Žralok útesový
Žralok útesový tráví většinu dne v klidu na dně.
Žralok útesový bělocípý je jedním ze tří nejběžnějších žraloků obývajících útesy Indopacifiku, dalšími dvěma jsou žralok útesový černocípý (Carcharhinus melanopterus) a žralok útesový šedý (Carcharhinus amblyrhynchos). Preference tohoto druhu se překrývají s preferencemi ostatních dvou druhů, i když se nevyskytuje ve velmi mělkých vodách jako útesový žralok černoploutvý ani ve vnějších útesech jako útesový žralok šedý. Útesový žralok bělocípý plave se silným vlněním těla a na rozdíl od ostatních žraloků requiem může nehybně ležet na dně a aktivně čerpat vodu přes žábry k dýchání. Tento druh je nejaktivnější v noci nebo za odlivu a většinu dne tráví odpočinkem uvnitř jeskyní jednotlivě nebo v malých skupinách, uspořádaných paralelně nebo naskládaných na sebe. U Havajských ostrovů se tito žraloci mohou ukrývat v podmořských lávových rourách, zatímco u Kostariky je lze často spatřit, jak leží na otevřeném prostranství na písčitých pláních.
Žraloci útesoví obvykle zůstávají v úzce lokalizované oblasti; jen výjimečně podnikají dlouhé přesuny, chvíli se toulají, než se usadí na novém místě. Jedna studie na Johnstonově atolu zjistila, že žádný ze zkoumaných žraloků se během období až jednoho roku nevzdálil od původního místa odchytu na více než 3 km. Jiná studie na atolu Rangiroa ve Francouzské Polynésii zjistila, že po více než třech letech se přibližně 40 % původně označených žraloků stále nacházelo na stejném útesu, kde byli poprvé odchyceni. Jednotliví žraloci mohou v téže jeskyni odpočívat měsíce až roky. Domovský okrsek útesového žraloka bílého je přes den omezen na přibližně 0,05 km2 (0,019 km2); v noci se tento okrsek zvětšuje na 1 km2 (0,39 km2). Tito žraloci nejsou teritoriální a svůj domovský okrsek sdílejí s ostatními zástupci svého druhu; nepředvádějí ohrožující projevy.
Důležitými predátory útesového žraloka bělocípého jsou žraloci tygří (Galeocerdo cuvier), galapážští žraloci (Carcharhinus galapagensis) a pravděpodobně také žraloci stříbřití (Carcharhinus albimarginatus), kteří se však obvykle vyskytují ve větších hloubkách, než jaké preferuje útesový žralok bělocípý. V žaludku žraloka obrovského (Epinephelus lanceolatus) byl také nalezen 80 cm dlouhý útesový žralok bělocípý, ačkoli tito žraloci vzhledem ke své vzácnosti pravděpodobně nejsou významnými predátory tohoto druhu. Mezi známé parazity žraloka útesového patří kopepod Paralebion elongatus a pranice (parazitické) larvy izopoda Gnathia grandilaris. Během denního odpočinku byli tito žraloci pozorováni, jak je čistí vlnožil Bodianus diplotaenia a žábronožka Elacatinus puncticulatus. Neobvyklá je také zpráva o sedmi útesových žralocích bělocípých, kteří zaujali čistící postoj (s otevřenou tlamou a roztaženými žábrami) uprostřed hejna nečistících hyperiidních amfipodů; předpokládá se, že mechanická stimulace pohybujících se amfipodů vyvolala toto chování díky jejich podobnosti se skutečnými čistícími organismy.
KrmeníEdit
Dolní čelist a zuby žraloka útesového bílého
Žralok útesový bílý se díky svému štíhlému a štíhlému tělu specializuje na proplétání se do úzkých štěrbin a děr v útesech a získávání kořisti, která je pro ostatní žraloky útesové nedostupná. Jinak je při pokusech o uchopení potravy zavěšené ve volné vodě poměrně neohrabaný. Tento druh se živí především kostnatými rybami, včetně úhořů, perutýnů, chňapalů, damanů, papuchalků, chirurgů, spouštěčů a kozlounů, a také chobotnicemi, humry a kraby. Útesový žralok bělocípý je velmi citlivý na čichové, akustické a elektrické signály, které vydává potenciální kořist, zatímco jeho zrakový systém je zaměřen spíše na pohyb a/nebo kontrast než na detaily objektů. Je obzvláště citlivý na přirozené i umělé nízkofrekvenční zvuky v rozmezí 25-100 Hz, které vyvolávají bojující ryby.
