Historie Koh-i-nooru ukazuje, jak mnoho jeho majitelů trpělo těmi nejděsivějšími způsoby

admin 0 Comments Articles

Historie Koh-i-nooru ukazuje, jak mnoho jeho majitelů trpělo těmi nejděsivějšími způsoby

Příběh Koh-i-Nooru vyvolává otázky historické i současné. Je hromosvodem postojů ke kolonialismu.

• Napsal William Dalrymple, Anita Anand |
• Aktualizováno: 10. prosince 2016 10:29:03

Koh-i-Noor je dnes nepochybně nejslavnějším klenotem na světě. (Ilustrace C. R. Sasikumar)

Do objevení diamantových dolů v Brazílii v roce 1725 pocházely s jedinou výjimkou několika černých diamantových krystalů nalezených v horách Bornea všechny diamanty na světě z Indie. Všechny staroindické diamanty byly aluviální. Nebyly ani tak těženy, jako spíše prosévány a získávány jako přírodní krystaly z měkkých písků a štěrků starých říčních koryt. Původně je z hostitelských hornin – kimberlitu a lamproitu – vyvrhly pravěké sopky, pak je voda strhla a přenášela po řekách, až nakonec před miliony let při zániku řeky spočinuly. Většina takových aluviálních diamantů jsou drobné přírodní osmistěnné krystaly. Velmi vzácně se však najde diamant velký jako slepičí vejce – jedním z takových byl Koh-i-Noor.

Dnes je Koh-i-Noor bezesporu nejslavnějším klenotem na světě. Přestože je Koh-i-Noor vyroben z nejtvrdší zemské hmoty, vždy kolem sebe přitahoval vzdušně nehmotnou mlhu mytologie. V jeho historii je překvapivě obtížné oddělit fakta od fikce. Velmi zřetelně se to ukázalo letos v dubnu, kdy generální advokát Ranjit Kumar sdělil indickému Nejvyššímu soudu, že Koh-i-Noor byl Britům v polovině 19. století dobrovolně darován mahárádžou Ranjitem Singhem a že „nebyl ukraden ani násilně zabrán britskými vládci“.

To bylo podle všech měřítek nápadně nehistorické tvrzení. Ve skutečnosti Randžít Singh žárlivě střežil jak své království, tak své státní klenoty a po většinu svého dospělého života obojí úspěšně chránil před Východoindickou společností. Významným návštěvám bylo dovoleno vidět mahárádžu s velkým klenotem na ruce, ale když zemřel, odkázal Koh-i-Noor ve své závěti nikoli Společnosti, ani Britům, dokonce ani královně Viktorii – ale chrámu Džagannáth v Purí.

Britové získali klenot až o deset let později, poté co využili rozporů mezi sikhy a všeobecné anarchie, která zachvátila Paňdžáb po Ranjitově smrti. Po druhé anglo-sikhské válce v roce 1849, 29. března, bylo Paňdžábské království formálně anektováno Společností. Byla podepsána poslední smlouva z Láhauru, která oficiálně postoupila Koh-i-Noor královně Viktorii a další mahárádžův majetek Společnosti. V té době se diamant stal mnohem víc než jen předmětem touhy. Stal se naopak mocným symbolem suverenity.

Snažit se vysledovat historii Koh-i-Nooru před tímto okamžikem však není snadné. Jednoznačných raných zmínek o tomto nejslavnějším z drahokamů je až podezřele málo. V žádném sultánském ani mughalském prameni totiž neexistuje stoprocentně jistá zmínka o Koh-i-Nooru, přestože se v průběhu indických dějin, zejména v době vrcholící mughalské vlády, objevuje obrovské množství textových zmínek o diamantech nadměrných rozměrů. Některé z nich mohou klidně odkazovat na Koh-i-Noor, ale jistotu získat nelze.

Je to frustrující, ale původ Koh-i-Nooru prostě s jistotou neznáme a nemáme žádné přesné informace o tom, kdy, jak a kde se dostal do mughalských rukou. S jistotou víme pouze to, jak odešel – zabavil ho Nader Šáh v roce 1739 jako součást Pavího trůnu, k němuž byl tehdy připojen. V exilu se k němu připojily další báječné mughalské skvosty. Koh-i-Noor, který při příchodu do Británie vážil 190,3 metrického karátu, měl totiž v mughalské pokladnici přinejmenším dvě srovnatelné sestry, Darju-i-Noor neboli Moře světla, která se dnes nachází v Teheránu (dnes se odhaduje na 175-195 metrických karátů), a Velký mughalský diamant, který většina moderních gemologů považuje za orlovský diamant (189.9 metrických karátů), který je dnes součástí ruského císařského žezla Kateřiny Veliké v Kremlu.

