Tvrdý determinismus – Sam Ruhmkorff
Baron by ovšem řekl, že i na G5 jedeme po předem vytyčené linii. Myslím, že je úžasné si myslet, že přírodní zákony a současné podmínky vesmíru předurčují, kde všude budu až do konce svých dnů.“
Na tvrdý determinismus můžeme mít negativní emocionální reakci. Zní to depresivně! Mohli bychom si také myslet, že by to podkopalo mnoho našich společenských praktik, zejména těch, které jsou spojeny s vinou, odměnou a trestem. Tvrdí deterministé se však často snaží ukázat, že přijetí tohoto názoru náš život příliš nezmění, nebo dokonce vůbec nezmění.
Za prvé, naše volby tím neztrácejí smysl. Tvrdí deterministé zastávají názor, že to, co budete dělat po zbytek svého života, je předurčeno. Částečně je to však určeno tím, jak se rozhodujete. Pokud budete sedět na gauči a naříkat nad svým osudem jako sledovač linie, vaše linie života nebude příliš dynamická. Pokud se budete snažit, aby váš život probíhal dobře, máte šanci na mnohem příjemnější osud. Podle tvrdého determinismu je Jay-Z ve svém jednání stejně determinovaný jako někdo, kdo sedí na gauči v existenciální krizi. Ale předpokládám, že je lepší být Jay-Z. Z tvrdého determinismu tedy vyplývá, že byste se přesto měli snažit o cokoli, o čem si myslíte, že vám v životě půjde nejlépe.“
Za druhé, tvrdý determinismus je v souladu s obviňováním, chválením a systémem trestního soudnictví. I když lidé, kteří dělají dobré nebo špatné věci, nemohli udělat něco jinak, to, co dělají, je částečně určeno tím, co vnímají jako pobídky. Pokud chceme, aby lidé jednali určitým způsobem, máme důvod vytvořit strukturu pobídek, která je bude determinovat k tomu, aby jednali způsobem, který chceme. Měli bychom posilovat chování, které se nám líbí, a trestat chování, které se nám nelíbí.
Obecným tématem těchto dvou postřehů je, že i když nejsme svobodní, stále chceme, aby věci byly určitým způsobem. Máme tedy důvod usilovat o to, aby se věci děly tak, jak chceme, a to jak tím, že sami činíme rozhodnutí, která povedou k tomu, co chceme, tak tím, že chválíme a obviňujeme druhé, aby s větší pravděpodobností dělali to, co chceme my.
Je třeba přiznat, že podle tvrdého determinismu se důvody pro trestání a odměňování mění. Nemůžeme důsledně říci, že lidé dostávají to, co si zaslouží, protože neměli na výběr, co udělali. Znepokojivá může být představa, že lidé jsou vězněni jen proto, aby se vytvořila motivace k tomu, aby nedělali věci, které se společnosti obecně nelíbí, a lidé dostávají odměny jen proto, aby se vytvořila motivace k žádoucímu chování. Ale pokud život každého člověka běží po předem dané linii, jak by si někteří lidé mohli skutečně zasloužit špatné zacházení, zatímco jiní dobré? Zdá se, že to, po které linii se pohybujeme a kudy vede, je zcela věcí štěstí.