Životopis
Claude McKay byl jamajsko-americký spisovatel a básník. Byl zásadní postavou harlemské renesance a napsal tři romány: (1928), bestseller, který získal zlatou literární cenu Harmon, Banjo (1929) a Banana Bottom (1933). McKay je také autorem sbírky povídek Gingertown (1932) a dvou autobiografických knih A Long Way from Home (1937) a Harlem: Negro Metropolis (1940). Jeho básnická sbírka Harlem Shadows (1922) patřila mezi první knihy vydané v období harlemské renesance. Jeho kniha sebraných básní Selected Poems (1953) vyšla posmrtně.
McKaye v mládí přitahoval komunismus, ale nikdy nebyl členem komunistické strany.
Raný život
Claude McKay se narodil jako Festus Claudius McKay v Nairne Castle poblíž James Hill v Clarendonu na Jamajce. Byl nejmladším dítětem Thomase Francise McKaye a Hannah Ann Elizabeth Edwardsové, dobře situovaných rolníků, kteří měli dostatek majetku, aby mohli volit. Otec Thomase McKaye byl ašantského původu a Claude vyprávěl, že se s ním jeho otec dělil o příběhy o ašantských zvycích. Claudova matka byla malgašského původu.
Ve čtyřech letech začal McKay chodit do základní školy při kostele, který navštěvoval. V sedmi letech byl poslán ke svému nejstaršímu bratrovi, učiteli, aby se mu dostalo nejlepšího dostupného vzdělání. Během života s nejstarším bratrem Uriášem Theodorem se McKay stal vášnivým čtenářem klasické a britské literatury, stejně jako filozofie, vědy a teologie. V deseti letech začal psát poezii.
V roce 1906 se McKay stal učněm u výrobce kočárů a truhlářů známého jako Old Brenga. V učení zůstal asi dva roky. Během této doby, v roce 1907, se McKay seznámil s mužem jménem Walter Jekyll, který se pro něj stal mentorem a inspirací. Povzbuzoval McKaye, aby se soustředil na psaní. Jekyll přesvědčil McKaye, aby psal ve svém rodném dialektu, a později dokonce některé McKayovy verše zhudebnil. Jekyll pomohl McKayovi vydat v roce 1912 jeho první knihu básní Songs of Jamaica. Jednalo se o první básně vydané v jamajském patois (dialektu složeném převážně z anglických slov a africké struktury). Další McKayova sbírka, Constab Ballads, vyšla ve stejném roce a byla založena na jeho zkušenostech policejního důstojníka na Jamajce.
Kariéra ve Spojených státech
McKay odešel do USA v roce 1912, aby navštěvoval Booker T. Washington’s Tuskegee Institute, ale americkým občanem se stal až v roce 1940. McKay byl po příjezdu do Charlestonu v Jižní Karolíně, kde bylo mnoho veřejných zařízení segregovaných, šokován intenzivním rasismem, což ho inspirovalo k dalšímu psaní poezie. V Tuskegee se mu nelíbila tamní „polovojenská, strojová existence“ a rychle odešel studovat na Kansaskou státní univerzitu. Na Kansaské státní univerzitě četl knihu W. E. B. Du Boise Souls of Black Folk (Duše černého lidu), která na něj měla velký vliv a podnítila jeho politickou angažovanost. Navzdory vynikajícím studijním výsledkům se však McKay v roce 1914 rozhodl, že nechce být agronomem, a přestěhoval se do New Yorku, kde se oženil se svou dětskou láskou Eulalií Lewarsovou.
McKay v roce 1917 publikoval dvě básně v časopise Seven Arts pod pseudonymem Eli Edwards, zatímco pracoval jako číšník na železnici. V roce 1919 se seznámil s Crystalem a Maxem Eastmanem, kteří vydávali časopis The Liberator (kde McKay působil jako spoluvýkonný redaktor až do roku 1922). Právě zde publikoval jednu ze svých nejslavnějších básní „If We Must Die“ (Pokud musíme zemřít), a to během „Rudého léta“, období intenzivního rasového násilí vůči černochům v angloamerické společnosti. Patřila ke stránce jeho poezie, která předznamenala začátek jeho profesionálního spisovatelského života.
McKay se zapojil do činnosti skupiny černošských radikálů, kteří byli nespokojeni jak s nacionalismem Marcuse Garveyho, tak s reformistickou NAACP střední třídy. Patřili k nim i další karibští spisovatelé jako Cyril Briggs, Richard B. Moore a Wilfrid Domingo. Bojovali za sebeurčení černochů v rámci socialistické revoluce. Společně založili polotajnou revoluční organizaci African Blood Brotherhood. Hubert Harrison požádal McKaye, aby psal pro Garveyho Negro World, ale z tohoto období se dochovalo jen několik výtisků novin, z nichž žádný neobsahuje McKayovy články. McKay brzy odjel do Londýna v Anglii.
McKay v Londýně
McKay přijel do Londýna na podzim 1919, navštěvoval vojenský klub na Drury Lane a Mezinárodní socialistický klub v Shoreditchi. Byl militantním ateistou a stal se také členem Racionalistické tiskové asociace. V tomto období se prohloubila McKayova oddanost socialismu a pilně četl Marxe. V Mezinárodním socialistickém klubu se McKay setkal se Shapurji Saklatvalou, A. J. Cookem, Guyem Aldredem, Jackem Tannerem, Arthurem McManusem, Williamem Gallacherem, Sylvií Pankhurstovou a Georgem Lansburym. Brzy byl vyzván, aby psal pro Workers‘ Dreadnought.
