Jedovatá žába
Jedovatá žába, (čeleď Dendrobatidae), nazývaná také jedovatá šipka, šipka jedovatá nebo jedovatá šípová žába, některý z přibližně 180 druhů žab Nového světa, které se vyznačují schopností produkovat extrémně jedovaté kožní sekrety. Jedovaté žáby obývají lesy tropů Nového světa od Nikaraguy po Peru a Brazílii a několik druhů používají jihoamerické kmeny k potahování hrotů šipek a šípů. Jedovaté žáby neboli dendrobatidy jsou malé a jejich velikost se pohybuje od 12 do 19 mm (0,5 až 0,75 palce) od čenichu k průduchům u drobných jedovatých žab (Minyobates) do asi 65 mm (2,6 palce) u skunků (Aromobates nocturnus).
George Porter-The National Audubon Society Collection/Photo Researchers
Všechny žáby (řád Anura) produkují jedovaté kožní výměšky; člověk však při manipulaci s většinou druhů jedovatost nepozoruje a netrpí podrážděním kůže. Nicméně manipulace s některým z pestře zbarvených dendrobatidů, jako jsou Dendrobates a Phyllobates, vyžaduje opatrnost, protože jejich alkaloidní kožní výměšky jsou potenciálně smrtelné, pokud se vstřebají lidskou sliznicí nebo proniknou do těla řezem na kůži. Kožní sekret pravých jedovatých žab neboli zlatých jedovatých žab (Phyllobates terribilis) je natolik jedovatý, že hrot šipky otřený o jejich záda zachytí dostatek jedu, aby zabil velkého ptáka nebo opici. Původ a produkce toxických kožních sekretů zůstává nejistý, ale zdá se, že přinejmenším u některých dendrobatidů pochází z konzumace brouků, jejich primární kořisti. Pokud jsou chovány v zajetí a krmeny stravou zbavenou brouků, kožní sekrety jedovatých žab postrádají vysoce toxické alkaloidy.
© Anyka/Fotolia
Aposematické (nápadné) nebo výstražné zbarvení je běžné u nechutných a jedovatých druhů mnoha rostlin a živočichů. Zbarvení jedovatých žab běžně zahrnuje červenou, oranžovou, žlutou a dokonce i jasně modrou a zelenou barvu na černém nebo tmavém pozadí. Ne všechny dendrobatky jsou tak jedovaté nebo jasně zbarvené; mnohé jsou vzorované odstíny hnědé a dobře maskované (jako u Colostethus) a jejich kožní výměšky jsou obvykle netoxické a nedráždivé.
Joseph T. Collins, Museum of Natural History, University of Kansas
Rodičovská péče o mláďata, kterou často vykonává samec, se vyskytuje u všech druhů jedovatých žab. Samec přiláká samici do svého sídla pod listem nebo kmenem, ta naklade vajíčka a často odlétá. Samec zůstává hlídat snůšku; u některých druhů však zůstává samice. Když se pulci vylíhnou, rodič je nechá plavat nebo si vylézt na záda. Následně je přenese do blízké vodní nádrže (např. potoka, rybníka nebo díry ve stromě). Tam pulci sklouznou ze zad rodiče do vody, kde dokončí svůj vývoj.
© hotshotsworldwide/Fotolia
Povrchově se zdá, že madagaskarské žáby mantelliny (čeleď Mantellidae) jsou téměř totožné s dendrobatidami; nejsou však blízce příbuzné. Podobnost mezi oběma skupinami se připisuje konvergentní evoluci. Obě jsou také srovnatelné, pokud jde o fyzickou velikost, protože mantelinky se pohybují od 15 do 120 mm od čenichu po průduchy, ačkoli většina druhů je kratší než 60 mm (asi 2,5 palce). Ačkoli kožní sekrety mantelů nebyly důkladně prozkoumány, sekrety mantelů jsou toxické a jsou schopny zabíjet obratlovčí predátory.
Mantelové zahrnují více než 100 druhů ve třech rodech terestrických až arboreálních (stromových) forem, které žijí v polosuchých křovinách až deštných lesích. Některé druhy kladou vajíčka na listy převislé nad vodními plochami a vylíhlé larvy pak padají do vody. Jiné druhy kladou suchozemská vajíčka, která se vyvíjejí buď přímo v žáby, nebo v nevodní, nekrmivá stádia pulců. U některých druhů pláštěnců se suchozemskými vajíčky navíc dochází k rodičovské péči
.