9 frustrujících problémů, které zná každá krátce těhotná žena
Ve 13 letech jsem byla plně dospělá. Většina lidí kolem mě ještě dalších pět let rostla do výšky, ale já jsem rostla jen do šířky. Vlastně jedním z mých chanukových dárků v páté třídě byla tréninková podprsenka… vůbec ne jizva. Mít metr osmdesát v dospělosti mělo málokdy své výhody a rozhodně mi to způsobilo nějaké problémy, když jsem vstoupila do mateřství. Některé boje každá nízká těhotná žena prostě zná, a pokud jste někdy nakupovali v dětském oddělení pro sebe, určitě se mnou teď cítíte.
Svět nebyl stvořen pro lidi menší než průměrné výšky. Ve srovnání s těmi, kteří jsou menší než já, si ale rozhodně nemám na co stěžovat. Dovedu si představit, jakou překážkou je pro lidi menšího vzrůstu než já dojíždět za prací, od zdolávání schodů až po dosah na pedály auta. Takže moje stížnosti na to, že je pro mě svět příliš velký – a to doslova -, rozhodně nejsou tak závažné jako stížnosti jiných.
Stejně je to tak frustrující, když se musím natáhnout za hranice svého pohodlí, abych si vzal jídlo z mikrovlnky. V těhotenství jsem hluboce pociťovala všechny fyzické změny spojené s růstem nového člověka. Moje malé tělo se zázračně rozšířilo, aby se přizpůsobilo růstu plodu, takže mé těhotenství bylo mnohem nápadnější než u vyšších žen. Ve třetím trimestru jsem pravidelně viděla, jak se nožičky mého dítěte tlačí na hranice mé dělohy. Praskala jsem ve švech, a to moje dítě nebylo ani tak velké (po narození mělo 6,5 kg).
Takže pro všechny ty nízké těhotné ženy, které se snaží uchopit cokoli, co potřebujete na poličce, která je pro vás nerozumně příliš vysoko, jsem to zažila. Tady je několik bojů, které malé ženy jako já pravděpodobně zažily, a to s takovou důstojností a grácií, jaké jsme schopné, zatímco s námi mluví jako se středoškolačkou:
Naše batoh je výraznější
Mám krátké nohy a nosit se na konci trimestru muselo vypadat dost směšně pro každého, kdo šel za mnou. Naštěstí nikdy nedali najevo, jestli jim moje kachní chůze připadá zábavná.
Může se zdát, že nosíme velmi malé…
Všechny ženy v mé rodině i v rodině mého manžela jsou menšího vzrůstu, takže jsem nečekala, že mi vyrostou velké děti. Můj manžel měl ale při porodu asi 10 kilo, takže jsem se děsila, že naše novorozeně bude stejně velké. Naše holčička byla opravdu malá, jako její maminka,jako její maminka a babičky a prababičky, takže alespoň to jsem měla v záloze.
… Nebo Velmi velká
S mým druhým dítětem, které bylo jen asi .5 kilo větší při narození než jeho starší sestra, jsem se zdála být ohromná. Ve skutečnosti však bylo mé těhotenské břicho docela průměrné. Byla to iluze, protože na někom, kdo měří jen něco přes metr osmdesát, těhotenský střed prostě vypadá, že zabírá větší část našeho krátkého těla.
Těhotenské oblečení nám nikdy správně nesedí
Málo značek vyrábí drobné těhotenské oblečení (a uvědomuji si, že je oxymóron je tak nazývat), takže možností bylo koupit nadměrné oblečení v sekci petite, nebo těhotenské sukně znovu použít jako šaty v plné délce. Jsem moc vděčná, že jsem se během žádného ze svých těhotenství nemusela příliš oblékat.
Zvednout se na ten vyšetřovací stůl je věc
Je dost těžké zvednout se na vyšetřovací stůl během porodnice-.GYN, když jste těhotná a průměrně vysoká, takže při mé zkrácené výšce je to téměř nemožné. Vzdala jsem se veškeré naděje, že se na něj dostanu s grácií, protože jsem si ze židle udělala provizorní stoličku, na kterou jsem vylezla.
Být nazývána „roztomilou“ je obzvlášť divný pocit
Je dost špatné, že se kvůli své nízké postavě cítím jako věčné dítě, ale začíná to být vyloženě děsivé, když o mně lidé mluví jako o „roztomilé“ i v těhotenství. V různých chvílích jsem se cítila silná, sexy, kašovitá, úzkostná, nechutná, smutná a nadšená. Necítila jsem se roztomile.
Nikdo nám nedává dost prostoru
Musím bojovat, abych byla pravidelně vidět, protože stojím hodně pod očima.úrovni (pokud nejste žák čtvrté třídy). Jsem Newyorčan, takže to také znamená, že musím bojovat o každý centimetr čtvereční na chodníku a v metru, zejména proto, že jsem obvykle mimo něčí typický výhled. Když jsem byla těhotná, byl tento problém ještě výraznější, protože jsem si chtěla zajistit ochrannou bublinu prostoru kolem svého středu. Dojíždění ve špičce bylo noční můrou.
Musíme se celý den pást
Nemůžu mluvit o zkušenostech vyšších žen, ale všechny mé orgány mačkané rostoucí dělohou v mém kompaktním těle způsobovaly, že jíst větší než malé množství na jedno posezení bylo velmi nepříjemné. Takže jsem se jen pásla, celý den, vždycky jsem se bála, kde budu za dvě hodiny a jestli tam bude jídlo.
Sáhnout si do postýlky je událost olympijských rozměrů
Byla jsem tak nadšená, když nám rodina v týdnech před narozením dcery pomáhala sestavit postýlku. Najednou to bylo oficiální: náš dům se chystal přivítat miminko. A pak jsem šla trénovat ukládání miminka do postýlky a nedosáhla jsem na něj. Nejenže jsem kvůli své výšce musela stát na špičkách, abych se rukama dotkla matrace, ale v cestě k postýlce mi stálo i mé těhotenské břicho.
To vedlo k tomu, že jsem po celém domě sázela stupínky – u postýlky, přebalovacího pultu i v kuchyni, abych dosáhla na poličku, kam jsem musela schovávat součástky k odsávačce. „Kdo mi přesunul stoličku?“ Křičela jsem (na jedinou osobu, která s ní mohla pohnout, protože v bytě jsme byli jen já, manžel a novorozenec). Bez těch schůdků bych nedokázala udělat vůbec nic.
.