Jak radar změnil druhou světovou válku
Použití rádiových vln k detekci objektů mimo dosah zraku bylo poprvé vyvinuto v praktickou technologii britskými vědci a inženýry ve 30. letech 20. století. Toto nové zařízení, známé jako radar („radio detection and ranging“), sehrálo významnou roli během druhé světové války i v následujících konfliktech.
Rádiové vlny se používají k detekci objektu na dálku vysíláním dávky rádiové energie a měřením doby, za kterou se „ozvěna“ způsobená dopadem objektu odrazí zpět k přijímači. Lze také určit výšku a azimut – neboli směr letu – cíle.
Do vypuknutí druhé světové války v roce 1939 byl již podél jižního a východního pobřeží Británie vybudován řetězec radarových stanic včasné výstrahy, nazývaný Chain Home (CH). Radar dokázal zachytit přilétající nepřátelská letadla na vzdálenost 80 mil a sehrál klíčovou roli v bitvě o Británii, neboť poskytoval protivzdušné obraně včasné varování před německými útoky.
Stanice CH byly obrovské statické instalace s ocelovými stožáry vysílačů vysokými přes 100 metrů. Vynález dutinového magnetronu v roce 1940, který produkoval mnohem silnější rádiové vlny s kratší vlnovou délkou, však umožnil vyrábět mnohem kompaktnější, výkonnější a citlivější radarové jednotky. To Spojencům poskytlo významnou technologickou výhodu oproti konstrukcím používaným silami Osy a rychle byla vyvinuta nová zařízení pro použití v letadlech a na lodích i v pozemní válce.