Zpověď rudé gardy, 50 let po kulturní revoluci v Číně'

Poznámka redakce: (Yu Xiangzhen je redaktor v důchodu a v době, kdy před 50 lety v květnu 1966 začala kulturní revoluce, byl studentem střední školy.) Následuje její příběh, jak jej vyprávěla reportérovi CNN Shen Luovi, přeložený do angličtiny a upravený kvůli délce a srozumitelnosti).

Peking(CNN) Prožila jsem život pronásledovaná pocitem viny.

V roce 1966 jsem byla jednou z rudých gard předsedy Mao Ce-tunga. Já a miliony dalších studentů středních a vysokých škol jsme začali udávat své učitele, přátele, rodiny, přepadávat domy a ničit cizí majetek.

Učebnice vysvětlují kulturní revoluci – při níž byly zabity statisíce lidí a další miliony zneužity a traumatizovány – jako politické hnutí, které Mao zahájil a vedl „omylem“, ale ve skutečnosti to byla obrovská katastrofa, za kterou neseme odpovědnost my všichni.

Viz více

Jak kulturní revoluce navždy změnila Čínu

„Pečlivě sledujte předsedu Maa“

Nedávná fotografie Yu Xiangzhena

16. května, 1966 jsem se svými 37 spolužáky trénoval kaligrafii, když se ze školního reproduktoru ozval vysoký hlas oznamující rozhodnutí ústřední vlády zahájit tzv. kulturní revoluci.“

Byl to můj první rok na střední škole, bylo mi teprve 13 let.

„Spolužáci, musíme pozorně následovat předsedu Maa,“ hulákal řečník. „Vyjděte ze třídy! Zasvěťte se kulturní revoluci!“ Všichni se na to podívali.

Dva chlapci vyběhli ze dveří a zamířili na hřiště, kde něco křičeli.

Odcházela jsem pomaleji, držela jsem se za ruku se svou nejlepší kamarádkou Haiyun a následovaly jsme všechny ostatní ven.

Byl to můj poslední normální školní den.

Vražda pro Maa:

Posláni do kravína

Jako rudé gardy jsme vystavovali brutálním psychickým a fyzickým útokům každého, kdo byl vnímán jako „buržoazní“ nebo „revizionistický“.

Nejvíce lituji toho, co jsme udělali našemu třídnímu učiteli Čang Ťilanovi.

Viz více

Byl jsem jedním z nejaktivnějších studentů – ne-li tím nejrevolučnějším – když třída uspořádala bojovou schůzi proti paní Zhang.

Z ničeho nic jsem na ni vytáhl obvinění, že je bezcitná a chladná žena, což byla naprostá lež.

Jiní ji obviňovali, že je křesťanka, protože znak „Ji“ v jejím jméně by mohl odkazovat na křesťanství.

Naší nepodloženou kritiku pak napsali na plakáty „velkého charakteru“ – oblíbený způsob kritiky „třídních nepřátel“ a šíření propagandy – celkem jich bylo 60 a pokrývaly vnější stěny budovy naší třídy.

Nedlouho poté byla poslána do kravína – provizorního vězení pro intelektuály a další „buržoazní živly“ – a vytrpěla nejrůznější ponižování a týrání.

Znovu jsem ji viděl až v roce 1990.

Při třídním výletu na Velkou čínskou zeď jsme se paní Zhang – tehdy osmdesátileté – formálně omluvili za to, čemu jsme ji vystavili.

Ptali jsme se, co se jí stalo v kravíně.

„Nebylo to tak zlé,“ řekla. „Donutili mě plazit se po zemi jako pes.“ „Ne,“ odpověděla.

Když jsem to slyšel, rozplakal jsem se. Nebylo mi ještě ani čtrnáct a já jsem jí ztrpčovala život.

Dva roky po naší omluvě zemřela.

Zhang Jilan, Yuova třídní učitelka, se svou třídou v roce 1990.

Nepohodlí a vina

Na vrcholu hnutí v roce 1968 byli lidé během bojových zasedání každý den veřejně ubíjeni k smrti; jiní pronásledovaní se vrhali z vysokých budov.

Nikdo nebyl v bezpečí a strach, že nás ostatní – v mnoha případech naši nejbližší přátelé a rodinní příslušníci – udají, nás pronásledoval.

Zpočátku jsem byl odhodlán být hodným malým revolučním strážcem. Ale něco mě trápilo.

Když jsem v roce 1966 viděl, jak jeden student vylil na ředitele naší školy kbelík zkažené pasty, vycítil jsem, že něco není v pořádku.

