Existují dva typy smíchu – zde' je rozdíl mezi nimi
Profesorka Sophie Scottová z University College London se zabývá kognitivní neurovědou lidské komunikace. Je známá díky své přednášce na konferenci TED nazvané „Proč se smějeme“. Požádali jsme ji, aby nám vysvětlila rozdíl mezi typy smíchu, které používáme ve společenských situacích. Následuje přepis videa.
Sophie Scottová: Lidé mají tendenci si myslet, že se smějeme vtipům a komediím, ale ve skutečnosti psycholog jménem Robert Provines zjistil, že lidé se většinou smějí, když jsou s jinými lidmi – je to sociální chování.
Ahoj, jmenuji se profesorka Sophie Scottová a působím na University College London, kde se zabývám kognitivní neurovědou lidské komunikace.
A to vlastně znamená, že velká část našeho smíchu vykonává jakousi sociální afiliaci. Takže se smějeme stejně tak proto, abychom dali najevo, že máme někoho rádi, že někoho známe, že patříme do stejné skupiny jako někdo jiný. Rozumíme si s nimi.
V podstatě je to docela zarážející číslo – je 30krát pravděpodobnější, že se budete smát, pokud je s vámi někdo jiný, než když jste sami. Je to primitivní díky přítomnosti dalších lidí a pak se to bude utvářet podle toho, jak se s těmi dalšími lidmi cítíte.
Myslím si, že dva nejdůležitější druhy smíchu nebo rozdíly mezi smíchem jsou, zda je zcela bezděčný, nebo zda je trochu komunikativnější. Takže když si vzpomenete, kdy jste se naposledy smáli a nemohli jste se přestat smát, úplně jste se ztratili, je to úplně jiný pocit. A může být opravdu těžké se z toho vymanit ve srovnání se spoustou smíchů, ke kterým dochází při rozhovorech, do kterých spadnete a ze kterých vypadnete opravdu rychle a které si opravdu přesně načasujete s ostatními lidmi, se kterými mluvíte.
Takže si myslím, že by to ukazovalo na různé druhy mozkových systémů, které jsou zapojeny, a naznačuje to, že může existovat zásadní rozdíl mezi jakýmsi bezmocným smíchem a více společenským smíchem.
Víme, že šimpanzi mají dva různé druhy smíchu. Jinak se smějí, když je někdo lechtá, a jinak, když se snaží, aby hra trvala déle. A to zní trochu jako náš bezmocný smích a náš společenský smích.
Pravý, spontánní, bezmocný smích se často projevuje tím, že ho především nemůžete přestat dělat. Prostě to pořád proniká. Pokud se pokusíte smích zastavit, zjistíte, že začnete vydávat legrační zvuky a pokusíte se mluvit a váš hlas bude znít divně.
Společenský smích často mnohem rychleji začíná a mnohem rychleji končí. Víme, že společenský smích má také často nižší výšku tónu. Zní kvalitativně jinak. Samozřejmě v interakcích, pokud je vám člověk, se kterým mluvíte, sympatický, vám to nevadí. Nesedíte tam s přáteli a neříkáte si: „Nemyslím si, že všechen ten smích je spontánní. Věřím, že si některé z nich vybíráš sám, abys je vyvolal“. Protože víte, co to znamená. Někdo říká: „Já ti ten smích dávám. Dávám vám tento smích z nesmírně pozitivních důvodů.“ To je pravda.
Takže je to něco, co rádi sdílíme, ať už je to dobrovolné, nebo nedobrovolné. Myslím, že podmínkou je, že pokud máte pocit, že vám někdo není sympatický nebo nevěříte, proč se směje, pak můžete být k jeho zjevně společenskému smíchu trochu odmítavější – jako: „Aha, co s tím dělají?“. Je to skoro jako byste slyšeli faleš, když nemáte tu přátelskost a příslušnost, do které by ten smích zapadal.
.