The Lost Museum Archive
Začátkem léta 1842 přijel do New Yorku Moses Kimball, Esq., populární majitel Bostonského muzea, a vystavil mi něco, co údajně byla mořská panna. Uvedl, že ji koupil od námořníka, jehož otec, když byl v roce 1817 v Kalkatě jako kapitán bostonské lodi, ji koupil v domnění, že jde o zachovalý exemplář pravé mořské panny, získaný, jak byl ujištěn, od japonských námořníků. Nepochyboval o tom, že pro ostatní bude stejně překvapující jako pro něj, a doufal, že z ní udělá vzácnou spekulaci jako z mimořádné kuriozity, a tak si na její koupi přivlastnil 6000 dolarů z lodních peněz, nechal loď na starosti důstojníkovi a odjel do Londýna.
Svá očekávání nenaplnil a vrátil se do Bostonu. Stále věřil, že jeho kuriozita je pravé zvíře, a proto je velmi cenná, a proto ji pečlivě chránil a nešetřil výdaji na její pojištění, ačkoli se znovu angažoval jako kapitán lodi u svých bývalých zaměstnavatelů, aby jim uhradil částku, kterou z jejich prostředků vzal na zaplacení mořské panny. Zemřel, aniž by vlastnil jiný majetek, a jeho jediný syn a dědic, který otcovu koupi ocenil nízkou částkou, ji prodal panu Kimballovi, který ji přivezl do New Yorku k mé prohlídce.
Takový byl příběh. Nedůvěřoval jsem své bystrosti v těchto věcech, a proto jsem si vyžádal názor svého přírodovědce na pravost zvířete. Odpověděl mi, že si nedovede představit, jak by mohlo být vyrobeno, neboť nikdy nepoznal opici s tak zvláštními zuby, pažemi, rukama atd. ani rybu s tak zvláštními ploutvemi.
„Tak proč si myslíte, že je vyrobeno?“ zeptal jsem se.
„Protože nevěřím na mořské panny,“ odpověděl přírodovědec.
„To není vůbec žádný důvod,“ řekl jsem, „a proto budu věřit na mořskou pannu a najmu si ji.“
Toto byla nejjednodušší část pokusu. Jak změnit všeobecnou nedůvěru v existenci mořských panen, aby se probudila zvědavost vidět a prozkoumat exemplář, to byla nyní ta nejdůležitější otázka. Muselo se sáhnout k nějakým mimořádným prostředkům a já jsem neviděl lepší metodu než „rozjet kouli“ v určité vzdálenosti od centra přitažlivosti.
V pravý čas se v New-York Heraldu objevilo sdělení datované a odeslané v Montgomery v Alabamě, v němž se uváděly novinky dne, obchod, úroda, politické klepy atd, a také vedlejší odstavec o jistém doktoru Griffinovi, agentovi londýnského přírodovědného lycea, který se nedávno vrátil z Pernambuca a měl v držení pozoruhodnou kuriozitu, kterou nebylo nic menšího než skutečná mořská panna ulovená na Fejeských ostrovech a uchovávaná v Číně, kde ji doktor za vysokou částku koupil pro přírodovědné lyceum.
Týden nebo deset dní poté se objevil dopis podobného obsahu, datovaný a odeslaný v Charlestonu, S.C., lišící se samozřejmě v položkách místních zpráv, byl uveřejněn v jiných newyorských novinách.
Po něm následoval třetí dopis, datovaný a odeslaný ve Washingtonu, uveřejněný v ještě jiných newyorských novinách – v něm byla navíc vyjádřena naděje, že redakce Empire City poprosí o shlédnutí této mimořádné kuriozity dříve, než dr. Griffin odplul do Anglie.
Několik dní po zveřejnění tohoto třikrát opakovaného oznámení byl pan Lyman (který byl mým zaměstnancem v případě Joice Hethové) řádně zaregistrován v jednom z hlavních hotelů ve Filadelfii jako Dr. Griffin z Pernambuca do Londýna. Jeho gentlemanské, důstojné a přitom společenské chování a liberálnost mu na několik dní získaly dobrou pověst, a když jednoho odpoledne zaplatil svůj účet před odjezdem do New Yorku následujícího dne, poděkoval hostinskému za zvláštní pozornost a zdvořilost. „Pokud vstoupíte do mého pokoje,“ řekl Lyman alias Griffin, „dovolím vám vidět něco, co vás překvapí.“ Načež se domácímu ukázala ta nejneobyčejnější kuriozita na světě – mořská panna. Byl tak velmi potěšen a zaujat, že úpěnlivě prosil o svolení, aby mohl některé své přátele, včetně několika redaktorů, seznámit s tímto podivuhodným exemplářem.
… Výsledek lze snadno vyčíst z redakčních sloupců filadelfských novin, které vyšly den nebo dva po tomto rozhovoru s mořskou pannou. Stačí říci, že plán fungoval obdivuhodně a filadelfský tisk pomohl newyorskému tisku probudit širokou a rostoucí zvědavost spatřit mořskou pannu.
Mohu se také přiznat, že ta tři sdělení z Jihu jsem napsal já a přeposlal je svým přátelům s pokynem, aby je poslali poštou, každé v den jeho datace. Tato skutečnost a příslušné poštovní značky do značné míry zabránily podezření z podvodu, a newyorští redaktoři tak nevědomky přispěli k mým opatřením, aby se o mořské panně dozvěděla veřejnost.