8 lekcí, které se mohou mladí muži naučit při tréninku s muži nad 60 let
Tento článek původně vyšel v listopadovém čísle časopisu Men’s Health z roku 2016.
Ve čtvrtek v poledne mi můj nový kamarád Andy píše e-mail, jestli bych se k němu a několika kamarádům nechtěl připojit v místním sportbaru na večeři. Jistě, odpovídám s tím, že to bude příležitost seznámit se s kluky z nové posilovny, do které jsem právě nastoupil. Navíc je večer, kdy se jí jen žebírka.
O půl osmé už nás pět sedí u stolu a hltá plátky propečeného hovězího. Dozvídám se, že Andy je finančník. Art je urolog v důchodu, Scott je ze zubařské branže a John byl IT specialista v lékařské laboratoři. Všichni vypadají zdatně, zejména Art, který má dlouhou, štíhlou postavu Michaela Phelpse.
Ptám se Arta, co dělá v posilovně. „Do posilovny už moc nechodím,“ odpovídá. „Vlastním deset akrů půdy a péče o ni je mým tréninkem.“
„Po té zimní bouři v roce 2000 jsi určitě hodně ‚trénoval‘,“ říká John.
„Ne, to není ten správný rok,“ říká Andy. „Jasně že je,“ trvá na svém John. Brzy se všichni hádají a ukazují si vidličkami, aby si udělali poznámky, a snaží se zapamatovat si chronologii. Tito čtyři pánové, všichni starší šedesáti let, někteří v důchodu, budou po celý týden mými mentory.
Když mi šéf dal za úkol opustit svou typicky intenzivní rutinu typu CrossFit a začít cvičit se starými lidmi, byl jsem zmatený. Co by se mohl fitness redaktor největšího pánského časopisu na světě naučit od chlapů, kteří si nepamatují ani poslední velkou vánici?“
„Dal by si někdo ještě žebírka?“ ptá se servírka.“
„Ano, prosím,“ říká Scott. Neuvěřitelné, pomyslím si. Kam to ti staří chlapi dávají?“
Ale když přijde další masivní pruh masa, Scott si vezme dvě malá sousta a pak požádá o krabičku s sebou. „Vždycky si objednávám jeden navíc, abych se rozdělil se svým psem,“ říká.
Znamenám servírce. Možná se od nich můžu naučit pár věcí.
1 . Buď jednou za čas společenský
Setkávám se s Andym ve Steel Fitness Premier, velkokapacitní posilovně připojené k ortopedickému centru. Andy – plešatý, svalnatý, zlatý křížek – je tam starostou. Podává si ruce, zdraví se a s každým si povídá.“
Mísení ve fitku je pro mě nová zkušenost. Obvykle, když jsem v posilovně, cvičím se sluchátky na uších a vyhýbám se očnímu kontaktu.
Ale to nepřipadá v úvahu, když jste s Andym. Když cvičíme, představí mě Jayovi, ortopedovi, který mě vidí, jak dělám přítahy, a navrhne mi, abych narovnala ruku před sebe dlaní nahoru, jako bych si říkala o drobné, a druhou rukou si přitáhla prsty k tělu. To mi prý může pomoci vyhnout se bolesti lokte způsobené nerovnováhou způsobenou příliš velkým počtem opakování.
Dále potkávám chlápka, který dělá přenášení kettlebellu, přičemž drží kettlebell dnem vzhůru. Když to děláš, vyžaduje to pevnější úchop a stabilizuje ti to rameno, říká.“
Poté Andy vyruší sedmdesátníka, který cvičí tvrději než kdokoli jiný a dělá horolezecké výstupy v divokém tempu. Muž si však rád udělá přestávku a podělí se o své tajemství cvičení do vysokého věku – v podstatě si vybírá aktivity, při kterých se cítí dobře. Jinými slovy, zapomeňte na snahu motivovat se cvičením, kterého se bojíte, nebo na cviky, o kterých slyšíte, že jsou skvělé, ale necítíte se při nich dobře. Prostě dělejte to, co vás baví.
Než si to uvědomím, uplyne 90 minut. Cvičila jsem jen třetinu této doby, ale možná má starosta na něco pravdu.
Při jednom cvičení týdně se možná odpojím, zapomenu na hodiny a budu si skutečně povídat s lidmi. Přátelství, která navážu, a rady, které uslyším, mě možná přimějí vracet se na delší dobu. Brazilští vědci totiž zjistili, že lidé, kteří během cvičení komunikují s ostatními, u něj s větší pravděpodobností vydrží.
„Ahoj,“ říká Andy, když odcházíme z posilovny, „nechceš zajít na hamburger?“ „Ne,“ říkám.
2 . Nedělejte z toho raketovou vědu
Jsem typ člověka, který plánuje a zkoumá každou maličkost a dokáže si příliš komplikovat cestu do 7-Eleven pro galon mléka. A protože pracuji v oboru, vztahuje se tato tendence i na mé cvičení. Jednou jsem strávil víc času plánováním cvičení než samotným cvičením.
