Jak si prohlédnout nejexkluzivnější golfová hřiště v Americe a spálit při tom kalorie

Jak si prohlédnout nejexkluzivnější golfová hřiště v Americe a spálit při tom kalorie

O víkendu 4. července jsem strávil několik dní a nocí v East Hamptonu ve státě New York, v luxusní přímořské vesnici na East Endu ostrova Long Island. Na programu nebyl golf, a tak jsem si v neděli ráno řekl, že si podrbu svrbění tím, že si nazuji běžecké boty a vyrazím si zaběhat do okolí Maidstone Clubu, který byl vzdálený asi kilometr a půl od místa, kde jsme s rodinou nocovali.

Maidstone, jehož název je odvozen od původního názvu East Hampton, debutoval jako plážové golfové útočiště pro obyvatele Manhattanu z vyšší společnosti už koncem 19. století. O tolik let později se toho příliš nezměnilo. Golfové jamky jsou stále ošlehané pískem a větrem a do klubu je stále těžší se dostat než z věznice se zvýšenou ostrahou. Jak se vypráví, Groucho Marxovi bylo členství odepřeno. Stejně tak Diana Rossová, přestože její tehdejší manžel, norský lodní magnát, byl řádným plátcem členských příspěvků.

Velkým paradoxem Maidstonu však je, že při vší své gatsbyovské exkluzivitě je ve skutečnosti pozoruhodně přístupný očím veřejnosti prostřednictvím silnice, která ho protíná. Tak nějak jsem si to pamatoval z dávné návštěvy, ale mé vzpomínky na to místo a jeho prostředí už vybledly. Jednoho parného rána jsem si tedy nasadil sluchátka AirPods a vydal se směrem k městu, nejasně směrem ke klubu.

Úvodní úsek mého běhu vedl po Mill Hill Lane, naprosto okouzlující cestě lemované doškovými střechami a hustým baldachýnem listí. Ta mě dovedla na Main Street, kde jsem zahnul doleva, přešel na stopku a narazil na několik desítek lidí, kteří se na židličkách (a v maskách) účastnili bohoslužby před episkopálním kostelem svatého Lukáše. Pokračoval jsem na západ, nyní po James Lane, směrem k tomu, co jsem považoval za vchod do klubu na Maidstone Lane. Odbočka doleva mě zavedla na dlouhou cestu, která skutečně vedla ke klubu, jenže na špatnou část. Několik kolemjdoucích oblečených od hlavy až k patě v bílém mě mělo varovat. Přijel jsem do tenisového klubu v Maidstone.

Když jsem couval, pot mi teď stékal po čele a nohy jsem měl těžké; Pinot z předchozího večera mi nepomáhal. Vrátil jsem se na James Lane, zahnul doprava a zamířil zpátky na východ. Další ulice byla Dunemere. Stojí to za pokus, pomyslel jsem si.

Další odbočka doprava. Další čtvrt míle, stále žádné stopy po trati – dokud… byla? Ano! Fairway! Tady byla! Mohutné hřiště Maidstone, č. 64 na seznamu nejlepších hřišť světa podle časopisu GOLF. Tlačil jsem se dál, povzbuzen dunějícím mistrovským dílem po obou stranách. Kdo potřebuje Red Bull, když stejnou roli může splnit ruční práce Willieho a Jacka Parka (s aktualizací z roku 2013 od Coore & Crenshawa!)? S každým mým krokem se trať pomalu odkrývala. Po mé levici se nacházel 2. green, po mé pravici 3. odpaliště a hned vedle něj 16. jamka s doglegem doprava, která se stáčí kolem rybníka. Když jsem se zastavil, abych se vyfotil, kolem mě projel usměvavý motorkář a zamával mi.

Běžel jsem dál, kolem 2. odpaliště a na křižovatku Dunemere a Highway Beyond the Pond, kde se naproti greenu na 1. jamce nachází pinčesový green 17. jamky. Na hřišti se to hemžilo golfisty všech věkových kategorií. Nahoře u 1. odpaliště byla na dohled klubovna na pláži. Na západ ode mě se nacházelo 18. odpaliště a hned za ním vzdálenější konec cvičného range. Z vedlejších cest, které tudy vedou, není vidět celý Maidstone – rozhodně ne kabiny nahoře u moře nebo bazén, u kterého členové popíjejí své Southsides – ale můžete si udělat obrázek o místě.

