Jak může mindfulness změnit mozek u pacientů s depresí
V roce 2015 uvedlo 16,1 milionu Američanů, že v předchozím roce prožili těžkou depresi a často se snažili fungovat, zatímco se potýkali s ochromující temnotou a zoufalstvím.
K dispozici je arzenál léčebných postupů, včetně terapie rozhovorem a antidepresiv, ale depresivní je, že ne u každého pacienta zabírají.
„Mnoho lidí nereaguje na intervence první linie,“ říká Benjamin Shapero, instruktor psychiatrie na Harvard Medical School (HMS) a psycholog v klinickém a výzkumném programu pro depresi Massachusettské všeobecné nemocnice (MGH). „Mnoha lidem pomáhá individuální kognitivně-behaviorální terapie, mnoha lidem pomáhají antidepresiva. Ale také platí, že mnoha lidem neprospívají stejně dobře. Existuje velká potřeba alternativních přístupů.“
Shapero spolupracuje s Gaëlle Desbordesovou, instruktorkou radiologie na HMS a neuroložkou v Martinosově centru pro biomedicínské zobrazování MGH, na zkoumání jednoho alternativního přístupu: meditace založené na všímavosti.
V posledních desetiletích zájem veřejnosti o meditaci všímavosti prudce vzrostl. Souběžně s rostoucím uznáním ze strany veřejnosti, a možná i v souvislosti s ním, roste i pozornost vědců. Podle nedávného článku shrnujícího vědecké poznatky na toto téma počet randomizovaných kontrolovaných studií – zlatého standardu klinických studií – zahrnujících mindfulness vyskočil z jedné v letech 1995-1997 na 11 v letech 2004-2006 a na neuvěřitelných 216 v letech 2013-2015.
Studie prokázaly přínos proti celé řadě tělesných i duševních onemocnění, včetně syndromu dráždivého tračníku, fibromyalgie, lupénky, úzkosti, deprese a posttraumatické stresové poruchy. Některá z těchto zjištění však byla zpochybněna, protože studie měly malý vzorek nebo problematický experimentální design. Přesto existuje několik klíčových oblastí – včetně deprese, chronické bolesti a úzkosti – v nichž dobře navržené a dobře provedené studie prokázaly přínos pro pacienty zapojené do programu meditace všímavosti s účinky podobnými jiným existujícím léčebným postupům.
Přesto existuje několik klíčových oblastí – včetně deprese, chronické bolesti a úzkosti – v nichž dobře navržené, dobře vedené studie prokázaly přínos pro pacienty zapojené do programu meditace všímavosti s účinky podobnými jiným existujícím léčebným postupům.
„Existuje několik aplikací, kde jsou důkazy věrohodné. Účinky však v žádném případě nejsou převratné,“ uvedl Desbordes. „Mluvíme o střední velikosti účinku, na úrovni jiných léčebných postupů, ne lepší. A pak je tu řada dalších věcí, které se zkoumají, s předběžnými důkazy, které jsou povzbudivé, ale v žádném případě ne přesvědčivé. Myslím, že v tomto bodě se nacházíme. Nejsem si jistý, jestli to veřejnost v tuto chvíli přesně takhle chápe.“
Desbordesův zájem o toto téma pramení z osobní zkušenosti. Meditovat začala jako postgraduální studentka počítačové neurovědy na Bostonské univerzitě, kde hledala odreagování od stresu a frustrace akademického života. Její zkušenost ji přesvědčila, že se s ní děje něco skutečného, a přiměla ji k podrobnějšímu studiu tohoto tématu v naději, že vrhne dostatek světla, které by mohlo být základem terapie, jež by mohla pomoci ostatním.
