10 věcí, které byste měli vědět o andělech

10 věcí, které byste měli vědět o andělech

Tento článek je součástí série 10 věcí, které byste měli vědět.

Angelové jsou služební duchové.

Kniha Židům uvádí klíčové popisy andělů: „Nejsou snad všichni služební duchové vysláni, aby sloužili těm, kdo mají zdědit spasení?“. (Žd 1,14). Z tohoto textu se dozvídáme, že andělé jsou duchové, jsou služebníci a mají poslání. Augustin (354-430 n. l.) to krásně shrnuje: „Anděl“ je název jejich úřadu, nikoli jejich přirozenosti. Hledáte-li jméno jejich přirozenosti, je to ‚duch‘; hledáte-li jméno jejich úřadu, je to ‚anděl‘: z toho, co jsou, ‚duch‘, z toho, co dělají, ‚anděl‘. „1 Pro Augustina jsou andělé služebníky a posly. To je jejich práce.

Existují hodnosti andělů.

Dionýsius Areopagita (asi 500 n. l.) si to myslel. Vypracoval propracovanou hierarchii andělů, která ovlivnila římskokatolickou i pravoslavnou angelologii. Anděly rozdělil do tří skupin po třech. Nejvyšší řád je nejblíže Bohu, nejnižší řád je nejblíže lidem. Podle tohoto schématu jsou serafíni nejvyšší z nebeského chóru, jejichž úkolem je uctívat trojjediného Boha. Andělé jsou nejnižší z nebeských bytostí, protože přinášejí božské poselství nám, pozemským tvorům. Problém Dionýsova schématu spočívá v tom, že se vzdaluje od Písma. Víme, že existují andělé a archandělé. Například Michael je archanděl a vůdce andělského vojska (Jud 9 a Zj 12,7). Kromě toho se však jedná o spekulace.

Existují strážní andělé.

Katolický filozof Peter Kreeft ví, kolik je na zemi strážných andělů. Tvrdí, že každý člověk má svého anděla strážného. Písmo svaté pro tuto konkrétní myšlenku neposkytuje žádné důkazy. Písmo však jasně říká, že existují strážní andělé. Cherubíni střeží strom života v Genesis 3,24 a Žalm 91 hovoří o andělech, kteří střeží žalmistu. Zmínka je v množném čísle, nikoli v jednotném (Ž 91,11).

Herman Bavinck2 nabízí k tomuto tématu mnoho moudrého: „Nejvíce podpory pro učení o andělech strážných pochází z Mt 18,10, textu, který nepochybně naznačuje, že určitá třída andělů je pověřena úkolem chránit ‚maličké‘. Není zde však ani náznak toho, že by každému vyvolenému byl přidělen jeho vlastní anděl. Tuto myšlenku nacházíme pouze v apokryfní knize Tóbit. Právě tím však toto učení o andělech strážných prozrazuje i svůj původ. „3 Ani Sk 12,15 nepodporuje individuální anděly strážce. Většina komentátorů správně tvrdí, že text odráží lidovou židovskou víru, kterou zastávala služebnice. V té době se všeobecně věřilo, že každý člověk má svého anděla strážného. Ona se domnívala, že Petr ano („jeho anděl“). Tento text však popisuje, co si myslela, a není základem pro nějaké učení.

Ne všechno stvoření je padlé, někteří andělé jsou nepadlí.

V Gn 3 nacházíme, že země je prokletá kvůli Adamovu hříchu (Gn 3,18). Není tedy divu, že v Římanům 8,20-22 Pavel píše o sténajícím stvoření, které je třeba vysvobodit z rozkladu. V důsledku toho se kazatelé a teologové odvolávají na padlé stvoření. Je však zapotřebí nuance. Existují stvoření, která nezhřešila, která nepadla. Jsou to ti andělé, kteří na rozdíl od Satana zůstali věrní svému Stvořiteli. To je významná skutečnost. Znamená to, že živý Bůh nepřestal být uctíván od počátku stvoření. Zjevení 4-5 dává nahlédnout do takového nebeského uctívání.

Angelové se objevují v klíčových okamžicích biblického děje.

Angelové se objevují na začátku biblického příběhu s cherubíny (Gn 3,24) a na jeho konci s andělem oslovujícím Jana (Zj 22,6). Důležité je, že andělé se objevují v klíčových okamžicích dějin vykoupení. Vezměme si následující: vyvedení Božího lidu z Egypta (Ex 14,19) a následná cesta (Ex 23,23), vydání Zákona (Gal 3,19), vtělení Božího Syna (L 1,26), jeho utrpení v zahradě (L 22,43), jeho vzkříšení z mrtvých (Jan 20,12) a jeho návrat na soud (2 Sol 1,5-8). Přesto jsou v dramatu vykoupení vedlejšími aktéry.

Anděl se v biblickém textu objevuje v různých podobách.