Žralok útesový bělocípý loví především v noci, kdy mnoho ryb spí a lze je snadno ulovit. Po setmění skupiny žraloků metodicky prohledávají útes a při usilovném pronásledování kořisti často odlamují kusy korálů. Na stejnou kořist se může zaměřit více žraloků a pokrýt všechny únikové cesty z určité korálové hlavy. Každý žralok loví sám za sebe a soupeří s ostatními ve své skupině. Na rozdíl od útesových žraloků černocípých a útesových žraloků šedých se útesoví žraloci bělocípí při skupinovém krmení nevzrušují a je nepravděpodobné, že by je někdo vyburcoval k potravnímu šílenství. Navzdory svým nočním zvykům loví útesoví žraloci bělocípí oportunisticky i ve dne. U Bornea se tento druh shromažďuje kolem útesových srázů, aby se živil potravou, kterou přináší stoupající proud. U Havajských ostrovů sledují tuleně havajské (Monachus schauinslandi) a snaží se jim ukrást úlovky. Útesový žralok bělocípý dokáže bez potravy přežít až šest týdnů.
ŽivotopisUpravit
V přírodě jsou útesoví žraloci bělocípí společenští a často se vyskytují ve skupinách.
Stejně jako ostatní příslušníci své čeledi je i útesový žralok běloploutvý živorodý; jakmile vyvíjející se embrya vyčerpají zásoby žloutku, žloutkový váček se přemění na placentární spojení, jehož prostřednictvím matka dodává potravu po zbytek březosti. Dospělé samice mají jeden funkční vaječník na levé straně a dvě funkční dělohy. Rozmnožovací cyklus je dvouletý.
PářeníEdit
Páření je zahájeno, když až pět samců následuje samici těsně za sebou a kouše ji do ploutví a těla, pravděpodobně na základě feromonů signalizujících připravenost samice. Každý samec se pokouší samici uchopit tak, že pohltí jednu z jejích prsních ploutví; někdy mohou dva samci uchopit samici z obou stran současně. Jakmile se žraloci chytí, klesnou ke dnu, načež samec (nebo samci) otočí jedním ze svých třmenů dopředu, nafoukne s ním spojený sifonový vak (podkožní břišní orgán, který přijímá mořskou vodu sloužící k vyplavování spermií do samice) a pokusí se navázat kontakt s průdušnicí samice. V mnoha případech se samice brání tím, že přitiskne břicho ke dnu a prohne ocas; to může odrážet její volbu partnera. Samec má na kopulaci omezený čas, protože zatímco drží prsní ploutev samice v ústech, je zbaven kyslíku. Na druhou stranu, pokud je samice ochotná, usadí se pár vedle sebe s hlavou přitisknutou ke dnu a tělem v úhlu vzhůru.
Po březosti trvající 10-13 měsíců rodí samice mláďata o počtu 1-6 (obvykle 2-3). Počet mláďat nesouvisí s velikostí samice; každá samice za celý svůj život vyvede odhadem v průměru 12 mláďat. K porodu dochází od května do srpna (podzim a zima) ve Francouzské Polynésii, v červenci (léto) u atolu Enewetak a v říjnu (léto) u Austrálie. Samice rodí při plavání, přičemž provádějí prudké zákruty a otočky těla; každé mládě se plně vylíhne za méně než hodinu. Novorozenci měří 52-60 cm a mají relativně delší ocasní ploutve než dospělí jedinci. Tento žralok se ve srovnání s ostatními žraloky requiem vyvíjí pomalu; novorozenci rostou rychlostí 16 cm za rok, zatímco dospělí jedinci tempem 2-4 cm za rok. Pohlavní dospělosti dosahuje při délce kolem 1,1 m a věku 8-9 let, i když na Maledivách byli zaznamenáni dospělí samci dlouzí až 95 cm, což naznačuje regionální rozdíly ve velikosti při dospívání. Na Velkém bariérovém útesu se samci dožívají 14 let a samice 19 let; maximální délka života tohoto žraloka může být až 25 let. V roce 2008 se ve středisku Nyiregyhaza v Maďarsku podařilo útesovému žralokovi bílému vyvést jediné mládě pravděpodobně asexuální cestou; předchozí případy asexuálního rozmnožování u žraloků byly zaznamenány u žraloka kosticového (Sphyrna tiburo) a žraloka černoploutvého (Carcharhinus limbatus)
.