Germaine de Staël
Francouzsko-švýcarská literátka a spisovatelka Germaine de Staël (1766-1817) svým nadšením pro německý romantismus výrazně ovlivnila evropské myšlení a literaturu.
Germaine de Staël se narodila 22. dubna 1766 v Paříži jako Anne Louise Germaine Necker. Jejím otcem byl Jacques Necker, muž skromného původu, který se vypracoval na ministra financí Ludvíka XVI. Její matka Suzanne byla sice přísná a chladná, ale ve svém proslulém salonu bavila přední intelektuály a politiky té doby. Staëlova přirozená genialita tak byla rozvíjena již od dětství. Dítě svého otce zbožňovalo – až litovalo, že se narodilo příliš pozdě na to, aby se za něj provdalo – a on zbožňoval a hýčkal ji. Madame Neckerová na jejich vzájemné zbožňování silně žárlila; se Staëlovou se navzájem hořce nenáviděly. Všichni tři byli spjati složitou sítí vášní a nepřátelství a jejich rodinný život se vyznačoval citovým běsněním.
Když jí bylo 20 let, uzavřela Staël sňatek bez lásky se švédským velvyslancem ve Francii, baronem Erikem Magnusem de Staël-Holsteinem. Ačkoli si ji zamiloval, žila s ním jen ve strategických intervalech, kdy by původ dítěte, které čekala, mohl vzbudit podezření. Pouze jedno z jejích pěti dětí bylo zplozeno jím.
Staël však využila diplomatické imunity svého manžela a zůstala v Paříži po většinu období Francouzské revoluce. Její salon se stal centrem politických intrik zastánců moderní konstituční monarchie a dvoukomorového zákonodárného sboru. Během teroru odvážně zorganizovala a financovala útěk mnoha konstitucionalistických přátel.
Ačkoli Staëlová nebyla považována za ženu tradiční krásy, její brilantnost a vtip přitahovaly některé z předních intelektuálů a politických osobností své doby. Její milostné vztahy byly nepřetržité, intenzivní a souběžné. Nikdy neukončila žádný milostný vztah a často s ní žilo až pět milenců. Většinu života strávila v exilu, vždy obklopena malým dvorem francouzských emigrantů a obdivovatelů. Jejím prvním milencem byl Charles Maurice de Talleyrand, dalším August Wilhelm von Schlegel, německý učenec a básník. Ale byl to Benjamin Constant, francouzsko-švýcarský spisovatel, který se stal vášní a trýzní jejího života. Žili spolu dvanáct bouřlivých let. Constantův román Adolphe zkoumá jejich vztah.
V roce 1797 Staëlová přivítala v Paříži Napoleona Bonaparta jako osvoboditele Francie; během několika let ho začala nenávidět. Napoleonovi vadilo její zasahování do politiky i její neortodoxní názory. Opakovaně jí zabavoval rukopisy a vykázal ji z Paříže.
Její díla
Staëlová poprvé vydala knihu Lettre sur Jean-Jacques Rousseau. Vyšla v roce 1788 a ztotožnila se v ní s osvícenstvím a rozumem. Její kniha De l’Influence des passions sur le bonheur des individus et des nations vyšla v roce 1796. Vyjádřila v ní své přesvědčení o systému, který považuje absolutní svobodu mravní bytosti za nejpodstatnější prvek jejího blaha a za její nejcennější a nezcizitelné právo.
V roce 1800 Staëlová rozvinula svou „teorii světel“ v knize De la littérature considérée dans ses rapports avec les institutions sociales. V této knize zastávala názor, že literatura neustále postupuje ke světlu dokonalosti. V roce 1802 vydala román Delphine. Měl okamžitý úspěch a vyprávěl o životě krásné a inteligentní ženy, která hledala štěstí v lásce. Napoleona Delphine rozzuřila, protože chválila liberalismus, rozvody, Brity a protestantismus. Prohlásil ji za nemorální, asociální a protikatolickou. Staëlová byla vypovězena z Paříže. Podnikla cestu do Německa a ponořila se do tamní společnosti a kultury.