„Můj vlastní zájem pramení z toho, že jsem je praktikovala a shledala je osobně prospěšnými. Pak jsem vědec a ptám se: ‚Jak to funguje? Co to se mnou dělá?“ a chtěl jsem pochopit mechanismy, abych zjistil, zda to může pomoci i ostatním,“ řekl Desbordes. „Pokud chceme, aby se z toho stala terapie nebo něco, co se nabízí ve společnosti, musíme to vědecky prokázat.“
Desbordesův výzkum využívá funkční magnetickou rezonanci (fMRI), která nejen snímá mozek, jako to dělá běžná magnetická rezonance, ale také zaznamenává mozkovou aktivitu probíhající během snímání. V roce 2012 prokázala, že změny v mozkové aktivitě u subjektů, které se naučily meditovat, zůstávají stabilní, i když nemeditují. Desbordesová pořídila snímky před a po vyšetření subjektů, které se naučily meditovat, v průběhu dvou měsíců. Neskenovala je při meditaci, ale při plnění každodenních úkolů. Skeny přesto odhalily změny ve vzorcích aktivace mozku subjektů od začátku do konce studie, což bylo poprvé, kdy byla taková změna – v části mozku zvané amygdala – zjištěna.
V současné práci zkoumá účinky meditace na mozek pacientů s klinickou depresí, což je skupina, u níž studie prokázaly účinnost meditace. Desbordesová pracuje s pacienty, které vybrala a prověřila Shaperová, a provádí snímky funkční magnetické rezonance před a po osmitýdenním kurzu kognitivní terapie založené na všímavosti neboli MBCT.
V současné práci zkoumá účinky meditace na mozek pacientů s klinickou depresí, což je skupina, u níž studie prokázaly účinnost meditace.
Při skenování účastníci absolvují dva testy, z nichž jeden je vybízí k tomu, aby si více uvědomovali své tělo tím, že se soustředí na tlukot svého srdce (cvičení související s meditací všímavosti), a druhý je žádá, aby se zamysleli nad frázemi běžnými v samomluvě pacientů s depresí, jako například „jsem taková nula“ nebo „už nemůžu dál“. Po sérii takových poznámek jsou účastníci požádáni, aby přestali přemýšlet o těchto frázích a myšlenkách, které vyvolávají. Výzkumníci budou měřit, jak rychle se účastníci dokážou odpoutat od negativních myšlenek, což je pro depresivní osoby obvykle obtížný úkol.
Proces se bude opakovat u kontrolní skupiny, která místo MBCT absolvuje trénink svalové relaxace a vzdělávání v oblasti deprese. Je sice možné, že i u pacientů v kontrolní části studie dojde ke snížení depresivních příznaků, ale podle Desbordese by k tomu mělo dojít prostřednictvím jiných mechanismů v mozku, což může být rozdíl, který odhalí skenování. Práce, kterou financovalo Národní centrum pro komplementární a integrativní zdraví, probíhá od roku 2014 a měla by trvat až do roku 2019.
Desbordesová uvedla, že chce ověřit jednu převládající hypotézu o tom, jak MBCT funguje u pacientů s depresí: že trénink posiluje uvědomování si těla v daném okamžiku, tzv. interocepci, která tím, že zaměřuje jejich pozornost na tady a teď, vyzbrojuje účastníky, aby přerušili cyklus sebemrskačství.
Desbordesová uvedla, že chce ověřit jednu převládající hypotézu o tom, jak MBCT funguje u pacientů s depresí: že trénink posiluje uvědomování si těla v daném okamžiku, tzv. interocepci, která tím, že zaměřuje jejich pozornost na tady a teď, vyzbrojuje účastníky, aby přerušili cyklus sebemrskačství.
„Známe ty mozkové systémy, které se podílejí na interocepci, a známe ty, které se podílejí na prožívání a depresi. Chci otestovat, zda po absolvování MBCT pozorujeme změny v těchto sítích, zejména v úkolech, které je specificky zapojují,“ řekl Desbordes.
Desbordes je součástí komunity výzkumníků na Harvardu a v přidružených institucích, která v posledních desetiletích zjišťuje, zda a jak meditace funguje.