V naší nové knize Koh-i-Noor: Příběh nejslavnějšího diamantu na světě jsme se pokusili rozptýlit pavučiny mýtů a vylíčit skutečnou historii nejslavnějšího drahokamu na světě s využitím dosud nepřeložených sanskrtských, perských a urdských pramenů. Měli jsme také přístup ke špičkovým objevům moderních gemologů, kteří pomocí laserové a rentgenové skenovací technologie rekonstruovali původní podobu diamantu. Jak jsme zjistili, pokud odstraníte mýty, odhalíte skutečnou historii, která je podivnější a násilnější než jakákoli fikce.

Koh-i-Noor je nejen příběhem chamtivosti, dobývání, vraždění, oslepování, zabavování, kolonialismu a přivlastňování prostřednictvím působivého výseku dějin jižní a střední Asie. Je to také příběh měnící se módy v oblasti šperků a osobních ozdob a historie role, alchymie a astrologie drahých kamenů. Odhaluje dosud neznámé okamžiky z historie diamantu, například století, kdy byl zasazen do velkolepého Pavího trůnu, až po měsíce, které diamant strávil ukrytý ve škvíře ve zdi vězeňské cely v odlehlé afghánské pevnosti. Příběh se táhne od let, kdy diamant bez povšimnutí ležel na stole mully, až po dobu, kdy Ranjit Singh nechal mučit syna jeho předchozího majitele, Shaha Shuja, před očima jeho otce, aby na Shuja vyvinul nátlak a přinutil ho kámen vydat.

Dějiny diamantu zdůrazňují, jak mnoho majitelů Koh-i-Noor – mezi nimi i Shah Shuja – trpělo těmi nejstrašnějšími způsoby. Jeho majitelé byli různě oslepeni, pomalu otráveni, umučeni k smrti, spáleni v oleji, hrozilo jim utopení, byli pokryti roztaveným olovem, zavražděni vlastními rodinami a bodyguardy, přišli o svá království a zemřeli v bídě. Zdá se, že i neživé předměty spojené s tímto drahokamem byly postiženy; svědčí o tom epidemie cholery a bouře, které málem potopily loď Medea, jež převážela Koh-i-Noor do Anglie a kosily cestující i posádku.

Ačkoli nikdy nebyl největším indickým diamantem, zachovává si slávu a věhlas, kterému se nevyrovná žádný z jeho větších nebo dokonalejších konkurentů. Díky tomu se stal středem nedávných požadavků na odškodnění za koloniální drancování a dal do pohybu opakované pokusy o jeho navrácení do různých bývalých domovů.

Příběh Koh-i-Nooru stále vyvolává důležité historické, ale i současné otázky a je v mnoha ohledech hromosvodem postojů ke kolonialismu. Samotná přítomnost diamantu v londýnském Toweru vyvolává otázku: Jaká je správná reakce na imperiální drancování? Máme nad ním jednoduše pokrčit rameny jako nad součástí drsných dějin, nebo bychom se měli pokusit napravit křivdy minulosti? Kdysi ji nosil Ranjit Singh na turbanu, Duleep Singh na pásku a královna Viktorie na diadému, nyní je zavřená v londýnském Toweru, kde stále vzbuzuje vášně, protože Indie, Írán, Pákistán, Afghánistán a Taliban si ji nárokují jako národní poklad a požadují její navrácení.

Stejně jako legendární drahokam Sjamantaka z purán, s nímž jej mnozí ztotožňují, neztratil Koh-i-Noor nic ze své mimořádné schopnosti vyvolávat neshody všude kolem sebe.

Máte aktualizace

(Tento článek vyšel poprvé v tištěném vydání pod titulkem „Drahokam mýtu“)

📣 The Indian Express je nyní na Telegramu. Kliknutím sem se připojíte k našemu kanálu (@indianexpress) a budete mít přehled o nejnovějších titulcích

Pro všechny nejnovější zprávy o názorech si stáhněte aplikaci Indian Express App.