Vlastně, MŮŽEME někdy utéct od svých problémů – je to osvobozující
Utekla jsem od zlomeného srdce a udělalo mi to moc dobře
Jednou jsem utekl od vztahu. Nebo spíš na jeho samém konci. Byla jsem docela mladá – bylo mi teprve osmnáct a právě jsem dokončila školu -, takže absence povinností znamenala, že jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. A protože mi bylo osmnáct, chtěla jsem jet na delší dovolenou.
Nikomu jsem nezlomila srdce ani se nechovala sobecky. Nikoho jsem nenechala, aby za mě sbíral kousky.
Ale co jsem udělala, bylo, že jsem si ušetřila fázi zlomeného srdce. A kdo by se pro to pokaždé nerozhodl, že ano!“
Prostě jsem nasedl do letadla a odletěl ze svého každodenního života – včetně všech připomínek toho, co se stalo, všech lidí, kteří o tom všem věděli, a veškeré nejistoty, co budu dělat dál. Odletěl jsem někam, abych si dal prostor k přemýšlení, ale nakonec jsem se skvěle bavil. Ke konci dovolené už jsem na to skoro vůbec nemyslel.
A přesto je ve mně malá část, která se cítí špatně. Co konkrétně je to za pocit? Není to pocit viny – jak jsem řekl, nikomu jsem svým jednáním neublížil. Ale myslím, že mám pocit, že jsem trochu selhal. Neudělal jsem věci po dobrém, takže jsem je tudíž neudělal správně.“
Neustále čelíme společenskému tlaku, abychom se problémům „postavili čelem“. Říká se nám, že máme zpracovat svou minulost, své zkušenosti a pocity, abychom si zajistili pocit uzavření. Teprve pak se můžeme posunout dál a vzhůru. V zásadě dobrá rada.
Je to ale příliš univerzální přístup? Příliš mnoho myšlenkového přístupu, když bychom si možná měli položit otázku, zda by stejně dobře posloužil i přístup emocionální? Nebo lepší?“
Předtím, než se pro něco rozhodnete, je samozřejmě nejdůležitější položit si otázku: Jak to ovlivní ostatní? Pokud na vás někdo spoléhá, pak útěk není to pravé. To je samozřejmé.
Druhá otázka zní: budu muset někdy sbírat zbytky? A pokud ano, nebude odkládání postavit se čelem k hudbě věci jen zhoršovat?“
A třetí otázka by zněla: Stejně si s sebou odnesete jen své problémy? Pokud ano, nemá smysl nikam chodit. Budou na vás čekat na každém kroku.
Pokud je odpověď na první a druhou otázku kladná, pak je nejlepší zakleknout a postavit se problému čelem tam, kde jste. Je to vlastně vaše jediná možnost. V případě otázky 3 je s největší pravděpodobností nejlepší zůstat. S tímto rozhodnutím se však příliš neunáhlujte. Jak jsem popsal výše u své dovolené se zlomeným srdcem, nemyslel jsem si, že se svých pocitů zbavím tak rychle, jak se stalo! Takže by možná stálo za to, abyste zkusili nějakou novou scenérii.“
Kdy je to skoro vždycky správně? Když nemáš co ztratit. Když si tvůj mozek, city a tělo potřebují odpočinout od všech bolestí a zranění. Když potřebujete novou perspektivu. Když si vás lidé kolem vás nezaslouží. Když máte pocit, že lidem něco dlužíte, i když ve skutečnosti bylo vše dáno z vaší strany. Když jste se snažili a snažíte, aby se něco stalo, a ono to prostě nefunguje.
Když jste svobodní a můžete to udělat, prostě to udělejte.
Možná to bude trvat jen krátkou přestávku. Možná potřebuješ změnit poměry. Nebo své prostředí. Nebo své přátele. Nebo dokonce svého partnera. (Téměř jistě i svou práci, soudě podle reakcí většiny lidí.)
