Kalifornská stezka
Kalifornská stezka
Na této stránce
– Oregon Trail
– California Trail
– Chisholm Trail
– Santa Fe Trail
– Mormon Trail
Sdílet tuto stránku
Sledujte tento web
Kalifornská stezka vedla tisíce by-prospektorů do rádoby zaslíbené země během kalifornské zlaté horečky. Dva tisíce mil dlouhá stezka ze Středozápadu na pobřeží Tichého oceánu však vedla také mnoho osadníků, kteří hledali další a další příležitosti.
Zlato bylo objeveno v roce 1848. Ještě předtím se však cestovatelé vydali na cestu do Kalifornie přes území dnešních států Missouri, Iowa, Kansas, Nebraska, Wyoming, Idaho, Utah a Nevada.
Kalifornská stezka byla po značnou část cesty souběžná s Oregonskou stezkou, pak se rozdělila a zamířila o něco jižněji. Kalifornská stezka měla mnoho variant, z nichž některé překračovaly drsné pohoří Carson Range a Sierra Nevada. Některé z těchto tras byly natolik frekventované, že podnikaví podnikatelé podél nich zřídili zpoplatněné cesty a vybírali od cestujících drobný poplatek za to, že si zkrátili cestu, která mohla přinést bohatství.
Po objevení zlata se Carsonova stezka stala velmi populární, protože její konečný bod se nacházel uprostřed kalifornských zlatých polí.
Trasy, které se staly Kalifornskou stezkou, prozkoumalo několik významných průkopníků, mezi nimi i skupina financovaná kapitánem Benjaminem Bonnevillou a vedená badatelem Josephem Walkerem. Známější Bartleson-Bidwellova skupina opustila Missouri s 69 lidmi v květnu 1841 a o několik měsíců později se vyčerpaná a hladová dostala do Kalifornie. Jeden z členů Bartlesonovy a Bidwellovy skupiny, Joseph Chiles, se vrátil a stal se jakýmsi průvodcem, získal průvodce Josepha Walkera a o několik let později vzal několik skupin lidí zpět do Kalifornie.
Mezi dalšími známými průzkumníky, kteří cestovali po Kalifornské stezce, byl John C. Fremont, který podnikl několik cest s desítkami dalších lidí na koních a nakonec vytvořil jednu z nejobsáhlejších map kalifornské a oregonské oblasti.
V roce 1844 se na cestu vydávaly vlaky s povozy. Jednu z nejnáročnějších z nich podnikla skupina Stephens-Townsesnd-Murphy Party, kterou na začátku roku zastihl sníh v pohoří Sierras a musela své vozy opustit a vrátit se pro ně až v následujícím roce.
Snad nejznámější skupinou, která cestovala po některé z verzí Kalifornské stezky, byla Donner Party, nešťastná skupina, která se setkala s příšerným počasím.
Oxen táhl většinu vozů po Kalifornské stezce. Část práce vykonávali také mezci a koně. Osadníci používali své vozy jako dočasné domovy, jakmile dorazili na místo určení na západním pobřeží.
Poutníci si s sebou brali další koně, voly a muly jako náhradní tažná zvířata a také krávy a ovce na maso. V zásobách cestovatelů se běžně vyskytovala také sušená zelenina a ovoce.
Stejně jako na jiných stezkách na Západě šla naprostá většina cestovatelů po Kalifornské stezce pěšky. Pouze starší, velmi mladí, těhotní nebo zranění lidé jeli dlouho ve vozech, a to ještě jen krátce: jízda ve vozech byla velmi hrbolatá!“
Poutníci si kupovali nástroje na vaření a shánění potravy a mnohdy i zbraně na ochranu. Vezli si s sebou také nářadí na cesty, jako jsou lopaty, mattonky a motyky, aby byla cesta v případě potřeby sjízdnější. Podnikaví cestovatelé dokonce proměnili rozbité kolo vozu v příležitost tím, že vůz rozřízli napůl a vytvořili z něj dvoukolový vozík.
Stejně jako ostatní stezky na Západě, i Kalifornská stezka po příchodu transkontinentální železnice upadla v zapomnění. Celkem se na cestu do Zlatého státu vydalo na počátku a v polovině 50. let 19. století více než 250 000 potenciálních farmářů a prospektorů. Podle názoru mnoha historiků šlo o největší masovou migraci v americké historii.