Amerika není čistá demokracie
Kdyby dnes žili, většinu zakladatelů Ameriky by volební úspěchy Donalda Trumpa a Bernieho Sanderse nepřekvapily. Trump i Sanders, jejichž zkušenosti a politické návrhy z nich činí nedůvěryhodné a potenciálně katastrofální prezidenty, jsou produktem politických frakcí, před nimiž varoval James Madison ve Federalistovi č. 10.
„Frakcí,“ napsal Madison, „rozumím určitý počet občanů, ať už tvoří většinu nebo menšinu celku, kteří jsou sjednoceni a vedeni nějakým společným impulsem vášně nebo zájmu, který je nepříznivý právům ostatních občanů nebo trvalým a souhrnným zájmům obce.“
Ačkoli zájem může vysvětlovat, proč někteří voliči dali přednost Sandersovi – s jeho seznamem slibů, od bezplatné zdravotní péče po bezplatné vysokoškolské vzdělání -, silná podpora Trumpa i Sanderse vyplývala především z jejich odvolání se na „společný impuls vášně“. Sandersovi příznivci nesnášejí to, co líčí jako zmanipulovaný ekonomický systém, z něhož mají prospěch pouze bohatí, zatímco Trumpovi se obávají, že jim přistěhovalci kradou pracovní místa a že zahraniční vůdci přechytračují neschopné americké úředníky – a obě skupiny jsou ve svém přesvědčení vášnivé.
„Čistá demokracie,“ vysvětloval Madison, „nemůže připustit žádný lék na zlořády frakcí“. Ale republika, pokračoval, „čímž myslím vládu, v níž se uskutečňuje schéma zastoupení, … slibuje lék, který hledáme“. Zakladatelé věřili, že pokud budou impulsy lidu přenášeny prostřednictvím volených zástupců ve vládě, převládne chladná hlava. A ve skutečnosti bylo zastoupení pouze jednou z částí léku, který zakladatelé navrhovali proti nešvarům frakcí. Rozdělili také vládní pravomoci mezi tři větve, zřídili Senát, v němž mají stejný hlas státy, nikoliv lid, zavedli kolegium volitelů namísto přímé lidové volby pro výběr prezidenta, rozdělili pravomoci mezi národní a státní vládu a připustili, aby práva jednotlivce převážila nad národní (a později státní) mocí.
V roce 1959 se novinář Felix Morley, nositel Pulitzerovy ceny, ptal: „Jak je možné…, že forma vlády, která je tak politicky nedemokratická, jako je ta ve Spojených státech, se přesto běžně označuje jako ‚demokracie’…“. ?“ Během následujícího půlstoletí Američané a naši představitelé ještě více trvali na tom, že základní hodnotou našeho ústavního systému vlády je demokracie. Trump i Sanders opakovaně tvrdili, že systém je zmanipulovaný, čímž měli na mysli, že vůle voličů je nějakým způsobem mařena. Ačkoli se Trumpův nářek jeví ve světle jeho úspěchu ve volbách jako záhadný, probíhající manévry „vyhoďte Trumpa“ dávají dostatek důvodů domnívat se, že takzvaný republikánský establishment by se vůli lidu postavil, jen kdyby našel způsob. Sandersovi příznivci jsou pochopitelně frustrováni úspěchem Hillary Clintonové, přestože Sanders opakovaně zvítězil v primárkách. Většina jejího náskoku v počtu delegátů je postavena na závazcích superdelegátů, kteří mohou volně ignorovat vůli voličů v primárkách. Sandersovým příznivcům to může připadat nespravedlivé, ale je to přesně ten druh omezení čisté demokracie, který Madison obhajoval ve Federalistovi č. 10.
Kdyby tu dnes byli ti, kdo psali a ratifikovali ústavu, málokdo by namítal, že Clintonové superdelegáti nebo intrikující republikánský establishment porušují víru v základní principy amerického konstitucionalismu. Jak poznamenal historik Jackson Turner Main, když psal o antifederalistické opozici proti navrhované ústavě, mezi těmi, kdo se sešli ve Filadelfii, „nebyl nikdo, kdo by se jasně vyslovil pro demokracii“. Během krátké doby platnosti Článků Konfederace, v jejichž rámci fungovaly státní zákonodárné sbory bez větších omezení, se tvůrci Ústavy na vlastní kůži přesvědčili o nebezpečí frakcí nebo o tom, co zakladatelská generace často označovala jako „rozmařilost mas“. V důsledku toho navrhli vládu, v níž lid nevykonával žádnou přímou moc a pouze zástupci do dolní komory Kongresu byli vybíráni lidovým hlasováním. A přestože sedmnáctý dodatek stanoví lidovou volbu členů Senátu, jednotliví senátoři i nadále zastupují značně neúměrný počet voličů.
Současné návrhy na opuštění kolegia volitelů ve prospěch lidového hlasování odrážejí přetrvávající představu, že ta naše je především demokracií. Úspěchy Trumpa a Sanderse však potvrzují, že argumenty pro čistou demokracii nejsou dnes o nic silnější než v roce 1787.
