15 saxofonových alb, která byste měli slyšet

15 SAXOPHONE ALBUMS
YOU SHOULD HEAR

December 14, 2018 | Richard Scheinin

John Coltrane A Love Supreme artwork

Po většinu století je zvuk jazzu neoddělitelný od zvuku saxofonu: Důrazný, kvílivý, jedinečně expresivní. Inovace saxofonistů znovu a znovu posouvaly hudbu kupředu: od Lestera Younga přes Charlieho Parkera, Johna Coltranea a další.

Takže jsme tady a pokoušíme se tuto historii saxofonové slávy shrnout do seznamu 15 nahrávek. Hodně štěstí, že? To, co se chystáte číst, pokrývá zhruba 80 let jazzové historie. Snažil jsem se zařadit „zásadní“ nahrávky, takové, které by měl slyšet každý, kdo se zajímá o jazz. Ale tu a tam se seznam přiklonil k osobním favoritům. Koneckonců, jak můžete vybrat jen jedno album Sonnyho Rollinse? Někdy prostě musíte zvolit to, které máte nejraději.

V tomto seznamu „zásadních“ nahrávek navíc chybí desítky přelomových hráčů. Tomu se nedá vyhnout, ale pomyšlení na hudebníky, kteří se do výběru nedostali, bolí. Na seznamu chybí Johnny Hodges. Žádný Ben Webster nebo Dexter Gordon. Žádný Cannonball Adderley, Joe Henderson nebo Jackie McLean. Žádný Roland Kirk, Pharoah Sanders nebo Archie Shepp. Žádný Sam Rivers nebo Billy Harper. Žádný Michael Brecker nebo Kenny Garrett nebo Joe Lovano nebo Ravi Coltrane.

Dokončení tohoto seznamu tedy do jisté míry vyžaduje vytvoření dalšího. Možná k tomu dojde za pár měsíců.

Ale zatím se podívejte na těchto 15 základních položek.

Coleman Hawkins
Body and Soul (RCA, 1939, antologie Coleman Hawkins: Ken Burns‘ Jazz, na Verve)

Jako starší Hawkins – „otec tenorsaxofonu“ – měl být mentorem Thelonia Monka a hrát s avantgardistou Ericem Dolphym. Tato kultovní skladba však pochází z rané fáze jeho kariéry, kdy saxofon doslova uváděl na mapu a dokazoval, že nejde o nějaký neohrabaný nástroj pochodové kapely – ne, díky Hawkinsovi se stane dominantním nástrojem jazzu. Tato skladba ukázala cestu. Stejně jako jeho hrdina Louis Armstrong, i Hawkinsovo pojetí bylo velkolepé a brilantně čisté. Zaposlouchejte se do jeho bravurního a zralého zvuku, jak prochází refrénem za refrénem, zdobí své fráze květnatými tóny, nechává tóny vyniknout a pak se vrací zpět k vrcholu hory. Jeho improvizace se rozvíjí postupně, jako obří kadence. Hawkins nejenže ukazoval svým vrstevníkům, jak nádherně zahrát baladu. V podstatě je učil budovat improvizované sólo na nástroji, který bude definovat samotný zvuk jazzu.

Lester Young
Indiana (Aladdin, 1942, k dispozici na The Complete Aladdin Recordings of Lester Young, na Blue Note)

Kdy se dech stává zvukem? To je záhada u Lestera Younga, který na této skladbě začíná závěrečné kolo refrénů sotva šeptanou frází – pouhou stopou nápadu, ačkoli okamžitě upoutá pozornost. Co bude dál, říkáte si? Kam mě to Lester vede? Stejně jako Miles Davis, jeden z jeho dědiců, vás Young vede vstříc zářivé kráse, která se skrývá uvnitř mlhavého, bluesového víru. U Younga není nikdy příliš mnoho not. Jeho hra je esencí – plovoucí, hedvábná, houpavá. Tato skladba v triu s pianistou Natem Kingem Colem a basistou Redem Callenderem je neodbytným foot-tapperem. Přesto působí tak uvolněně, že nevíte, zda máte tančit, nebo jen poslouchat rozhovor. Směje se Lester? Pláče? Během krátké věty zvládne obojí. Jeho hlas formoval celou generaci hráčů a stále inspiruje.

