VILIÁN 'AMADEUS' VE SKUTEČNÉM ŽIVOTĚ
Na sklonku svého života byl téměř zapomenut. V roce 1823 se pokusil o sebevraždu, ale z jakých důvodů, nevíme. O Salieriho pozdějších letech vlastně nevíme téměř nic. V Moschelesově autobiografii je objevná pasáž. Navštívil svého učitele, „který zesláblý, starý a na pokraji smrti ležel ve společné nemocnici… Neměl rád návštěvy a dělal jen několik zvláštních výjimek. Naše setkání bylo smutné, neboť už jeho vzhled mě šokoval a on mi lámanými větami vyprávěl o své téměř blížící se smrti. Nakonec řekl: „Jako čestný člověk vás mohu ujistit, že na té nesmyslné zprávě není nic pravdivého; samozřejmě víte – Mozart – prý jsem ho otrávil; ale ne – zlý úmysl, čirá zloba; řekněte světu, milý Moschelesi, že vám to řekl starý Salieri, který je na smrtelné posteli. “ Moscheles říká, že byl nucen vyběhnout z místnosti, než se on, Moscheles, zhroutil. Moscheles také říká, že slyšel zprávy o údajné otravě, ale nikdy jim nevěřil. Na druhou stranu Moscheles uvažuje, že nepochyboval o tom, že Salieri “svými intrikami otrávil mnoho hodin Mozartovy existence“.
Je to úžasná pasáž. Zde byl Salieri, asi 30 let po Mozartově smrti, zřejmě stále zamyšlený nad pomluvami. Mohlo by – mohlo by? -mohly být ty zprávy něčím podložené? Rozhodně však neexistují žádné důkazy a žádný renomovaný muzikolog ani historik nevěří, že to byl Salieri, kdo urychlil Mozartův odchod ze světa. Lékaři, kteří studovali zprávy o Mozartově poslední nemoci, téměř jednomyslně tvrdí, že Mozart zemřel na selhání ledvin.
Tolik fakta, a o Salierim je jich bohužel málo. A co Salieri jako skladatel? Ani v tomto případě se nelze opřít o nic jiného než o zkoumání partitur. Tento pisatel za celý svůj život, kdy navštěvuje koncerty, slyšel pouze jedno “živé“ Salieriho dílo. Před nedávnem uvedla Akademie pěveckých umění ve Filadelfii Salieriho „Falstaffa“. Ukázalo se, že je to dobře napsané dílo, které dodržuje všechny vymoženosti, ale ve skutečnosti je jen velmi málo originální. Ani Sinfonie a Koncert na deskách mnoho neznamenají. I ony jsou sice dokonale profesionální, ale jsou napsány podle knihy. Salieri nebyl typem skladatele, který porušuje pravidla.
Stejně jako jeho mentor Gluck představoval Salieri hudbu „bílého klíče“. O žádné harmonické představivosti nemůže být řeč. Modulací je málo, a pokud se vyskytnou, jsou v těsně příbuzných tóninách. Pohled na Salieriho opery ve sbírce Lincolnova centra tento dojem potvrzuje. Stránka za stránkou pokračuje bez nehod a změn tónin. Salieri prostě neměl zájem vybočit z bezpečných harmonických schémat. Ne nadarmo byl považován za představitele “ušlechtilého“ a “čistého“ Gluckova stylu.
Mozart, když přišel (a pan Shaffer to ve své hře hodně zdůrazňuje), zcela zavrhl staré operní konvence, které Salieri reprezentoval. Mozarta zajímal charakter. Ve svých nejslavnějších operách nepoužíval mytologické texty. Používal harmonii jako způsob, jak podtrhnout charakter a náladu, a některé jeho modulace zůstávají stejně úžasné jako v době svého vzniku. Kdoví, co se Salierimu honilo hlavou, když poprvé slyšel Mozartovu Figarovu svatbu. Poznal podle pana Shaffera plodnost a genialitu partitury? Nebo se na ni díval, což je pravděpodobnější, jako na anarchii a hudební požitkářství?“
To se nikdy nedozvíme, stejně jako se nikdy nedozvíme přesnou povahu vztahu mezi oběma muži. Není pravděpodobné, že by Salieri příchod drzého mladého Mozarta do Vídně uvítal. I. F. von Mosel ve svém krátkém Salieriho životopise z roku 1827 uvádí, že Salieri o Mozartovi vždy mlčel. Jistá dávka “lidské žárlivosti“ v tom byla, říká Mosel, ale také říká, že Salieri choval ke svému mladšímu kolegovi “velkou úctu“.
Víme, že ať už k sobě oba muži skutečně cítili cokoli, navenek udržovali srdečný vztah. Ještě v roce 1791, v roce své smrti, vzal Mozart Salieriho na představení opery Kouzelná flétna. Přesto je oprávněné vyvozovat určité skutečnosti. Je například zajímavé, že Salieri, tak štědrý a pohostinný k ostatním skladatelům, nepomohl, když Mozart tak zoufale potřeboval peníze. Salieri zkrátka nehodlal pomáhat soupeři, který měl náhodou řád génia, vedle něhož vypadal jako školák.