Fakce a tyranie většiny zůstávají hrozbou všude tam, kde je demokracie neomezená. Svědčí o tom smutné osudy Německa za vlády Adolfa Hitlera, Zimbabwe za vlády Roberta Mugabeho, Filipín za vlády Ferdinanda Marcose, Venezuely za vlády Huga Cháveze, Bolívie za vlády Evo Moralese a Ruska za vlády Vladimira Putina, tedy všech demokraticky zvolených vůdců. Podle často citovaných slov Winstona Churchilla z toho plyne poučení, že „demokracie je nejhorší formou vlády, kromě všech ostatních forem, které byly čas od času vyzkoušeny“. Jak zdůrazňují výše uvedené příklady, demokracie může selhat s děsivými důsledky.
Důvodem pro demokracii není to, že by většina měla určovat veřejné blaho – že by více než polovina voličů měla mít pravomoc diktovat svým spoluobčanům. Důvodem pro demokracii je spíše to, že lépe než jakákoli jiná forma vlády umožňuje jednotlivcům vyjádřit se – vyjádřit svou soukromou svobodu – k rozhodnutím společnosti. Jak píše historik Gordon Wood v knize The Creation of American Republic: „Veřejná svoboda tak byla spojením individuální svobody každého člověka do kolektivní vládní autority, institucionalizací osobní svobody lidu, čímž se veřejná nebo politická svoboda rovnala demokracii nebo vládě samotného lidu.“ Naši ústavní zakladatelé upřednostňovali omezenou demokracii jako formu vlády založenou na individuální svobodě, avšak izolovanou od frakčního zneužívání svobody. Demokratická republika, kterou vytvořili, není v žádném případě zárukou soukromé svobody, ale je to to nejlepší, co mohli udělat.
Nemusíme se však spoléhat na přesvědčení a zkušenosti zakladatelské generace, abychom pochopili, že omezená demokracie je lepším směrem, pokud nám záleží na svobodě. Máme nominaci demagoga Republikánskou stranou a silné vystoupení samozvaného socialisty v demokratických primárkách, které nám připomínají nebezpečí nefiltrované demokracie.
Naneštěstí nás přijetí demokracie jako základní hodnoty naší ústavy vedlo k tomu, že jsme přijali omezení svobody, často vynucené holou většinou, jako přirozený a správný výsledek vlády. Nezpochybňujeme, že získání 55 procent hlasů se nazývá drtivým vítězstvím bez ohledu na to, že 45 procent voličů dalo přednost jinému kandidátovi. V právě skončeném období primárek si vítězství o několik tisíc hlasů zasloužilo stejné oslavy volební noci jako vítězství o statisíce hlasů. Vítězové voleb se nemohou ubránit tomu, aby si míč vypíchli v cílové rovince, protože akceptují, že demokracie je soutěží, v níž vítěz bere vše.
Pokud je však demokracie omezena ústavní konstrukcí, jako je americká demokracie – kde je omezená demokracie akceptována jako ta forma vlády, která nejméně porušuje svobody svých občanů -, vyjádřené preference těch, kteří hlasovali pro poraženého kandidáta, se nesnižují na nulu. Přestože omezení, která demokracii omezují, byla v průběhu amerických dějin narušena excesy výkonné moci, uchvácením moci Kongresem a soudní úctou k obojímu na úkor práv jednotlivce, zůstává ústava ochranným valem proti mocným frakčním silám.
Primární volby jsou však jiná záležitost. Jsou to v důležitých ohledech soukromé záležitosti, které se neřídí ústavou, ale pravidly vyhlášenými politickými stranami. Po desetiletí byly obě strany tlačeny k tomu, aby opustily rozhodování v zakouřených místnostech ve prospěch čistě demokratických soutěží, v nichž tzv. stranický establishment nemá žádný zvláštní vliv. Delegáti stranických sjezdů, na nichž jsou nominováni prezidentští kandidáti, jsou vybíráni přímo lidem. Je ironií osudu, že právě Demokratickou stranu by před Sandersovou frakcí zachránila její moderní verze zakouřené místnosti. Republikáni, k frustraci těch, kteří v roce 2016 viděli zlatou příležitost znovu získat Bílý dům, nemají žádné superdelegáty ani jiná omezení vůle lidu, která by je zachránila před Donaldem Trumpem.
Miliony lidí, kteří v primárkách podpořili Trumpa a Sanderse, samozřejmě neměly zájem na tom, aby je stranické establishmenty zachránily. Každá frakce podporuje svého kandidáta stejně vášnivě jako ta druhá, což je přesně to riziko, před kterým Madison varoval. Aby bylo jasno, politické strany a naši volení představitelé by neměli tyto vášně ignorovat nebo odmítat. Je zřejmé, že nespokojenost je vysoká jak na levici, tak na pravici. Pokud nás však víra v čistou demokracii povede k tomu, že necháme vládnout levicové nebo pravicové frakce, obětovali bychom právě ty svobody, které má demokracie chránit.
.