Charlie Parker
Bird of Paradise (Dial, 1947, antologie na The Complete Savoy & Dial Master Takes, Savoy Jazz)

Jako rozhlasový přijímač, mladý Charlie Parker – „Bird“ – vytáčel Hawkinse a Younga spolu s Chu Berrym, Benem Websterem a dalšími geniálními saxofonisty působícími ve třicátých letech v Kansas City, Parkerově rodném městě. Co se dělo dál a proč? Jak vysvětlíte J. S. Bacha? Parkerův jazyk, stejně jako Bachův, mohl vzniknout z nějakého univerzálního zdroje, vzhledem k jeho vnitřní logice a naprosté kráse – nemluvě o jeho bluesové podstatě, bláznivých melodiích a tempech, které se řítí jako metro, jímž se Parker po přestěhování do New Yorku řítil z Harlemu na 52. ulici. Nahrál také několik nádherných balad, včetně „Bird of Paradise“ (založené na akordových změnách skladby „All the Things You Are“) z jeho nahrávek pro label Dial z let 1946-47. Poté, co se přenesete přes jeho sousední skladby – „Dexterity“, „Bongo Bop“, „Klact-oveeseds-tene“ a „Scrapple from the Apple“ – se v Ptačím světě zorientujete. Ve všech těchto skladbách mimochodem hraje jeho tehdejší pracovní kapela s trumpetistou Milesem Davisem a bubeníkem Maxem Roachem.

Sonny Rollins
Sonny Rollins Plus 4 (Prestige, 1956)

Bujnost, nekonečné spřádání nápadů: Rollins je jako žádný jiný improvizátor. Toto album obsahuje dvě z jeho nejlepších skladeb – „Valse Hot“ a „Pent-Up House“ – a najdete ho v tak bujaré náladě, že se při poslechu nemůžete ubránit dobrému pocitu. Dvojnásobně dobře, protože na albu spolupracuje se skvělým trumpetistou Cliffordem Brownem. Hrají jako spřízněné duše, empatii umocňuje fakt, že jde o fungující kapelu: Je to vlastně Clifford Brown-Max Roach Quintet, jehož byl Rollins členem. Přesto skladbu za skladbou saxofonista vévodí datům. Poslechněte si jeho sólo v „Kiss and Run“ – energické, nepřemožitelně swingující, melodicky vynalézavé a především plné radosti a jeho zvláštní vitality. Rollins je nezastavitelný jako řeka. Rande završuje skladbou „Count Your Blessings“, procítěnou a bezprostřední, skutečným husím brkem. Děkuji vám, pane Rollinsi.

Eric Dolphy
Far Cry (New Jazz, 1962)

Oh, Dolphy, nikdo nevydával takové zvuky jako ty: ty kvílivé tóny a nářky, to třepotavé vrkání a vybuchující gufyry. Alba tohoto virtuózního multireedisty jsou plná osobité značky avant-bebopu, divokého a rozmarného. Rozesměje vás. V jeho skladbě „Miss Ann“ zní jako Charlie Parker na diagonále: Pták kubista, podivně logický a nikdy vzdálený od blues víc než na pár milimetrů. A Dolphy uměl někdy zahrát melodii: Jeho „Left Alone“ (na flétnu) vyvolává mrazení v zádech. Jeho „Tenderly“ (sólo, na alt saxofon) vás srazí do louže. Jeho „It’s Magic“ (na basklarinet) musí být jednou z nejduchaplnějších věcí, které kdy uslyšíte, i když uprostřed svého vystoupení skřípe. Dolphy byl stejnou měrou intelekt, srdce a představivost – a posedlost, protože se vždy obsedantně hnal za svou pravdou, za zvukem, který si vysnil ve své hlavě. Coltrane ho miloval, stejně jako Charles Mingus a Ornette Coleman, s nímž Dolphy natočil kultovní „Free Jazz“ ve stejný den, kdy nahrál toto výjimečné album „Far Cry“.“

John Coltrane
A Love Supreme (Impulse, 1965)

