Braniborské koncerty

admin 0 Comments Articles

Braniborské koncerty

č. 1 F dur, BWV 1046Edit

Problémy s přehráváním těchto souborů? Podívejte se do nápovědy k médiím.

Název na autografu partitury:

Název na autografu partitury: Concerto 1mo à 2 Corni di Caccia, 3 Hautb: è Bassono, Violino Piccolo concertato, 2 Violini, una Viola col Basso Continuo.

Instrumentace:

Délka: cca 22 minut

Braniborský koncert č. 1: dvě corni da caccia (přirozené lesní rohy), tři hoboje, fagot, violino piccolo, dvoje housle, viola a basso continuo (cembalo, violoncello, viola da gamba a/nebo violone)

Délka: cca 22 minut

Braniborský koncert č. 1: dvě housle, viola a basso continuo. 1, BWV 1046.2 (dříve BWV 1046), má jako jediný ve sbírce čtyři části. Koncert existuje také v alternativní verzi Sinfonia BWV 1046.1 (dříve BWV 1046a), která zřejmě vznikla během Bachova působení ve Výmaru. Sinfonie, v níž zcela chybí třetí věta a Polacca (polonéza) ze závěrečné věty, byla zřejmě zamýšlena jako úvod kantáty Was mir behagt, ist nur die muntre Jagd, BWV 208. V této verzi se však objevují i další skladby. To naznačuje datum vzniku možná již v roce 1713, kdy měla kantáta premiéru, i když mohla být použita pro pozdější obnovení.

První větu lze nalézt také jako sinfonii pozdější kantáty Falsche Welt, dir trau ich nicht, BWV 52, ale ve verzi bez houslí piccolo, která má blíže k Sinfonii BWV 1046a. Třetí část byla použita jako úvodní sbor kantáty Vereinigte Zwietracht der wechselnden Saiten, BWV 207, kde jsou rohy nahrazeny trubkami.

č. 2 F dur, BWV 1047Edit

Problémy s přehráváním těchto souborů? Podívejte se do nápovědy k médiím.

Název na autografu partitury: Concerto 2do à 1 Tromba, 1 Flauto, 1 Hautbois, 1 Violino, concertati, è 2 Violini, 1 Viola è Violone in Ripieno col Violoncello è Basso per il Cembalo.

Concertino: F, zobcová flétna, hoboj, housle

Ripieno: dvoje housle, viola, violone, violoncello a cembalo (jako basso continuo)

Délka trvání:

Part trubky je dodnes považován za jeden z nejobtížnějších v celém repertoáru a byl původně napsán pro specialistu na klarinet, téměř jistě dvorního trubače v Köthenu, Johanna Ludwiga Schreibera. Po ztrátě klarinetových dovedností v osmnáctém století a před nástupem historicky poučeného interpretačního hnutí na konci dvacátého století se part obvykle hrál na valčíkovou trubku a někdy na moderní F trubku, lesní roh nebo dokonce na B♭ piccolo trubku.

Klarinet nehraje ve druhé větě, jak je v koncertech barokní doby obvyklé. Je to dáno jeho konstrukcí, která mu umožňuje hrát pouze v durových tóninách. Protože koncerty často přecházejí ve druhé větě do mollové tóniny, koncerty, které obsahují tento nástroj ve své první větě a pocházejí z období předtím, než se začala běžně používat valtická trubka, obvykle trubku z druhé věty vylučují.

První věta tohoto koncertu byla vybrána jako první hudební skladba, která zazněla na Zlaté desce Voyageru, fonografické desce obsahující široký vzorek běžných pozemských zvuků, jazyků a hudby, vyslané do vesmíru dvěma sondami Voyager. První věta posloužila jako znělka pro Great Performances na počátku až v polovině 80. let 20. století, zatímco třetí věta posloužila jako znělka pro Firing Line Williama F. Buckleyho mladšího; v revivalu s Margaret Hooverovou bude rovněž použita první věta.

