Úprava fotografií
Fotoaparát byl vynalezen v roce 1839 a již v následujícím desetiletí začali fotografové manipulovat s fotografickými snímky. Zpočátku byla manipulace součástí zkoumání uměleckého potenciálu nového média. Brzy byla rozpoznána informační síla fotografie.
Techniky úpravy fotografií byly využívány k vytváření obrazů, které se liší od skutečné fotografované scény pro účely zpravodajského sběru nebo klamání. Například ve 40. letech 20. století Sovětský svaz aktivně manipuloval s fotografiemi v rámci dezinformační kampaně, aby příznivě vykreslil své vůdce.
Ve zpravodajských a bezpečnostních komunitách slouží úprava fotografií dvěma důležitým účelům. Prvním účelem je získávání informací, nejčastěji prostřednictvím zvětšování fotografií. Pomocí špionážních satelitů se odhalují zařízení a operace, které mohou mít zásadní význam pro národní bezpečnost. Příkladem jsou slavné fotografie sovětského raketového zařízení na Kubě v době prezidentství Johna F. Kennedyho. V moderní době zvýšily satelitní fotografie, které údajně ukazují zařízení na výrobu biologických zbraní, odhodlání Spojených států svrhnout iráckou vládu. Schopnost vytvářet fotografie, které odhalují více detailů než tradiční fotografie, zejména na větší vzdálenosti nebo s použitím malých kamer, zvýšila množství informací, které lze získat.
Druhým účelem pozměňování fotografií je dezinformovat nebo klamat. Díky novým technologiím je možnost pozměnit fotografický obraz snazší než kdykoli předtím. Například na tradiční fotografii může být rozdíl v odstínu pleti mezi obličejem a krkem nebo stíny, které směřují různými směry, vodítkem, že snímek byl zmanipulován. Tyto vizuální nesrovnalosti však lze u digitálního snímku odstranit. Možnost vytvářet falešné nebo zavádějící informace se tak stala rutinou.
Tradiční úprava fotografií. V dobách před digitální technologií se úpravy fotografií prováděly v temné komoře během vyvolávání a tisku fotografie. Při technice zvané dodging se zakrývalo světlo pronikající fotografickým negativem na světlocitlivý papír. Protože na papír dopadá méně světla, jeví se tato oblast na vyvolaném snímku světlejší. Naproti tomu technika vypalování umožňuje, aby na fotografický papír dopadalo větší množství světla. Výsledkem vypalování je, že se daná oblast jeví na výtisku tmavší.
Tradiční techniky vybíjení a vypalování se používají ke zvýraznění nebo zamaskování aspektů fotografie. Stejně tak lze ze snímku vyloučit detaily pomocí ořezu, kdy se tiskne pouze vybraná část snímku. Fotografie lze také zvětšit a selektivně vytisknout části snímku. Zvětšování však nelze provádět donekonečna, protože případná neschopnost oddělit informační složky obrazu od sebe vytváří rozmazaný obraz.
Zkušený technik může dokonce obraz namalovat tak, že někoho odstraní a nahradí osobu pozadím. Vyfotografováním změněného obrazu vznikne snímek, který často může vydávat za skutečný. Klasickým příkladem této manipulace je snímek Vladimíra Lenina promlouvajícího k davu před moskevským Velkým divadlem v roce 1920. Ve
skutečnosti byl na snímku také Leon Trockij. V rámci masivní kampaně historického revizionismu za vlády Josifa Stalina byla Trockého účast na této a dalších fotografovaných událostech vymazána ve snaze očistit paměť od opozice vůči Stalinovu vedení.
Dalším trikem fotomanipulace je falešné označení snímku. Vyloučením, zveličením nebo zfalšováním detailů snímku může divák chybně interpretovat to, co vidí. Například během druhé světové války Spojené státy zoraly pole na některých ostrovech v jižním Pacifiku a pak je letecky vyfotografovaly. Snímky byly označeny jako zobrazení leteckých základen, čímž vznikl klamný dojem, že vojenské zdroje v oblasti jsou mnohem rozsáhlejší, než tomu bylo ve skutečnosti.
Digitální úprava fotografií. Nástup digitální fotografie znamenal revoluci v možnosti upravovat fotografie. Náročné manipulace v temné komoře z předchozích dob bylo možné provádět pomocí několika příkazů ve specializovaném fotografickém softwaru.