Přelomová nahrávka v hudbě 20. století začíná odvážným úderem čínského gongu, jehož dozvuky pročistí vzduch pro to, co přijde. „A Love Supreme“ je suita, která se buduje jako bohoslužba a kterou saxofonista v poznámkách k LP popsal jako oběť Bohu. Krystalizuje v ní Coltraneův zvuk, zvuk jeho supernova saxofonu a jeho klasického kvarteta s pianistou McCoyem Tynerem, basistou Jimmym Garrisonem a bubeníkem Elvinem Jonesem. Po více než půlstoletí je album stále dechberoucí. Posluchači cítí, že v době nahrávání bylo pro čtveřici hudebníků „všechno úplně nové“, řekl mi před několika lety saxofonista Ravi Coltrane, Johnův syn. „Je to jako když se seřadí planety. Nestává se to každý den.“

Wayne Shorter
JuJu (Blue Note, 1965)

Nyní je mu 85 let, Shorter je Yoda jazzu, mistr tajného harmonického pohybu a hráč, jehož sólový styl je stále úspornější a záhadnější. Ten však pochází z dřívější doby, kdy Shorter – očarován svým přítelem Coltranem – hledal ve formách svých úžasných kompozic jakousi zuřivou krásu. „Deluge.“ „House of Jade.“ „Yes or No.“ „Twelve More Bars to Go“. Skladby jsou zde nezapomenutelné a Shorterův kvartet – v podstatě je Coltraneův, s McCoyem Tynerem, Elvinem Jonesem a basistou Reggiem Workmanem – působí jako oceán, který saxofonistovi dodává syrovou energii, když se jeho sóla pohybují nahoru, nahoru, nahoru ve vroucím duchovním vzestupu. Jedná se o jednu z nejlepších desek šedesátých let – a vlastně všech dob. Nikdy nezestárne.

Stan Getz
Sweet Rain (Verve, 1967)

Toto znamenité album nachází Getze – stejně jako Shortera na JuJu – pod Coltraneovým vlivem. Getzův temperament však vytváří zcela jinou náladu. Jeho tenorový zvuk je překvapivě čistý a flétnový, lehký jako pírko. Vrhá na sebe auru vzácné elegance, zní něco jako Lester Young v modálním hávu. Kapela – s pianistou Chickem Coreou, basistou Ronem Carterem a bubeníkem Gradym Tatem – je dokonalá. Stejně jako výběr skladeb, který sahá od „O Grande Amor“ Antonia Carlose Jobima přes Coreovy „Litha“ a „Windows“ až po „Con Alma“ Dizzyho Gillespieho. V posledně jmenované skladbě Getzovo sólo postupně nabírá na žhavosti; jeho coda pak během několika vteřin přejde z šepotu do kvílení. Je to operní. Skladbu po skladbě se v těchto výkonech snoubí čistota a zdrženlivost se sotva skrývanou intenzitou. Každá melodie je jako rozžhavený uhlík.

Albert Ayler
In Greenwich Village (Impulse, 1967)

Na opačném konci spektra než pan Getz je pan Ayler. Toto album shromažďuje několik extatických hymen tohoto tenorsaxofonisty: „Change Has Come“, „Truth is Marching In“, „Our Prayer“. Každá z nich je zčásti přehlídkovou hudbou, zčásti lidovou písní a zčásti letniční vřavou. Vystoupení jsou mohutná, ohromující a ano, radostně řvoucí, vedená prosebným saxofonistou a trumpetistou Donaldem Aylerem, vůdcovým bratrem. Říkejme tomu „free jazz“, „ohnivá hudba“ nebo „nová vlna“ – všechno to znamená, že Ayler zapaloval pochodeň jazzové ortodoxii, podobně jako se to chystali udělat MC5 a další punkové kapely s rock’n’rollem. Ayler byl označen za kacíře. Pravdou však je, že každý tón, který hrál, čerpal ze stejných proudů jako jazz, a zejména z afroamerické církve. Toto album bylo nahráno živě ve Village Vanguard a Village Theatre, které o několik let později dostalo nový název: Fillmore East.

Ornette Coleman
Science Fiction (Columbia, 1972)