Nejnovější výzkum odhalil, že tento koncert vychází ze ztracené komorní verze pro kvinteto nazvané „Concerto da camera in Fa Maggiore“ (Komorní koncert F dur): katalogové číslo je BWV 1047R. Je podobná verzi pro orchestr, protože party trubky, flétny, hoboje a sólových houslí jsou stejné, ale part pro orchestr upravil Klaus Hofmann pro basso continuo (nebo klavír). Tato rekonstruovaná kvintetní úprava je zároveň vůbec první klavírní redukcí 2. Braniborského koncertu, kterou kdy nakladatelství Bärenreiter Verlag vydalo (číslo výrobku BA 5196).

č. 3 G dur, BWV 1048Edit

Problémy s přehráváním těchto souborů? Podívejte se do nápovědy k médiím.

Název na autografu partitury: Concerto 3zo a tre Violini, tre Viole, è tre Violoncelli col Basso per il Cembalo.

Instrumentace: troje housle, troje violy, tři violoncella a cembalo (jako basso continuo)

Délka trvání:

Druhá věta se skládá z jediného taktu se dvěma akordy, které tvoří „frygickou půlkadenci“, a – ačkoli to není přímo doloženo – je pravděpodobné, že tyto akordy měly obklopovat kadenci improvizovanou cembalistou nebo houslistou nebo po ní následovat. Moderní interpretační přístupy sahají od prostého hraní kadence s minimálními ozdobami (považují ji za jakýsi „hudební středník“) přes vkládání částí z jiných děl až po kadence o délce od necelé minuty po více než dvě minuty. Tři elektronická provedení Wendy Carlosové (z alb Switched-On Bach, Switched-On Brandenburgs a Switched-On Bach 2000) mají druhé části, které se od sebe zcela liší. Příležitostně je třetí věta z Bachovy Sonáty pro housle a continuo in G, BWV 1021 (označená Largo) nahrazena druhou větou, protože obsahuje identickou „frygickou kadenci“ jako závěrečné akordy. Použito bylo také Largo ze Sonáty pro housle a cembalo G dur, BWV 1019.

Ve vnějších větách je použita forma ritornelu, která se vyskytuje v mnoha instrumentálních a vokálních dílech té doby. První větu lze nalézt také v přepracované podobě jako sinfonii kantáty Ich liebe den Höchsten von ganzem Gemüte, BWV 174, s přidáním tří hobojů a dvou lesních rohů.

Tento koncert je nejkratší ze šesti.

č. 4 G dur, BWV 1049Edit

Problémy s přehráváním těchto souborů? Podívejte se do nápovědy k médiím.

Název na autografu partitury:

Název na autografu partitury: Concerto 4to à Violino Principale, due Fiauti d’Echo, due Violini, una Viola è Violone in Ripieno, Violoncello è Continuo.

Concertino: housle a dvě zobcové flétny (v původní partituře označené jako „fiauti d’echo“).

Ripieno: dvoje housle, viola, violone, violoncello a basso continuo (cembalo a/nebo viola da gamba)

Délka: asi 16 minut

V první a třetí větě je houslový part tohoto koncertu mimořádně virtuózní. Ve druhé větě housle zajišťují bas, když skupina concertino hraje bez doprovodu.

Bylo diskutováno, jaký nástroj měl Bach na mysli pro party „fiauti d’echo“. Dnes se obvykle hrají na altové zobcové flétny, i když někdy se místo nich používají příčné flétny: existuje také teorie, že původním Bachovým záměrem mohl být flažolet. V některých provedeních, například pod taktovkou Nikolause Harnoncourta, jsou obě zobcové flétny umístěny mimo scénu, čímž vzniká efekt „ozvěny“.

Bach upravil 4. Braniborský koncert jako cembalový koncert, BWV 1057.

