Vydejte se na cestu navíc pro ptáky
Invazivní ptáci se do Severní Ameriky poprvé dostali před více než 400 lety. Od té doby se jejich řady rozrostly o neustálý proud introdukcí – záměrných i náhodných. Dnes má ve Spojených státech samovolně se udržující populace téměř 100 nepůvodních druhů ptáků.
Od blatnice nachové, omezené na malou oblast jihovýchodní Floridy, až po špačka obecného, který se běžně vyskytuje po celých USA, se dosah a dopad těchto ptáků značně liší.
Dobrou zprávou je, že ne všichni zavlečení ptáci působí rozsáhlé škody. Ale ti, kteří tak činí – ti, kteří jsou nejčastěji označováni jako „invazní“ – představují řadu vážných hrozeb. Požírají úrodu, přenášejí nemoci a konkurují původním ptákům v boji o potravu, hnízdiště a hnízdní teritoria. Zavlečení vrabci domácí například vytlačují – a dokonce zabíjejí – původní druhy, jako jsou modrásci východní, když bojují o hnízdní budky.
Kontrola invazních ptáků je v určitých situacích nutností a některé agentury přijaly protiinvazní politiku. Některé z největších populací invazních ptáků však za posledních 50 let ustoupily, protože úbytek ptáků zachvátil Severní Ameriku, což vedlo k úbytku více než 3 miliard ptáků z celkové ptačí populace.
I přes tyto dramatické ztráty invazní ptáci zdaleka nevymřeli a není pochyb o tom, že tito přizpůsobiví nově příchozí ptáci tu s námi budou ještě dlouho.
Podívejte se na náš následující seznam sedmi nejpočetnějších a nejrozšířenějších invazních ptáků.
Špaček obecný
Špaček obecný. Foto: Soru Epotok/
Jistý Shakespearův obdivovatel vypustil v 90. letech 19. století do Central Parku 60 špačků evropských v nešťastném pokusu osídlit americkou krajinu všemi ptáky, které bard oslavuje – nebo se o nich alespoň zmiňuje. Jakmile se tito ptáci, kteří původně obývali Evropu, jihozápadní Asii a severní Afriku, usadili, rychle se rozšířili.
Špačci dnes obývají celou pevninskou část Spojených států a s populací 46 milionů patří mezi naše nejběžnější zpěvné ptáky. Přesto se jejich početnost za posledních 50 let snížila o více než polovinu.
Odhaduje se, že špačci způsobují ve Spojených státech každoročně škody na úrodě za více než 800 milionů dolarů. Kromě toho často vytlačují původní ptáky z jejich hnízd, což vyvolává obavy z jejich vlivu na reprodukci jiných druhů. Je také známo, že přenášejí různé ptačí choroby (přenosnou gastroenteritidu, blastomykózu a salmonelu) a jejich trus je živnou půdou pro Histoplasma capsulatum, plíseň, která způsobuje plicní infekce u lidí.
Holub skalní
Holub skalní. Foto: Jody Ann/
Holubi skalní pocházejí z Evropy, severní Afriky a části Asie. Do Severní Ameriky se dostali s anglickými kolonisty na počátku 17. století a brzy zahájili vlastní kolonizační úsilí, které nakonec zasáhlo celou pevninskou část USA, velkou část Kanady a dokonce i část jižní Aljašky.
Přestože se populace holuba skalního za posledních 50 let snížila o 46 %, zůstává v USA běžný a jeho populace se odhaduje na 8,4 milionu jedinců. Obvykle jsou tito ptáci pozorováni ve městech nebo na farmách a daří se jim i v člověkem pozměněné krajině.
Ačkoli existuje jen málo důkazů o tom, že by holubi skalní měli negativní vliv na původní ptáky, přenášejí řadu parazitů a patogenů, včetně ptačí chřipky.
Holub domácí
Holub domácí. Foto: Robert L. Kothenbeutel/
Původně se pěnkava obecná vyskytovala na západě Spojených států a v Mexiku, na východě USA se objevila v roce 1939, kdy majitelé obchodů se zvířaty na Long Islandu vypustili skupinu těchto ptáků, aby se vyhnuli trestnímu stíhání za jejich prodej.
Její populace se rychle rozrůstala a během 50 let ptáci kolonizovali celou východní část USA.
Pěnkava obecná se nyní vyskytuje po celé zemi a její populace přesahuje 30 milionů. (Na Havaj byly dovezeny kolem roku 1859.)
Stejně jako u jiných invazních ptáků i u pěnkavy obecné početnost klesá. Od roku 1993 se jejich populace v USA každoročně snižuje o 3 %. Přesto zůstávají jedním z nejběžnějších ptáků na našich zahradách.