Dnes mi při poslechu tohoto alba běhá mráz po zádech, a to jsem ho poslouchal snad tisíckrát. Coleman byl víc než saxofonista ryzím tvůrčím umělcem, jehož dar pro melodii a jeho základní afinita k bluesovému cítění se staly klíčovými prvky díla, které je v americké hudbě jedinečné. Přesto se Coleman jako saxofonista vymyká běžné velikosti. Jeho zvuk je tak hluboce lidský: s každým prosebným tónem je zároveň starou duší i čistým dítětem. Jeho nahrávky z konce 50. let inspirovaly revoluci v jazzu. Science Fiction ohlásila jeho druhý příchod. Je to příval pulzující tvůrčí energie a krásy. Rychlá synchronizace mezi hudebníky je ohromující. Coleman na toto datum shromáždil své blízké přátele, vesměs mistrovské hráče: trumpetisty Dona Cherryho a Bobbyho Bradforda, saxofonistu Deweyho Redmana, basistu Charlieho Hadena, bubeníky Eda Blackwella a Billyho Higginse. Asha Puthli z Bombaje zpívá dvě z Colemanových nejúchvatnějších písní: „What Reason Could I Give“ a „All My Life“. Nad hemžícím se úlem improvizovaných zvuků a přebuzeným dětským pláčem recituje slova titulní skladby básník David Henderson: „Můj… život… patří… do…. civilizace.“ Díky zdravému použití studiových efektů – extrémního dozvuku a komprese – tato skladba vyvolává dojem, že hudba a slova přicházejí z jiného času a místa. Dalo by se říct, že jde o afrofuturismus ještě předtím, než byl tento termín vynalezen. Ale ve skutečnosti to byl jen Ornette, který dělal to, co dělal vždycky: pronikl do své osobní dimenze a pak poodhrnul oponu a odhalil svůj svět nám ostatním.

Anthony Braxton
New York, podzim 1974 (Arista, 1975, k dispozici na The Complete Arista Recordings of Anthony Braxton, na Mosaic Records)

Braxton je tak vážný hudebník, na jakého kdy narazíte, a je to plyn. Na tomto albu hraje na alt saxofon, soprán saxofon, flétnu, altovou flétnu, klarinet a kontrabas klarinet. Je badatelem zvuku, deklamátorem kategorií a pokračuje ve skládání maratónských oper na kosmická témata, které se nikdy nehrají. Ale tady je v newyorském nahrávacím studiu v roce 1974, nahrává pro velkou nahrávací společnost a se svým kvartetem – jednou z definitivních kapel tohoto období – a několika speciálními hosty dává najevo své jazzové kořeny. Album začíná bebopem na oběžné dráze Země, když se kvartet uzamkne do Braxtonova virtuózního jazyka skládaček: post-Charlie Parker, post-Ornette Coleman, post-Eric Dolphy. S každou skladbou přichází něco jiného: neotřelá komorní skladba, která odkazuje na Stravinského; uvolněné intermezzo swingu ve středním tempu; mozek drásající duet pro Braxtona a syntezátor; temně laděná kompozice pro saxofonové kvarteto s Braxtonem a třemi dalšími inovátory: Oliver Lake, Julius Hemphill a Hamiet Bluiett. Album připomíná intenzitu a neklid tohoto období – a jeho otevřený přístup, který na čas umožnil prolnutí jazzového mainstreamu a avantgardy. V následujících desetiletích se Braxton stal jakousi akademií jednoho muže. Jeho dveřmi prošly desítky hudebníků; jsou to volnomyšlenkáři, blázni, ti, kteří stále překvapují.

Branford Marsalis
Trio Jeepy (Columbia, 1989)

Marsalis se vydal do studia a nechal natáčet pásky pro toto datum s bubeníkem Jeffem „Tainem“ Wattsem, svým přítelem a vrstevníkem, a basistou Miltem „The Judge“ Hintonem, ctěným stařešinou. Je to album plné nenucené virtuozity a bujarého swingu, na němž Marsalis – v době nahrávání mu bylo 28 let – v módu Sonnyho Rollinse zaplavuje změny a dělá to snadno. Trio hraje Marsalisovu vlastní skladbu „Housed from Edward“, pak prochází „The Nearness of You“, „Three Little Words“, „Makin‘ Whoopee“ a „U.M.M.G.“ Billyho Strayhorna. Poslední jmenovaná skladba se nese v rychlém tempu a Hinton v ní rozjíždí groove, který téměř ukradne celou show. Toto album je potěšením. Je intimní, jako by bylo nahráno ve vašem obývacím pokoji. Vyzařuje z něj dobrý pocit a láska k jazzové tradici. V několika závěrečných skladbách se k baskytaře přidává Delbert Felix a trio se noří do stylu „modal burnout“, který se v následujících letech stane Marsalisovou obchodní značkou.

