Jak se stal celibát pro kněze povinným?
Kněžský celibát, nebo spíše jeho absence, je ve zprávách. V Itálii se objevila obvinění katolických duchovních ze sexuálních orgií, prostituce a pornografie. Papež František 8. března v rozhovoru pro německé noviny Die Zeit naznačil, že by katolická církev měla diskutovat o tradici celibátu ve světle rostoucího nedostatku kněží ve venkovských oblastech, zejména v Jižní Americe.
Ačkoli některé novinové titulky naznačují, že papežovy poslední komentáře signalizují novou otevřenost vůči kněžskému manželství, ani jeden z těchto nedávných vývojů – obvinění ze sexuálních skandálů ani debata o tradici kněžského celibátu – by neměly být překvapivé.
Křesťané žijící v celibátu, a to jak mniši, tak duchovní, mají za sebou dlouhou historii skandálů. Jako znalec raného křesťanství považuji za důležité zdůraznit skutečnost, že katolický kněžský celibát nebyl nikdy praktikován jednotně a je vlastně pozdním vývojem církevní praxe.
Původ křesťanského celibátu
Jedním z překvapivých a charakteristických rysů raného křesťanství je chvála celibátu – praxe zdržení se všech sexuálních vztahů – jako příkladného způsobu, jak prokázat svou víru.
Vzhledem k tomu, že křesťanství vzniklo v rámci palestinského judaismu prvního století, bylo sotva samozřejmé, že se v novém náboženství vyvine vysoká úcta k celibátu. Judaismus si cenil rodinného života a mnoho rituálních obřadů se soustředilo na rodinu.
Ale raná křesťanská evangelia, která vyprávěla o Ježíšově životě na počátku prvního století našeho letopočtu, se nikdy nezmiňují o případné manželce – což je skutečnost, která dala podnět k divokým spekulacím v románech, filmech a nedávných senzačních zprávách. A Pavel, židovský konvertita, jehož dopisy jsou nejstaršími knihami obsaženými v Novém zákoně, naznačuje, že on sám byl svobodný, když psal prvním křesťanským komunitám.
Příběhy těchto zakladatelských postav však nevysvětlují průběh křesťanského učení o askezi – široké škále praktik sebekázně, které zahrnují půst, vzdání se osobního majetku, samotu a nakonec i kněžský celibát.
Ve třetím a čtvrtém století našeho letopočtu začali křesťanští spisovatelé vyzdvihovat praxi celibátu a askeze. Činili tak poukazováním na Ježíše i Pavla jako na vzory asketického života a také pečlivým výkladem Písma na podporu praxe celibátu.
Vliv řecko-římské filozofie
Křesťanství se vyvíjelo ve složitém světě řecko-římské náboženské rozmanitosti, zahrnující judaismus i různá řecko-římská náboženská hnutí. Z judaismu zdědilo monoteistické myšlenky, kodexy etického chování, rituální praktiky, jako je půst, a vysoký respekt k autoritě písma.
Z řecko-římských filozofií převzali křesťanští spisovatelé ideály sebeovládání („enkrateia“, řecky) a uzavřenosti („anachoresis“, termín, který se začal používat pro křesťanské poustevníky). Disciplína a sebeovládání znamenaly kontrolu nad vlastními emocemi, myšlenkami a chováním a v některých případech také pečlivou pozornost tomu, co člověk jí a pije, jak je vázán na majetek a jak ovládá svou sexuální touhu.
V průběhu několika staletí křesťanští spisovatelé – v mnoha případech církevní představitelé – převzali morální a biblické ideály z judaismu a spojili je s řecko-římskými filozofickými ideály sebeovládání, aby obhájili ctnost celibátu.
Křesťanské názory na utrpení a pronásledování
Současně a také od velmi rané fáze se křesťané považovali za pronásledovanou menšinu. To znamenalo, že jedním ze způsobů, jak mohli křesťané prokázat svou víru, byla rozhodnost v době pronásledování.
Toto pronásledování mohlo mít podobu předvolání jednotlivců před soud a jejich případné popravy nebo mohlo být namířeno proti celým společenstvím prostřednictvím posměchu a pomluv. V obou případech si křesťané od počátku vytvářeli pohled na sebe sama jako na trpící a pronásledovanou menšinu.
Tento postoj se přirozeně změnil, když římský císař Konstantin ve čtvrtém století konvertoval ke křesťanství a vydal edikt o toleranci všech náboženství.
Křesťané nyní museli přehodnotit svou sebeidentifikaci. A zdá se, že své názory na utrpení, askezi a celibát stále více směřovali do zakládání klášterů a řeholí, kde mohly skupiny mužů a žen žít v celibátu, modlitbách a manuální práci.
Kněžský celibát
Co však má tento vývoj společného s kněžími?
Ačkoli se křesťanské „duchovenstvo“, jako jsou biskupové a jáhni, začíná v raně křesťanských společenstvích objevovat kolem roku 100 n. l., kněží se jako křesťanští představitelé objevují až mnohem později. Kněží se stali vysvěcenými duchovními, jejichž úkolem bylo sloužit obřady, jako je eucharistie nebo Večeře Páně, známé také jako přijímání.
A co jejich celibát? I zde jsou důkazy nejasné a zároveň pozdní: existují zprávy, že někteří biskupové na nicejském koncilu, svolaném císařem Konstantinem v roce 325 n. l. k řešení problému herezí, prosazovali důslednou praxi kněžského celibátu. To však bylo na závěr koncilu odhlasováno. Debata se znovu objevila o několik set let později, ale stále bez jednotné shody.
Kněžský celibát se postupem času stal vážným sporným bodem mezi východní pravoslavnou a západní římskokatolickou církví a přispěl k velkému schizmatu mezi nimi v roce 1054 po Kristu. Papež Řehoř VII. se pokusil nařídit kněžský celibát, ale křesťané v pravoslavném světě východního Středomoří tuto praxi široce zpochybňovali.
O pět století později se tato otázka opět dostala do popředí diskusí, když se stala významným faktorem protestantského rozkolu s katolicismem během reformace.
Různorodost přesvědčení, praxe
Vzhledem k takto rozšířenému nesouhlasu s požadavkem celibátu kněží nepřekvapuje, že i v rámci římského katolicismu panovala široká různorodost v otázce zavedení této praxe. V rámci římského katolicismu vždy existovaly výjimky z pravidla celibátu, jako například mezi ženatými kněžími z jiných křesťanských denominací, kteří konvertovali ke katolicismu.
Přinesou tedy papežova slova o otevřené diskusi dramatickou změnu? Pravděpodobně ne. A bude poslední kolo skandálů posledním obviněním tohoto druhu? Pravděpodobně ne. Podle mého názoru je nepravděpodobné, že bychom se dočkali dramatické změny politiky nebo praxe.
Nejnovější události však znovu zdůrazňují trvalý rys světových náboženství: Jsou to dynamické společenské a kulturní instituce, které dokážou obsáhnout jak doktrinální učení, tak rozmanitost praktik a přesvědčení.