Díky svému veselému zpěvu a pestrým barvám se pěnkavy dočkaly lepšího přijetí než jiní invazní ptáci. Zdá se, že na většinu ostatních ptáků mají jen malý vliv, i když v místech, kde se tyto druhy překrývají, mohou vytlačovat pěnkavu obecnou.
Pěnkava obecná
Pěnkava obecná. Foto: Michael Stubblefield
Tato přizpůsobivá volavka bývá někdy označována za invazní druh. Protože však přilétla sama poctivým větrem z Afriky, lze ji správněji označit za kolonizátora. Ať už ji však nazveme jakkoli, není pochyb o tom, že od svého příletu do Severní Ameriky v roce 1941 se volavka popelavá stala velmi běžným druhem.
V současné době patří k nejpočetnějším zástupcům svého kmene na kontinentu a je často k vidění v mnoha jižních státech USA. Přestože se její početnost za posledních 50 let snížila o polovinu, populace volavek popelavých v USA stále dosahuje odhadem 1 milionu kusů.
Volavky popelavé zřejmě nemají negativní vliv na populace původních ptáků, a protože se živí mouchami a občas i klíšťaty na dobytku nebo v jeho blízkosti, pravděpodobně prospívají živočišné výrobě. Jejich kolonie jsou však někdy považovány za obtěžující kvůli hluku, zápachu a blízkosti lidské populace.
Vrabec domácí
Vrabec domácí. Foto: Greg Lavaty
Vrabci domácí byli v Brooklynu vysazeni v roce 1851 jako prostředek kontroly populace housenek a tím i ochrany městských dřevin před molicí lipovou. Po několika následných vypuštěních se tento starosvětský zpěvný pták během necelých 50 let stal domovem v celých kontinentálních Spojených státech.
Původně se vrabci domácí vyskytovali v Evropě a Asii, dnes jsou jedním z nejrozšířenějších ptáků na světě. Ve Spojených státech patří k nejrozšířenějším ptákům, jejich populace přesahuje 7 milionů.
Tento počet je však na hony vzdálený 40. letům 20. století, kdy zemi obývalo odhadem 150 milionů vrabců domácích. Důvod jejich úbytku není zcela objasněn, i když se zdá, že určitou roli může hrát industrializace amerických farem.
Někteří farmáři považují vrabce domácí za škůdce a jsou tvrdými konkurenty o hnízdní prostor, kteří vytlačují původní druhy z hnízdních budek.
Hrdlička divoká
Hrdlička divoká. Foto: Dennis Jacobsen/
Hrdlička eurasijská byla poprvé vypuštěna do volné přírody při vloupání do obchodu se zvířaty na Bahamách v roce 1974. Poté, co se v 80. letech 20. století dostaly na jih Floridy, osídlily tyto velké bledé holubice Severní Ameriku rychlostí, která nemá obdoby u jiných invazních druhů.
Holubice obojkové, které se v minulosti vyskytovaly od Turecka po Srí Lanku, dnes obývají většinu území USA, i když v Nové Anglii a na horním Středozápadě se stále téměř nevyskytují. Jejich populace v USA nyní čítá 400 000 jedinců a ročně roste o téměř 37 %.
Vzhledem k tomu, že hrdličky divoké se do USA dostaly teprve nedávno, je zatím brzy na to, abychom mohli určit, jaký mají vliv na původní ptáky, pokud vůbec nějaký. Zatím se zdá, že vliv je minimální, i když se to může s jejich přesunem na sever změnit.
Bažant koňadra
Bažant koňadra. Foto: Tim Zurowski/
První pokusy o introdukci bažanta kroužkového do USA začaly ve 30. letech 19. století, kdy guvernéři států New York a New Hampshire vypustili několik kusů této horské zvěře. Pravděpodobně až v 80. letech 19. století se však v Severní Americe konečně uchytila samostatná populace.
Podporováni dalšími introdukcemi v následujících desetiletích se ptáci rychle rozšířili a ve 30. letech 20. století se bažanti usadili na většině území svého současného výskytu, včetně Západu, Velkých plání, Středozápadu a atlantských států.
Bažanti kroužkovaní, kteří původně obývali rozsáhlý pás mírného pásma Asie od Černého moře až po Koreu a dále, se dobře přizpůsobili Severní Americe a v současnosti jich v USA žije více než 14 milionů. jejich početnost však za poslední půlstoletí poklesla o více než 30 procent. Tento pokles je pravděpodobně částečně způsoben moderními zemědělskými postupy, které zhoršily životní prostředí.
Bažanti kroužkovaní jsou známí tím, že obtěžují jiné ptáky hnízdící na zemi, jako jsou kuřátka obecná a koroptve polní (rovněž introdukované), a samice bažantů občas kladou vejce do hnízd těchto druhů.