Pokračovala v cestách do Itálie a Staël tam našla inspiraci pro svůj druhý román Corinne ou l’Italie, vydaný v roce 1807. Hrdinka tohoto románu, který je zároveň milostným příběhem i průvodcem po Itálii, byla stejně jako v Delphine krásná a skvělá žena, která se stala obětí společnosti.
Plody Staëlova pobytu v Německu vyšly v roce 1810. De l‘ Allemagne se zařadil mezi stěžejní díla raného romantického myšlení. Učinila v něm slavné rozlišení dvou typů literatury: literaturu severu (Německa, Anglie a Skandinávie) shledala romantickou, originální a svobodnou; literaturu jihu (Francie a Itálie) shledala klasickou, formální a konvenční. V knize De l’Allemagne Staëlová zkoumala dějiny, kulturu a národní charakter Německa. Podporovala vzestup německého uvědomění a dávala ho za vzor Francii. Její kniha končila výzvou k nadšení a sentimentu, které chápala jako původní „skutečnost“ lidské duše.
Napoleona tato výzva k německému nacionalismu popudila. Knihu označil za „protifrancouzskou“, první vydání zničil a Staëlovou vyhostil do jejího domova, zámku Coppet u Ženevského jezera. Na Coppetu byly její aktivity pečlivě sledovány a její pošta byla zadržována.
Jedinou útěchou v zoufalství byl pro Staëlovou nový román. Její manžel zemřel a ona se v roce 1811 provdala za čtyřiadvacetiletého italského poručíka Roccu. V roce 1812 utekla z Coppetu a odcestovala do Ruska, Švédska a Anglie. V roce 1814, po Napoleonově pádu, se vrátila do Paříže. Restaurace ji zklamala. Opium a nespavost, příliš mnoho let na pokraji hysterie a nekonečné „nadšení“ si vybraly svou daň. Dne 14. července 1817, ochrnutá na mrtvici, Staëlová zemřela ve spánku.
Literární historici a kritici tradičně charakterizovali Staëlové dílo jako přechod mezi osvícenstvím a romantismem, ale nedávná věda přinesla nové pohledy na jeho originalitu a historický význam. Staëlovy romány byly nově interpretovány jako projevy jedinečné ženské literární vize. Její dílo bylo také vnímáno jako snaha výjimečné intelektuálky překonat společenská a tvůrčí omezení kladená na ženy své doby.
Další literatura
Viz Vivian Folkenflik, An Extraordinary Woman: Madelyn Gutwirth, Madame de Staël, Novelist: The Emergence of the Artist as Woman Books on Demand, 1994; John Isbell, The Birth of a European Romanticism: Gretchen Besser, Germaine de Staël: Truth and Propaganda in Staël’s De L-Allemagne Cambridge University, 1994; Gretchen Besser, Germaine de Staël: Revisited Maxwell Macmillan, 1994; Charlotte Hogsett, The Literary Existence of Germaine de Staël Southern Illinois University, 1987; vyd. Madelyn Gutwirth et. al., Germaine de Staël: Crossing the Borders Rutgers, 1991; a ed. Eva Sartori, French Women Writers: A Bio-Bibliographical Source Book, Greenwood, 1991. Zasvěcená a čtivá kniha Maurice Levaillanta The Passionate Exiles: Madame de Staël and Madame Récamier (1956; přel. 1958) poskytla široký obraz, zatímco J. Christopher Herold, Mistress to an Age: A Life of Madame de Staël (1958) popsal autorku Corinne se správnou směsí ironie a soucitu. Užitečné byly také práce Davida G. Larga, Madame de Staël: Her Life as Revealed in Her Work 1766-1800 (1924; přel. 1926), dobré, i když pedantské pojednání, a Wayne Andrews, Germaine: A Portrait of Madame de Staël (1963). □