1
„U savců obecně,“ říká profesor David Carrier ze School of Biological Sciences, „je rozdíl mezi samci a samicemi často největší ve strukturách, které se používají jako zbraně.“
Skládání důkazů
Carrier už léta zkoumá hypotézu, že generace vzájemné agrese mezi samci a samci dávno v minulosti formovaly struktury v lidských tělech tak, aby se specializovaly na úspěch v boji. Dřívější práce ukázaly, že proporce ruky neslouží jen k manuální zručnosti – chrání také ruku, když je zformována do pěsti. Jiné studie se zabývaly silou kostí obličeje (jako pravděpodobného cíle úderu) a tím, jak nám paty, posazené na zemi, mohou propůjčit další sílu horní části těla.
„Jedna z předpovědí, která z nich vyplývá,“ říká Carrier, „je, že pokud jsme specializovaní na údery pěstí, dalo by se očekávat, že muži budou obzvláště silní ve svalech, které jsou spojeny s dáváním úderů.“
Jeremy Morris, tehdy doktorand a nyní odborný asistent na Wofford College, navrhl spolu s Carrierem, doktorandkou Jennou Linkovou a docentem Jamesem C. Martinem experiment, jehož cílem bylo prozkoumat pohlavní dimorfismus neboli fyzické rozdíly mezi muži a ženami v síle úderu. Je již známo, že horní část těla mužů má v průměru o 75 % více svalové hmoty a o 90 % větší sílu než u žen. Není však známo proč.
„Obecný přístup k pochopení toho, proč se pohlavní dimorfismus vyvíjí,“ říká Morris, „je změřit skutečné rozdíly ve svalech nebo kostře samců a samic daného druhu a pak se podívat na chování, které může být příčinou těchto rozdílů.“
Překonání úderu
Pro ověření své hypotézy museli vědci změřit sílu úderu, ale opatrně. Pokud účastníci přímo udeřili do pytle nebo jiného povrchu, riskovali zranění ruky. Místo toho výzkumníci sestavili kliku, která napodobovala pohyby při úderu pěstí. Měřili také sílu účastníků při přitahování lana dopředu nad hlavou, což se podobá pohybu při hodu oštěpem. Testovali tak alternativní hypotézu, že síla horní části těla se u mužů mohla vyvinout za účelem házení nebo lovu oštěpem.
Zúčastnilo se jí 20 mužů a 19 žen. „Nechali jsme je vyplnit dotazník o aktivitě,“ říká Morris, „a museli dosáhnout skóre v rozmezí ‚aktivní‘. Takže jsme neměli gaučové povaleče, ale lidi, kteří byli velmi zdatní a aktivní.“
Ale i při zhruba stejné úrovni zdatnosti byla průměrná síla mužů při úderu o 162 % větší než u žen, přičemž nejméně zdatný muž byl stále silnější než nejsilnější žena. Takový rozdíl mezi pohlavími se podle Carriera vyvíjí s časem a za určitým účelem.
„Vyvíjí se pomalu,“ říká, „a toto je dramatický příklad pohlavního dimorfismu, který je v souladu s tím, že samci se více specializují na boj a samci bojují určitým způsobem, což je rozdávání úderů.“
Nezjistili stejně velký rozdíl v síle tahu nad hlavou, což dodává další váhu závěru, že síla horní části těla samců je specializovaná spíše na údery než na vrhání zbraní.“
Lámání dědictví násilí
Je nepříjemné uvažovat o tom, že muži mohou být stvořeni k boji. To však neznamená, že dnešní muži jsou předurčeni k tomu, aby žili násilným životem svých předků.
„Lidská přirozenost se také vyznačuje tím, že se vyhýbá násilí a hledá způsoby, jak spolupracovat a pracovat společně, jak mít empatii, jak se starat jeden o druhého, je to tak?“ říká Carrier. „Existují dvě stránky toho, kým jako druh jsme. Pokud je naším cílem minimalizovat v budoucnu všechny formy násilí, pak nám pomůže pochopení našich sklonů a toho, jaká je naše skutečná povaha.“
Studii financovala Národní vědecká nadace a podíleli se na ní další spoluautoři Jenna Linková a James C. Martin, oba z katedry výživy a integrativní fyziologie na Utažské univerzitě.