Č. 4 je v podstatě cembalovým koncertem. 5 D dur, BWV 1050Edit

Problémy s přehráváním těchto souborů? Podívejte se do nápovědy k médiím. Braniborský koncert č. 5

Název na autografu partitury: Braniborský koncert č. 5: Concerto 5to à une Traversiere, une Violino principale, une Violino è una Viola in ripieno, Violoncello, Violone è Cembalo concertato.

Concertino: cembalo, housle, flétna

Ripieno: Cembalo: housle, viola, violoncello a violoncello

Trvání: cca 23 minut

Cembalo je zároveň nástrojem concertino i ripieno. V concertinových pasážích je jeho part obbligato, v ripienových pasážích má figurovaný basový part a hraje continuo.

Tento koncert využívá v té době oblíbeného komorního obsazení (flétna, housle a cembalo), které Bach použil samostatně pro střední větu. Předpokládá se, že byl napsán v roce 1719, aby předvedl nové cembalo Michaela Mietkeho, které Bach přivezl z Berlína pro dvůr v Köthenu. Předpokládá se také, že ji Bach napsal pro soutěž v Drážďanech s francouzským skladatelem a varhaníkem Louisem Marchandem; ve střední větě Bach použil jedno z Marchandových témat. Marchand utekl dříve, než se soutěž mohla uskutečnit, zřejmě se zalekl Bachovy velké pověsti virtuosa a improvizátora.

Koncert je po celou dobu vhodný k předvedení kvalit dobrého cembala a virtuozity jeho hráče, zejména však v dlouhé sólové kadenci k první větě. Zdá se téměř jisté, že Bach, považovaný za velkého varhanního a cembalového virtuosa, byl při premiéře cembalovým sólistou. Badatelé v tomto díle spatřují počátky sólového klávesového koncertu, neboť se jedná o první příklad koncertu se sólovým klávesovým partem.

Existuje i starší verze, BWV 1050a, která má oproti svému pozdějšímu bratranci mnoho drobných odlišností, ale žádný zásadní rozdíl ve struktuře nebo instrumentaci. Je datována asi do let 1720-21.

Č. 1050. 6 B dur, BWV 1051Edit

Problémy s přehráváním těchto souborů? Viz nápověda k médiím.

Název na autografu partitury:

Název na autografu partitury: Concerto 6to à due Viole da Braccio, due Viole da Gamba, Violoncello, Violone e Cembalo.

Instrumentace:

Délka: asi 16 minut

Neobvyklá je nepřítomnost houslí: dvě viole da braccio, dvě viole da gamba, violoncello, violone a cembalo. Viola da braccio znamená normální violu a je zde použita pro odlišení od violy da gamba. V době vzniku díla v roce 1721 byla viola da gamba již staromódním nástrojem: silný předpoklad, že jeden part violy da gamba obsadil jeho zaměstnavatel, kníže Leopold, ukazuje také na pravděpodobný důvod vzniku koncertu – Leopold si přál připojit se ke svému kapelníkovi při hudbě. Jiné teorie spekulují o tom, že vzhledem k tomu, že na violu da braccio obvykle hrála nižší socioekonomická vrstva (například služebnictvo), dílo se snažilo narušit hudební status quo tím, že přisoudilo důležitou roli „méně významnému“ nástroji. To podporuje i poznatek, že Bach si přál ukončit své působení pod vedením knížete Leopolda. Narušením rovnováhy hudebních rolí by byl propuštěn ze služebného poměru kapelníka a mohl by si hledat zaměstnání jinde.

Dvě violy začínají první větu energickým tématem v těsném kánonu a s postupem věty jsou ostatní nástroje postupně vtahovány do zdánlivě nepřetržitého stálého toku melodické invence, která ukazuje skladatelovo mistrovství v polyfonii. Ve druhé větě se obě violy da gamba odmlčí a ponechají texturu sonátového tria pro dvě violy a continuo, ačkoli violoncello má zdobnou verzi basové linky continua. V poslední větě se vše nese v duchu gigue, stejně jako ve finále pátého koncertu

.