Plný nepohodlí a pocitu viny jsem se tiše vydal zpátky na kolej a myslel si, že nejsem dost revoluční.

Yu Xiangzhen, zakroužkovaná, a její rodina v sedmdesátých letech.

Později, když jsem dostal řemen a bylo mi řečeno, abych zbičoval „nepřítele revoluce“, jsem utekl a kolegové z Rudých gard mě nazvali dezertérem.

Téhož léta jsem na náměstí Nebeského klidu spolu s milionem dalších stejně nadšených dětí zahlédl předsedu Maa – naše Rudé slunce.

Pamatuji si ohromující pocity radosti. Teprve mnohem později jsem si uvědomil, že slepé zbožštění Maa bylo druhem uctívání ještě fanatičtějšího než kult.

Můj otec, bývalý válečný zpravodaj státní tiskové agentury Sin-chua, byl obviněn ze špionáže a udán. Za zavřenými dveřmi však mého bratra a mě varoval, abychom „používali mozek, než začneme jednat“.

„Nedělejte nic, čeho byste do konce života litovali,“ řekl mi.

Pomalu jsem začal nenávidět Maovu ženu Ťiang Čching, která byla klíčovou vůdkyní revoluce, a neochotně jsem se klaněl, když moje pracovní jednotka měla náš povinný každodenní rituál uctívání před předsedovým obrazem.

Čína během kulturní revoluce
Příznivci pochodují ulicí s velkým plakátem předsedy Mao Ce-tunga.
Aktivisté kulturní revoluce píší protikapitalistická hesla.
Dívka si čte plakáty s velkými znaky (dazebao), které pokrývají výlohy obchodního domu v Kantonu. Takové plakáty sloužily k šíření propagandy a útokům na „třídní nepřátele“.
Stovky lidí následují Mao Ce-tunga a koupou se v Jang-c‘-ťiang poblíž Wuhanu v provincii Hubei.
Čínští vůdci během kulturní revoluce: Premiér Čou En-laj, předseda Mao Ce-tung a ministr obrany Lin Biao mávají během vojenské přehlídky na náměstí Nebeského klidu.
Pracovníci tiskárny v Pekingu balí výtisky Mao Ce-tungovy „Malé rudé knížky“, bible maoistických myšlenek, během kulturní revoluce.
„Malé rudé knížky“ obsahující myšlenky Mao Ce-tunga v muzeu kulturní revoluce poblíž Čcheng-tu v provincii S‘-čchuan.
Rudé gardy, studenti středních a vysokých škol, se ohánějí výtisky Maovy „Malé rudé knížky“. Rudé gardy, které na stranu a obyvatelstvo vypustil sám Mao, řádily po celé zemi a terorizovaly, zabíjely a mučily lidi považované za „třídní nepřátele“.
Obyvatelé Pekingu během kulturní revoluce procházejí kolem obrovského Maova plakátu. Plakát vyzývá lidi, aby „byli dobrými vojáky Mao Ce-tunga“.

1 z 9

Skrýt popisek

.

Čínská „ztracená generace“ vzpomíná na útrapy kulturní revoluce

„Vlčí mléko“

Moje generace vyrůstala na vlčím mléku: Narodili jsme se s nenávistí a naučili se bojovat a nenávidět každého.

Někteří moji kolegové z Rudých gard tvrdí, že jsme byli jen nevinné děti svedené na scestí. Ale my jsme se mýlili.

Bolelo mě, že mnozí z mé generace se rozhodli zapomenout na minulost a někteří dokonce vzpomínají na „staré dobré časy“, kdy mohli cestovat po zemi jako privilegovaní, bezstarostní rudoarmějci.

Nezpovídám se proto, že jsem spáchal méně hříchů nebo zažil méně těžkostí než jiní.

Nesu odpovědnost za mnohé tragédie a zneužití a mohu jen vyjádřit lítost těm, kteří během kulturní revoluce ztratili své blízké.

Neprosím však o odpuštění.

Chci říci pravdu o kulturní revoluci jako někdo, kdo prožil šílenství a chaos, varovat lidi před velkolepou ničivostí, abychom se vyhnuli jejímu opakování.

Po padesáti letech mě však znepokojuje rostoucí uctívání vůdce, které vidíme ve státních médiích, podobné ideologickému zápalu, který obklopoval Maa.

Musíme zůstat ostražití. Nesmíme dopustit, aby znovu začala hrůzná brutalita kulturní revoluce.

Na této reportáži se podílela Katie Huntová ze CNN v Hongkongu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.