Co by útěk vyřešil? Dost možná nic. Ale donutí vás přemýšlet na vlastní nohy, připomene vám, co je důležité – a co jste považovali za důležité, než šlo všechno z kopce. Někdy vám vpuštění trochy chaosu do života pomůže vidět věci i sebe z nové perspektivy. Nemůžete se spoléhat na staré zvyky, když je všechno kolem vás nové!“
V moderní společnosti jsme si vytvořili kulturu přesvědčení, že máme velkou autonomii. A ano, jistě, máme větší moc a kontrolu nad svým životem než naši předchůdci, a to ve velmi mnoha ohledech. Ale téměř každý článek nebo kniha o změně vašeho života vám říká, že váš život je ve vašich rukou a že jste zodpovědní za to, co se děje. Potvrzuje se to však ve skutečnosti? Může být život vůbec takto strukturovaný a předem naplánovaný?“
Život je příliš složitý na to, aby se vždy řídil pevně danými pravidly. Vím (a souhlasím s tím), že sebedůvěra dokáže zázraky a že tvrdá práce téměř vždy přinese větší odměnu než lenost. Chápu to. Přijetí praktičtějšího přístupu může odlehčit přecitlivělé mysli.
Ale teorie ne vždy fungují. Znáte ten trik, kdy přátelům a rodině deklarujete svůj záměr něco změnit, abyste se pak cítili povinni to skutečně udělat? Teorie tvrdí, že nechcete přede všemi vypadat hloupě, takže je to motivační metoda.
Ve skutečnosti však výzkum ukázal, že často brání. Důvodem je to, že ve skutečnosti se stane to, že vás lidé pochválí za váš dobrý nápad, vy se povznesete a pak si namlouváte, že už jste na cestě k úspěchu. Ve skutečnosti jste ale ještě nic nedokázali. Ale pocit, že ano, vás zpomaluje, protože vám dává všechny pozitivní pocity příliš brzy.“
A to mluví za vše, že? Že při vší naší snaze o racionální a metodický přístup k životu se nakonec stejně necháme vést emocemi. Jsme jimi téměř vždy. Přinejmenším mnohem víc, než si všimneme.
Dobrá rada může být fantastická. Existuje mnoho svépomocných spisovatelů nebo trpících tet, kteří pomohli milionům lidí vyřešit si svou situaci tím, že se postavili čelem k realitě. To je skutečně posilující. Když se však tato rada promění ve společensky přijímanou moudrost, může se z ní stát povinnost. Něčím, co cítíte, že musíte udělat, jinak si budete jen vyčítat, že jste svůj život nedali do pořádku. A to vůbec není posilující.
Tam bych zařadil postoj, který jako společnost zaujímáme k útěku před problémy. Je to vnímáno jako slabost, je to vnímáno jako krátkodobé řešení a vlastně to může být vnímáno jako dětinské chování. Proto jsem se cítil trochu špatně a jako bych zklamal sám sebe, když jsem utekl ze vztahu, o kterém jsem se zmínil.
Ale v tomto ohledu se společností při vší úctě nesouhlasím. Se všemi výhradami, o kterých jsem mluvil, může být útěk někdy přesně to, co potřebujeme. Je to jistě emocionální reakce, ale pokud změníte své pocity, můžete si být docela jistí, že se s nimi změní i velká část vašeho života. A pokud navzdory tvým nejlepším úmyslům nešlo všechno podle plánu, proč nezkusit chvíli žít pro tento okamžik?“
Už jsem ten útěk v životě udělal docela dostkrát (ne vždycky ve vztazích!) a jen jednou jsem toho litoval. A i když to můj život výrazně nezměnilo, vždycky mi to zlepšilo náladu, ať už tím, že mě to rozptýlilo, nebo tím, že mě to naučilo něčemu novému. Ať už to byla improvizovaná dovolená, nebo vstávání a stěhování do nového města, byl to pocit svobody, který mi vdechl nový život do duše.
Znovu říkám, že to nemusí být odpověď na všechny vaše problémy a nemělo by se to dělat bez rozmyslu. Ale jak těžké břemeno – v podobě svých problémů – jste si s sebou nesli, poznáte, až když se ho zbavíte.
Jen nezapomeňte, že to není totéž jako útěk před realitou. Oddech je krátký – připrav se na další spoustu problémů, které ti nové okolnosti přinesou!“
.