V 70. letech 20. století, kdy prudce vzrostla popularita transcendentální meditace, zkoumal Herbert Benson, profesor na Harvard Medical School a v tehdejší nemocnici Beth Israel Hospital, tzv. relaxační reakci a označil ji za společný funkční atribut transcendentální meditace, jógy a dalších forem meditace, včetně hluboké náboženské modlitby. Benson tuto reakci – která podle nedávných badatelů není tak běžná, jak se původně domníval – popsal jako opak adrenalinové reakce organismu „bojuj nebo uteč“, kterou rovněž identifikoval na Harvardu fyziolog Walter Cannon Bradford v roce 1915.
Účinkem meditace na organismus se zabývají i další vědci z MGH, včetně Sary Lazarové, která v roce 2012 pomocí fMRI prokázala, že mozek zkoumaných osob po osmitýdenním meditačním kurzu zhoustl. Práce probíhají v Benson-Henryho institutu MGH; v HMS a v Osherově centru pro integrativní medicínu Brigham and Women’s Hospital; v Cambridge Health Alliance, která je součástí Harvardu a kde Zev Schuman-Olivier řídí Centrum pro všímavost a soucit; a ve skupině téměř tuctu výzkumníků z Harvardu a dalších severovýchodních institucí, včetně Desbordese a Lazarové, kteří spolupracují v rámci Mindfulness Research Collaborative.
Mezi problémy, kterým výzkumníci čelí, patří definice samotné všímavosti. Toto slovo označuje praxi založenou na meditaci, jejímž cílem je zvýšit pocit bytí v přítomnosti, ale používá se také k popisu nemeditativního stavu, v němž subjekty odkládají své duševní rozptýlení, aby věnovaly větší pozornost tady a teď, jako v práci harvardské psycholožky Ellen Langerové.
Among the challenges face researchers is defining mindfulness itself.
Další výzva spočívá v roztřídění mnoha variant meditační praxe.
Nedávné vědecké zkoumání se z velké části zaměřilo na sekulární praxi všímavé meditace, ale meditace je s obměnami také součástí několika starobylých náboženských tradic. I v rámci komunity praktikující sekulární vědomou meditaci existují varianty, které mohou mít vědecký význam, například jak často se medituje a jak dlouhá jsou sezení. Sama Desbordesová se zajímá o variantu zvanou meditace soucitu, jejímž cílem je zvýšit péči o lidi kolem nás.
Na pozadí této variability se osmitýdenní kurz snižování stresu založený na všímavosti, který v 70. letech 20. století vyvinul Jon Kabat-Zinn na University of Massachusetts Medical Center, stal jakýmsi klinickým a vědeckým standardem. Kurz zahrnuje týdenní dvou- nebo dvouapůlhodinové skupinové tréninky, 45 minut každodenní samostatné práce a celodenní ústraní. Kognitivní terapie založená na všímavosti, kterou Desbordesová používá ve své současné práci, je variací tohoto programu a zahrnuje prvky kognitivně-behaviorální terapie, která zahrnuje terapii rozhovorem účinnou při léčbě deprese.
Desbordesová nakonec řekla, že ji zajímá, co přesně v všímavé meditaci může působit proti depresi. Pokud se vědcům podaří určit, které prvky jsou účinné, může být terapie zdokonalena tak, aby byla úspěšnější. Shapero se rovněž zajímá o využití studie ke zdokonalení léčby. Protože některým pacientům všímavá meditace prospívá a některým ne, chtěl by lépe pochopit, jak mezi nimi rozlišovat.
„Jakmile budeme vědět, které složky jsou úspěšné, můžeme jich dělat více a méně třeba těch částí, které jsou méně účinné,“ řekl Desbordes.
Přetištěno se souhlasem The Harvard Gazette.
Kognitivní terapie založená na všímavosti může snížit riziko opakované deprese
Když máte depresi: Existuje prostor pro to, abyste se „nechali unést“?