Při tradiční fotografii vstupuje odražené světlo od fotografovaného objektu do fotoaparátu přes objektiv a je zaostřeno na povrch světlocitlivé emulze. Emulze zaznamená obraz, který lze přenést na světlocitlivý fotografický papír. Papír je následně ošetřen chemickými látkami, aby se obraz zobrazil. Právě během tohoto posledního tiskového procesu může dojít ke změně fotografie.
V digitální fotografii je odražené světlo, které vstupuje do fotoaparátu, zaostřeno na čip, který je známý jako zařízení s nabitou vazbou (CCD). Povrch CCD obsahuje soustavu fotodiodiod citlivých na světlo. Každá dioda představuje pixel (základní jednotku programovatelné barvy v počítačovém obraze). Každá fotodioda je připojena k tranzistoru, který vysílá elektrický signál (jehož napětí odpovídá intenzitě světla, které bylo na fotodiodě zaregistrováno) do jiného čipu. Druhý čip převádí elektrický signál na digitální informaci – 1s a 0, kterou mohou interpretovat počítačové programy pro manipulaci s fotografiemi.
Barvám je přiřazena kódová posloupnost v rozmezí 0 až 255; 0 je černá a 255 odhaluje nejintenzivnější možný odstín červené podle softwaru. Tato kódová přiřazení jsou následně převedena na sekvence 0 a 1. Například černá je 00000000, zatímco nejintenzivnější červená je 11111111. Odstíny mezi nimi jsou kombinací 0 a 1 v osmimístných sekvencích.
Digitální manipulace s fotografiemi zahrnuje změnu nebo odstranění digitálních 1 a 0.
Digitální manipulace s fotografiemi zahrnuje změnu nebo odstranění digitálních 1 a 0. Změna osmimístné sekvence je triviální. Při rekonstrukci digitální informace do elektronického obrazu může být výsledkem změněná barva.
Kromě změny barvy je možné použít nesčetné množství efektů, včetně vylepšení barev, odstranění oblastí obrazu, zvýšení kontrastu, korekce rozmazaného obrazu a sloučení jiných obrazů s původním obrazem (fotografická verze operací „vyjmout a vložit“ při zpracování textu).
S rostoucí technickou vyspělostí softwaru pro manipulaci s digitálními fotografiemi a s tím, jak se lidé v používání tohoto softwaru zdokonalují, se úkol odhalit manipulované snímky stává velmi náročným. Manipulace s digitálními fotografiemi je nyní tak sofistikovaná, že někdy není možné rozeznat, zda se osoby nebo objekty na fotografii skutečně nacházely v době jejího pořízení. To podnítilo snahy, zejména ve vojenské a zpravodajské komunitě, o vytvoření systému ověřování snímků. Výzkumná laboratoř amerického letectva v Římě ve státě New York v této souvislosti vyvinula techniku zvanou digitální vodoznak. Podobně jako při označování papírových peněz vodoznakem za účelem zjištění pravosti se digitálním vodoznakem vkládá zašifrovaný obraz na skutečný obraz fotografie. Šifrovaný obraz je pouhým okem neviditelný, ale lze jej detekovat pomocí speciálně navržených skenerů obrazu. Absence digitálního vodoznaku je důkazem pozměněného obrazu.
Digitální kamery mohou být také umístěny v družicích na oběžné dráze stovky kilometrů nad Zemí. Tyto kamery mohou poskytovat snímky, s nimiž lze manipulovat tak, aby bylo možné od sebe vizuálně odlišit objekty, které jsou od sebe vzdáleny pouhý metr nebo dva. Takové rozlišení je mnohem lepší než při použití tradičního fotografického filmu citlivého na světlo. Tato forma manipulace s digitálními fotografiemi zlepšila schopnost zpravodajských služeb špehovat jiné země nebo organizace na velkou vzdálenost.
V USA, je vládní kontrola a interpretace fotografií úkolem Národního centra pro interpretaci fotografií (National Imagery and Mapping Agency’s National Photographic Interpretation Center) (kdysi součást Ředitelství pro vědu a technologie Ústřední zpravodajské služby).
“ DALŠÍ ČTENÍ:
KNIHY:
Beale, Stephen. Webové triky a techniky: Manipulace s fotografiemi: Rychlá řešení pro praktický webový design. Gloucester, MA: Rockport Publishers, 2002.
Brugioni, Dino A. Photo Fakery: The History and Techniques of Photographic Deception (Historie a techniky fotografického podvodu). Washington, D.C.: Brassey’s, 1999.
SEE ALSO
Počítačové modelování
Falšování dokumentů
.