Andy mi vypráví o své nejoblíbenější sestavě na stacionárním kole. „Chvíli tvrdě šlapu do pedálů, pak chvíli odpočívám,“ říká, „a takhle to dělám 30, 45 nebo dokonce 60 minut.“
Nechápavě zírám.
„Jo, jako intervaly,“ říkám.
„Tohle cvičení dělám už 35 let,“ říká, „a vždycky jsem tomu říkal ‚cvičení‘.“ Bod pro mě. Nakonec je to všechno jen „cvičení“.
3 . Trénuj, abys žil, ale žij
Jednoho dne přišel Andy jako vždycky brzy na hodinu indoor cyclingu a rozcvičoval se na svém obvyklém kole, když dovnitř vešla nová žena, která začala dělat naschvály, protože už tam žádná kola nebyla.
Být to na mém místě, vyhnul bych se jejímu pohledu a zůstal na místě. Představa, že bych ustoupila z plánovaného tréninku někomu, kdo přišel pozdě, je stejně nemyslitelná, jako kdyby JFK řekl Chruščovovi: „Víte co? Vezmi si Floridu.“
Proto mě překvapilo, co Andy udělal.
„Dal jsem jí svoje kolo,“ říká. „Říkal jsem si, že na tuhle třídu jezdím třistakrát do roka. Budu v pohodě, když si ji vezmu jen 299krát.“
Loni jsem letěl domů strávit s mámou Den díkůvzdání. Ten den jsem dělala burpees sama v garáži. Můj čas s ní je omezený. Zpětně si uvědomuji, že to byla jedna hodina, kterou jsme mohly strávit opětovným sblížením. Na letošní Díkůvzdání k tomu nedojde.
Používejte svou sílu
Můj přístup k fitness odpovídá tomu, co je dnes v tomto odvětví populární – těžší je lepší a zlepšení vyžaduje utrpení. Kdyby tato filozofie byla samolepkou na nárazník, stálo by na ní: „Čím tvrdší trénink, tím tvrdší člověk“. Žádná bolest, žádný zisk.
Poté jsem potkal Clair. Je mu 92 let a každý den chodí do Steel Fitness Premier. Ještě za druhé světové války byl odveden do armády a jako výsadkář vyskakoval z letadel, aby bojoval s nepřítelem na zemi v Evropě.
Představa, že cvičení v posilovně způsobuje „utrpení“, mi najednou připadá téměř komická a začínám si připadat asi tak tvrdý jako přezrálý banán. Cvičení může být nepříjemné, jistě. Musí to být práce. Ale moje interpretace utrpení – rychlé zvedání těžkých věcí v budově s regulovanou teplotou vedle Wendy’s – je všechno možné, jen ne utrpení.
V podstatě mě tenhle usměvavý stařík nutí přemýšlet, proč vlastně tak tvrdě cvičím. Naplňuje v dnešní pohodlné společnosti (v nemalé míře díky Clairovi a jeho vojenským kolegům) tvrdé cvičení nějakou existenciální potřebu, kterou mají muži, aby si dokázali, že jsou opravdu muži?“
Zmínil jsem se o tom svému příteli, fitness poradci MH Davidu Jackovi. „Pokud chceš být tvrdý jako Clair, můžeš stále tvrdě cvičit, ale nenechávej svou sílu ve stojanu na dřepy,“ říká. „V okruhu 5 mil od tvé posilovny je pravděpodobně 100 lidí, kteří potřebují fyzickou sílu, jakou máš ty. Udělejte ve světě něco dobrého. Hledejte nějaké dobrovolnické příležitosti, jak jim pomoci.“
Budujte sílu nejen pro sílu samotnou, ale pro službu. Nová samolepka na nárazník?“
Be Mindful of the Importance of Being Mindless
John chodil na 13 lekcí indoor cyclingu týdně – 676 ročně – dokud posilovna nezkrátila svůj rozvrh. Zpočátku mi to připadalo šílené. Takže když mě pozve, abych se k němu přidala na hodinu, váhám. Pochopte, že kardio stroje používám především k zahřátí a občasnému ochlazení po silovém tréninku a nikdy jsem na nich nestrávil víc než 30 minut. Takže nevím, co mám očekávat.