Některé biblické popisy andělských bytostí jim připisují křídla buď čtyři (např. cherubínům v Ez 41,18-19), nebo šest (např. serafínům v Iz 6,1-4). Jazyk je bohatý na metafory a slovní obrazy. Tertulián ve 2. století vyslovil toto tvrzení: „Každý duch má křídla. To je společná vlastnost andělů i démonů. Jsou tedy všude v jediném okamžiku; celý svět je pro ně jako jedno místo; všechno, co se děje v celém jeho rozsahu, je pro ně stejně snadné poznat jako ohlásit.“ Všichni andělé mají křídla. Západní umění si z podobných výroků vzalo příklad a andělé s křídly se v něm objevují dodnes. Při jiných příležitostech se andělé objevují bez křídel a v lidské podobě (např. srov. Gn 18,2; 19,1-5). Tertulián chápal podstatu ducha příliš materialisticky.

Andělům se nemá vzdávat úcta.

Uctívání je hoden pouze Stvořitel (Řím 1,24-25). Andělé jsou mocná stvoření a existuje pokušení je uctívat. To, co se stalo Janovi, je příkladem. Anděl poslaný Bohem mu zjevil, co má přijít. Jeho reakce byla dramatická: „Padl jsem k nohám anděla, který mi je ukázal, a klaněl jsem se mu“ (Zj 22,8). Reakce anděla byla empatická: „To nesmíš udělat!“ (Mt 24,7). (Zj 22,9). Proč tomu tak je? Anděl to vysvětlil: „Jsem tvůj spoluslužebník. … uctívejte Boha“ (Zj 22,9). Naproti tomu falešní učitelé, kteří znepokojovali Kolosany, obhajovali uctívání andělů (Kol 2,18). Nepadlí andělé to vědí lépe.

Živý Bůh nepřestal být uctíván od počátku stvoření.

Andělé nejsou předmětem modlitby.

V Písmu nejsou žádné příklady modliteb adresovaných andělům. Ježíš tuto možnost andělské pomoci připouštěl, ale prostřednictvím prosby k Otci. Když byl konfrontován se zástupem s holemi a meči v Getsemanské zahradě, dal tuto možnost jasně najevo: „Myslíte si, že se nemohu obrátit na svého Otce a on mi hned pošle více než dvanáct legií andělů?“ (Ef 4,12). (Mt 26,53). Nemohu vyloučit, že se budu modlit k Otci o andělskou pomoc. Samostatné oslovování andělů však spadá do jiného způsobu kazení evangelia. Jedná se o způsob přímluvy. Místo oslovení Otce a Ježíše jako našeho Velekněze je na jejich místo dosazen jiný nebo jiní (např. Maria a svatí).

Angely soudí věřící.

Lidé i andělé jsou osoby. Přinejmenším schopnost říkat v řeči „já“ je dostatečným důvodem pro přisouzení osobnosti bytosti. Anděl, který se zjevuje Janovi, mluví těmito slovy: „Jsem tvůj spoluslužebník a tvých bratří proroků“ (Zj 22,9). Jak lidé, tak andělé jsou morálními osobami. Jejich Stvořitel činí oba druhy tvorů odpovědnými za jejich činy. V důsledku toho jak padlí andělé, tak padlé lidské bytosti čelí Božímu soudu. Naštěstí pro věřící mu za nás čelí Kristus. V hierarchii důležitosti stvoření se zdá, že lidské bytosti stojí výše než andělé. Podle Pavla věřící soudí anděly (1 K 6,3). Neexistuje žádný biblický text, který by podporoval myšlenku, že andělé soudí nás.

Písmo je adresováno nám – ne andělům.

Skutečnost je taková, že Písmo není adresováno andělům, ale nám. Proto toho o andělech tolik nevíme. Jako duchové podle mého názoru nemají těla, i když ne všichni by se mnou souhlasili. (Herbert Lockyer například tvrdí, že andělé mají „duchovní těla“.) Jaké to je být duchem? Proč se někteří andělé od Boha odklonili a jiní ne? Angelologie svádí k mnoha spekulacím. Například pravoslavný teolog Sergej Bulgakov (Jakubův žebřík) tvrdí, že existují andělé ohně a vody: „Sám anděl ohně je ohnivý v tom smyslu, že nese ve své přirozenosti noetický prvek ohně, stejně jako anděl vody má vodní přirozenost“. Jak to ví? Naopak, podobně jako Kalvín musíme být velmi opatrní, když jdeme za hranice Písma, a když tak činíme, musíme říci, že právě toto děláme. Evangelium může být zkaženo disproporcí. Některé biblické pravdy se mohou stát ústředním bodem našeho myšlení, i když nejsou ústředním bodem vlastních důrazů Bible. Z andělů se může dělat příliš mnoho. Takovým příkladem jsou stoupenci myšlení New Age.

Poznámky:
1. Enarrationes in Psalmos 103, 1, 15.
2. Herman Bavinck, Reformovaná dogmatika, 2. díl: Bůh a stvoření, přel. John Vriend, ed., John Bolt (Grand Rapids, MI: Baker Academic, 2004), 467.
3. Tamtéž.

Graham A. Cole je autorem knihy Against the Darkness:

Populární články v této sérii

Zobrazit vše