Diva zajde příliš daleko a postihne ji osud obyčejného smrtelníka : Opera: Záchvaty vzteku, kvůli kterým byla Kathleen Battleová vyhozena z Metropolitní opery, mají možná kořeny v příliš rychlém vzestupu ke slávě.
Ačkoli se znalci dlouho pozastavovali nad Battleové stupňujícími se požadavky – podle jednoho vtipu „kdyby se Kathy Battleová provdala za (klavíristu) Emmanuela Axe, mohli bychom jí říkat Kathy Battle-Ax“ -, velkou část veřejnosti přesto rozrušilo, že umělkyně tak znamenité krásy, tak jemného hudebního frázování a tak rafinovaného ztvárnění neherce může být tak protivná. Přitom chování, které milovníci opery láskyplně odpouštějí jako součást bytí divy, by my ostatní právem považovali za urážlivé a narcistické.
Působí zde dlouhá tradice. Je známo, že divy odmítají zpívat s dirigentem, pokud nesouhlasí s tempem, ruší smlouvu, pokud se nemohou smířit s výkladem režiséra, nebo uvrhnou vedení opery do administrativního chaosu kvůli zrušení představení na poslední chvíli kvůli nachlazení. Většinou se však zdálo, že takové chování vždy slouží umění (nebo se to tak alespoň myslelo). Umělec nemohl pošpinit svého milovaného Verdiho, řekněme tím, že zazpíval frázi příliš pomalu nebo příliš rychle, že aktualizoval historické období, v němž se opera původně odehrávala, že neposloužil skladatelovým záměrům (alespoň do té míry, do jaké si je umělec představoval), že onemocněl, byť jen lehce, nebo že mu chyběla inspirace.
I když se zdálo, že divy spolu soupeří ve filozofii, kterou zastávaly – například krédo Marie Callasové, že při zpěvu jde o interpretaci duše postavy, proti přesvědčení Renaty Tebaldiové, že jde o věrnost kráse hlasové linky -, zdálo se, že soupeření má kořeny v uměleckých rozdílech.
Battleové nedávné potíže naproti tomu signalizují novou a znepokojivou mutaci. Spíše než o umělecké nebo hudební záležitosti se hádá o území a moc. Například měla záchvaty vzteku kvůli velikosti své šatny a velikosti své limuzíny (když se jí limuzína, která byla vyslána, aby ji odvezla na inauguraci prezidenta Clintona, zdála nedostatečně roztažená, odmítla cestovat, dokud se nenajde větší). Zasvěcení cynici mají podezření, že Battleové posedlost velikostí šatny a limuzíny může souviset s tím, že mezi svými kolegyněmi v operním panteonu má nejmenší hlas.
Zůstává zvláštní, že Battleová tak lehkomyslně dotlačila svého zaměstnavatele k tomu, aby ji tak veřejně odsoudil. Vysvětlení možná spočívá v rychlosti, s jakou vystřelila ke slávě, a v tom, že se na ni možná nedokázala citově připravit. Poučná jsou fakta z jejího života.
Battleová se narodila v roce 1948 v Portsmouthu ve státě Ohio jako sedmé dítě ocelářského dělníka původem z Alabamy. Když váhala mezi studiem matematiky a hudbou, její středoškolský učitel hudby ji povzbudil, aby se zapsala na hudební konzervatoř na univerzitě v Cincinnati. V roce 1970 získala Battleová bakalářský titul v oboru hudební výchovy, o rok později získala magisterský titul. Následující dva roky učila hudbu žáky základních škol ve středu města.
Potom se stala pohádka. Thomas Schippers, proslulý dirigent Cincinnatského symfonického orchestru, ji slyšel a okamžitě ji angažoval, aby s orchestrem zpívala Brahmse. O něco později se seznámila s kolegou ze Cincinnati Jamesem Levinem, uměleckým ředitelem Metropolitní opery. Levine byl podle svých slov „unešen“ a stal se Battleové mentorem, trenérem a hlavním zaměstnavatelem na dalších 20 let. (Levine se k současným problémům Battleové zatím nevyjádřil.)
Snad proto, že se Battleová cítila být lépe připravena pro výuku hudby než pro její provozování, jí taková náhodná kariérní cesta a poměrně náhlá sláva v nejvýznamnějším operním domě v Americe prostě stoupla do hlavy. (Battleová jednou řekla: „Nikdy by mě nenapadlo, že se budu věnovat interpretaci.“) Být na vrcholu je pro mnoho lidí děsivé a vnitřní nejistota je často maskována snahou znevažovat ostatní.
Je to starý a smutný příběh, dvojnásob smutné je, že se nyní odehrává tak veřejně u tak nadané hudebnice. Opera nás sice zušlechťuje a inspiruje velkolepými příběhy o lidském utrpení a úspěchu, ale přesto je zklamáním, když zjistíme, že právě ti olympionici, kteří nás tak dojímají, mohou být stejně malicherní jako my smrtelníci.