Pro bližší pohled jsem byl v pokušení vydat se po jedné z polních cest, které spojují hřiště se silnicemi, ale značky Zákaz vstupu mě zarazily. Navíc jsem byl už více než tři míle od výchozího bodu a rtuť teploměru rychle stoupala. Moje unavené kosti potřebovaly vyrazit domů.

Zpáteční cesta mě přiměla přemýšlet o dalších běžeckých/turistických/cyklistických trasách, které vám umožní nahlédnout na nejposvátnější hřiště a nejtěžší odpaliště amerického golfu. Jízda autem kolem těchto hřišť je samozřejmě také možností, ale běh nebo chůze vám dávají více času na to, abyste ocenili pohledy, zvuky a vůně (ten slaný vzduch!) a strávili nuance krajiny. Na vrcholu seznamu je jistě 17-Mile Drive, která se vine kolem Monterey Peninsula Clubu, Spyglass Hill a dokonce vám umožní nahlédnout do legendárního designu Alistera MacKenzieho v Cypress Point Clubu. Ještě dále na jih nabízí silnice pohled na nádheru Pebble Beach. Nevýhoda: Kdo by chtěl uběhnout 17 mil?

Ardmore Street a Golf House Road, které vedou kolem a přes golfový klub Merion, jsou mnohem schůdnější. Na Mapách Google jsem vyznačil trasu dlouhou 2,25 míle, která vám umožní nerušený výhled na 1. a 2. jamku a velkou část zadní devítky. Spalujete kalorie, zatímco prožíváte strhující vítězství Justina Rose na U.S. Open? To vám nenabídne ani váš Peleton. Další místo konání U.S. Open, Oakmont Country Club, je proslulé tím, že ho rozděluje silnice Pennsylvania Turnpike, ale má dvě chyby: (1) běhání s osmnáctikolkami není žádná legrace a (2) dopravní tepna nenabízí žádný výhled na hřiště, protože se nachází pod ní.

Napadá mě také několik cest a stezek, které vedou přes vyhlášená veřejná hřiště: navigace po Round Swamp Road vám poskytne skvělý výhled na jednu z nejtěžších jamek v golfu, patnáctou jamku s parem 4 na hřišti Black Course v Bethpage State Park. Na druhé straně země, v Bandon Dunes, se nachází šest mil turistických stezek, které se klikatí mezi čtyřmi vyhlášenými hřišti. Nejnáročnější z nich, 2,4 míle dlouhá stezka Dunetrail v rámci Bandon Trails, odměňuje turisty a běžce pestrou směsicí rostlin a živočichů, od cedrů z Port Orfordu až po datly.

V uplynulém týdnu jsem, pohodlně odpočívajíc na gauči, vyzpovídal své kolegy, kteří mi nabídli další z nejnapínavějších golfových tepen. (Golf Road, která vede souběžně s osmnáctou jamkou na Old Course v St. Andrews, je silnicí odporu této hry, ale pro účely tohoto cvičení zůstáváme ve Státech). East End Road na ostrově Fishers Island nabízí fantastický výhled na golfové hřiště ještě exkluzivnější než Maidstone: klenot Setha Raynora v klubu Fishers Island. V historickém Field Club of Omaha musí golfisté během svého kola čtyřikrát přejít veřejnou ulici – Woolworth Avenue. Klub neúspěšně lobboval u města za uzavření části této silnice a tvrdil, že to poškozuje schopnost klubu přilákat nové členy. Škoda! Jaká by to byla zábava uzavřít ji pro nás, slídivé čmuchaly!“

Tuckahoe Road vede přímo kolem klubovny Shinnecock Hills z dřevěných desek a nabízí pohled nejen na hřiště v Shinnecocku, ale také na design jeho značně podceňovaného souseda, Southampton GC. Jeďte po Tuckahoe až na Sebonac Road. Odbočka doleva vás dovede na Shrubland Road, která vás provede jižním koncem National Golf Links of America s výhledem na Sebonack Golf Club.

Celý okruh měří asi 4,2 míle a je to cesta, na kterou jen tak nezapomenete. (Můj kolega Michael Bamberger mi řekl, že pro článek do časopisu, který o NGL napsal v 80. letech, pořídil fotograf, jemuž byl příběh přidělen, všechny snímky, ano … ze silnice).

Co se týče Washington Road, obchodní tepny, která lemuje Augustu National? Běh po této ulici bohužel neodhalí ani píď zelených fairwayí Augusty. Ale pokud lovci golfových cest vědí, kam se dívat, mohou se tajně podívat na něco ještě lepšího: Magnolia Lane.