Steve Coleman
Curves of Life (RCA/BMG, 1995)

Tato živá nahrávka z pařížského Hot Brass Clubu zachycuje altsaxofonistu na vrcholu s jeho skupinou Five Elements. Je snadné nechat se unést popisem Colemanovy komplexní syntézy, která ve velké míře čerpá z bebopu a funku a výtažků z tradiční hudby Kuby, západní Afriky a Indie. Na to všechno ale zapomeňte. Five Elements je kapela, která se otáčí na pětníku – vzpomeňte si na Jamese Browna -, když Coleman prolétává a prochází matricí polyrytmického funku a připomíná vám dva Parkery, Charlieho a Macea. Coleman byl v osmdesátých letech zakladatelem hnutí známého jako M-Base a jeho vliv se v průběhu let začal podobat vlivu Arta Blakeyho: Jeho skupinami prošly desítky skvělých hráčů, kteří vstřebali jeho koncepty a postupy, jeho způsob vedení kapely prostřednictvím bleskurychlých změn tempa, tóniny, hustoty a nálady. Všechny tyto prvky se soustředí jako laser. Slyšíte to na „Curves of Life“. Hudba hoří a publikum reaguje: křičí, ječí. Závěrečná skladba „I’m Burnin‘ Up (Fire Theme)“ rozšiřuje jádro kapely o tři rappery a hostujícího saxofonistu, titánského Davida Murraye, který řve skrz naskrz.

Joshua Redman
The Bad Plus Joshua Redman (Nonesuch, 2015)

Spolupráce saxofonisty a klavírního tria známého jako The Bad Plus vrhá na toto album jednotnou náladu: podmanivou, hypnotickou a krásnou. Redman je přemýšlivý a přizpůsobivý hráč, který se vždy snaží povznést danou situaci. Pracuje zde s celým rozsahem lesního rohu s vyrovnaným a krásným tónem, svými sóly roztáčí nové melodie, nenápadně buduje napětí, až se hudba přelije do vysokého dramatu a duchovní katarze. Děje se tak na celé nahrávce, především ve skladbách „Beauty Has It Hard“ (bubeník Dave King) a „Silence is the Question“ (basista Reid Anderson). Když se tito hudebníci dali dohromady, dělo se něco zvláštního. Dlouholeté trio se změnilo v kvartet; čtyři hudebníci znějí jako fungující kapela. Nahrávka symbolizuje trend dnešního jazzu, kdy spolupráce a proces často převažují nad vedením a vizí jednoho hráče. Přesto si Redman – v době vzniku alba mu bylo 46 let – zaslouží zvláštní slovo. Hráč „zvučného jména“ od svých dvaceti let zůstává pracovitým hudebníkem a riskérem, který neustále rozšiřuje své technické schopnosti a výrazové možnosti. To je vzácné, a to v jakékoli éře.

Kamasi Washington
The Epic (Brainfeeder, 2015)

Tenorsaxofonista Washington se ohání naléhavostí typu „storm-the-barricades“, podobně jako Coltrane: Tam si z hlavy oprášíte prach, poškrábete se a řeknete: „Člověče, já nevěděl, že tohle místo existuje.“ Nejlepší momenty The Epic jsou právě takové, počínaje „Change of the Guard“, hymnou, která zahajuje tuto téměř tříhodinovou trojdiskovou suitu postavenou na desetičlenné kapele doplněné orchestrem a sborem. V 17 skladbách je slyšet Washingtonův ponor do afroamerické církve, do soulu 70. let (Marvin Gaye, Donny Hathaway) a do zduchovněného jazzu 70. let Alice Coltranea, McCoye Tynera, Pharoaha Sanderse a Billyho Harpera. Washington, kterému bylo v době vydání alba The Epic 34 let, si to všechno osvojil, ale zároveň to působí jako současnost. Známá je jeho paralelní kariéra v hip hopu; hraje na albu To Pimp A Butterfly od Kendricka Lamara. Zdá se, že volný hudební kolektiv, který se kolem něj v Los Angeles shromáždil – známý jako West Coast Get Down -, hraje v jazzu píseň okamžiku a Washington hraje píseň písní.

Pracovník SFJAZZ Richard Scheinin je celoživotní novinář. Více než deset let působil jako kritik klasické hudby a jazzu v deníku San Jose Mercury News a vytvořil profily mnoha osobností veřejného života, od Ika Turnera po Tonyho La Russu a dalajlamu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.