John, který se svými bílými vousy a brýlemi vypadá jako stárnoucí hipík, si nepomáhá přiznáním, že poslouchá vzácné živé nahrávky Jefferson Airplane, aby zahnal nudu. Vzpomenu si na jeden z mála textů JeffersonAirplane, které znám: „
Ale není to tak zlé, jak jsem čekal. Ve skutečnosti je to víc než jen kardio posilování srdce. Je to meditace, která zklidňuje hlavu. Zatímco šlapu do pedálů, soustředím se na svůj dech a obracím se do sebe, přemýšlím o své kariéře a řeším problémy svého života, nakonec se prostě ztratím v potu a jízdě na kole. Už dlouho jsem neseděla se svými myšlenkami 60 minut bez přerušení. Většina mých tréninků je tak soustředěná, že je to vítaná změna, když se můžu prostě zónovat. A přínosy jsou hmatatelné:
Zahřejte své tělo – a mysl
Jsem v posilovně a čekám na setkání s jedním z kluků. Abych zabil čas, naskočím na eliptický trenažér a zapnu televizi. Vedle mě sedí dvojník Boba Barkera – štíhlý, zlatavý, bělovlasý, dýhovaný pán. Pracuje na rotopedu v rychlém, ale pohodlném tempu a přitom si listuje v nějaké knize.
„Co to čteš?“ ptám se ho. Zeptám se a vzpomenu si na lekci pro staré chlapy číslo 1.
„Vichry války,“ řekne. „Je to román o druhé světové válce, ale je to historicky přesné, takže se toho člověk hodně dozví.“ Říkám mu, že mě druhá světová válka fascinuje a že si knihu určitě přečtu.
Zvedne huňaté obočí a zadívá se na televizní obrazovku mého přístroje. Je naladěná na Psa lovce odměn, díky laskavosti posledního člověka, který ji používal. Pes tasí někoho, kdo vypadá jako feťák.
Bob zavře knihu a zamíří k jinému stroji, ale nechá mě přemýšlet. Mám špatný zvyk zrychlovat kardio rozcvičku. Čtení románu nebo denních zpráv by mi nejen protáhlo mysl, ale také zajistilo, že to nepřeženu: Pokud budu mít v některém okamžiku problémy se čtením, budu vědět, že moje rozcvička začíná být příliš intenzivní. A učení se z knih vás samozřejmě udržuje v psychické kondici.“
Víte, že osobní rekordy nejsou tím nejdůležitějším měřítkem
Po tréninku se s Andym a dalšími třemi kluky máčím ve vířivce v posilovně. Jsou rádi, že mají čerstvý přírůstek do své stařecké polévky. Já? lituji, že jsem si nevzal neopren.
Když jde o kondici, vždycky jsem věřil, že klíčem ke zlepšení je neustálé posouvání ručičky vpřed, a taky to říkám.
„Ale tohle je špatně,“ říká Andy. „Řekněme, že tvým cílem je zvednout 200 liber. Takže opravdu tvrdě pracuješ a nakonec svého cíle dosáhneš. Kam se posunete dál? Pokusíte se o 210, pak o 220, ale to nemůžete dělat donekonečna.“ Vaše snaha o víc, víc a víc nakonec povede ke zranění. „A jakmile se zraníte, musíte vynechat a nakonec jste v horší kondici, než kdybyste zůstali u té dvoustovky.“
Proč si je tím Andy tak jistý? Zažil to a viděl to na starých kamarádech, kteří strávili nějaký čas u posilovacího stojanu. Ve skutečnosti je v téhle horké vaně, aby se ujistil, že se dostatečně zotaví. Když jsi mladý, můžeš se odrazit ode dna, říká, ale nakonec dospěješ do věku, kdy ti zranění zůstanou a ovlivní dlouhodobou kvalitu života.
Chvíli to dusím. Nemám jiný důvod tlačit na pilu než své ego a vzestupnou křivku v excelovém grafu. Možná z toho plyne i nějaké ponaučení: Při cvicích, které jsou ze své podstaty rizikové, jako jsou mrtvé tahy, bych možná měl začít oceňovat dokonalost před kilogramy. Místo abych hodnotil zlepšení podle váhy, možná bych ho měl posuzovat podle formy, pohybu a tempa. Koneckonců, kdo je zdatnější? Ten, kdo zvedne 250 liber, dokud se nepokusí o 260 a neroztříští se, nebo ten, kdo zvedne 200 liber až do smrti?“
Zůstaňte fit, zůstaňte mladí
Po hodinách strávených v posilovně s těmito pány jsem šokován tím, jak se mi zdálo, že „stárnou“ před očima. To, co jsem ještě před týdnem vnímal jako stáří, už neplatí. Andy, Scott, Art, John, Clair, Bob Barker a jejich kolegové z posilovny se dobře pohybují a žijí vitálně.
Potom mě to napadlo: Nejsou to ti samí senioři, které vídám, jak se šourají do bistra na večeři o půl páté, nebo ti, kteří táboří před automaty v kasinech s kyslíkovými bombami na svých motorových židlích. Tihle lidé si užívají výhod desítek let zdravého života, kdy si hlídali jídelníček, kontrolovali váhu a hlavně zůstávali aktivní.
Najednou mi slovo „starý“ nepřipadá tak věkově skvrnité a odtažité. Cvičení – ne, chytré cvičení – vytváří nový typ stárnutí a za dalších 40 let by mi nevadilo být jako tito pánové.“
.