V roce 1920 vyšel v socialistickém listu Daily Herald, který vydával George Lansbury, rasistický článek E. D. Morela. Pod názvem „Černošská pohroma v Evropě: sexuální hrůza puštěná Francií na Rýně“ naznačoval hrubou hypersexualitu černochů obecně, ale Lansbury odmítl otisknout McKayovu odpověď. Tato reakce pak vyšla v časopise Workers‘ Dreadnought. Tím začala jeho pravidelná spolupráce s Workers‘ Dreadnought a Workers‘ Socialist Federation, radovou komunistickou skupinou působící v East Endu, v níž se na všech úrovních organizace angažovala většina žen. Stal se placeným novinářem tohoto listu; někteří lidé tvrdí, že byl prvním černošským novinářem v Británii. Zúčastnil se konference Komunistické jednoty, na které byla založena Komunistická strana Velké Británie. V této době také publikoval některé své básně v Cambridge Magazine, který redigoval C. K. Ogden.
Když byla Sylvia Pankhurstová zatčena na základě zákona o obraně říše za publikování článků „vypočítaných a pravděpodobně způsobujících pobuřování mezi vojsky Jeho Veličenstva, v námořnictvu a mezi civilním obyvatelstvem“, nechal McKay prohledat své pokoje. Je pravděpodobné, že byl autorem článku „Žluté nebezpečí a dokeři“ připisovaného Leonu Lopezovi, který byl jedním z článků citovaných vládou v případu proti Dělnické hlídce.
Od listopadu 1922 do června 1923 navštívil Sovětský svaz a zúčastnil se čtvrtého sjezdu Komunistické internacionály v Moskvě. Tam se setkal s mnoha předními bolševiky včetně Leona Trockého, Nikolaje Bucharina a Karla Radka. Napsal rukopisy knihy esejů s názvem Černoši v Americe a tří povídek vydaných pod názvem Lynčování v Americe, které vyšly nejprve v ruštině a poté byly přeloženy do angličtiny. McKayovy původní anglické rukopisy se ztratily.
Home to Harlem and Other Works
V roce 1928 vydal McKay svůj nejslavnější román Home to Harlem, který získal Harmonovu zlatou cenu za literaturu. Román, který líčí pouliční život v Harlemu, bude mít velký vliv na černošské intelektuály v Karibiku, západní Africe a Evropě.
McKayův román si získal značnou čtenářskou obec, zejména u lidí, kteří se chtěli dozvědět více o intenzivních a někdy šokujících detailech harlemského nočního života. Jeho román byl pokusem o zachycení energického a intenzivního ducha „vykořeněných černošských tuláků“. Domov v Harlemu byl dílem, v němž McKay hledal mezi obyčejnými lidmi výraznou černošskou identitu.
Přesto si kniha vysloužila palbu kritiky jednoho z McKayových hrdinů, W. E. B. Du Boise. Podle Du Boise román svým otevřeným líčením sexuality a nočního života v Harlemu pouze uspokojoval „prudérní poptávku“ bílých čtenářů a vydavatelů, kteří hledali zobrazení černošské „prostopášnosti“. Du Bois prohlásil: „Domov v Harlemu … se mi z větší části hnusí a po špinavějších částech jeho oplzlostí mám zřetelnou chuť na koupel.“ Moderní kritici dnes tuto Du Boisovu kritiku odmítají, protože mu šlo spíše o využití umění jako propagandy v boji za politické osvobození Afroameričanů než o hodnotu umění pro prezentaci pravdy o životě černochů.
McKayovy další romány byly Banjo (1930) a Banana Bottom (1933). Banjo byl částečně známý pro svůj obraz toho, jak Francouzi zacházeli s lidmi ze svých kolonií v subsaharské Africe, neboť v centru románu jsou černošští námořníci v Marseille. Césaire prohlásil, že v románu Banjo jsou černoši popsáni pravdivě a bez „zábran a předsudků“. Banánové dno byl McKayův třetí román. Kniha prý sleduje hlavní téma černošského jedince, který hledá svou kulturní identitu v bílé společnosti. Kniha pojednává o základním rasovém a kulturním napětí.
McKay je také autorem sbírky povídek Gingertown (1932) a dvou autobiografických knih A Long Way from Home (1937) a Harlem: Negro Metropolis (1940). Posmrtně vyšla jeho kniha sebraných básní Selected Poems (1953) a druhá autobiografie My Green Hills of Jamaica (1979).
Zklamaný komunismem přijal McKay sociální učení římskokatolické církve, ke které v roce 1944 konvertoval. Zemřel na infarkt v Chicagu ve věku 59 let.
Legacy
V roce 2002 vědec Molefi Kete Asante zařadil Clauda McKaye na svůj seznam 100 největších Afroameričanů. Je považován za „nejvýznamnějšího levicového černošského intelektuála své doby“ a svým dílem silně ovlivnil generaci černošských autorů včetně Jamese Baldwina a Richarda Wrighta.
Odměny
Jamaican Institute of Arts and Sciences, zlatá medaile, 1912, za dva svazky poezie, Songs of Jamaica a Constab Ballads;
Harmon Foundation Award for distinguished literary achievement, NAACP, 1929, za Harlem Shadows a Home to Harlem;
James Weldon Johnson Literary Guild Award, 1937.
Vyznamenání za literární činnost, 1937.