Kdo byly sestry Schuylerovy? Fakta a fikce v Hamiltonovi
Jedna z nesčetných věcí, které Lin-Manuel Miranda v Hamiltonovi tak skvěle umí: Americký muzikál je jeho ztvárnění hluboké symbiózy mezi sestrami Schuylerovými: Angeliky, Elizy a Peggy. Toto sesterství uchvátilo ženy po celé Americe. Fanoušci s vyzývavým potěšením citují Mirandovy úžasně protofeministické texty: „Chci zjevení“ a „zahrňte ženy do pokračování“. Teenageři zaujímají drzou pózu s mírovým znamením/napínáčkem v repríze tria: „Práce!“. S touto popkulturní mluvou je Miranda dost možná zodpovědný za celou generaci mladých žen, které jsou nyní odhodlány „být součástí (národního) příběhu.“
Umění samozřejmě interpretuje životní příběh pro jeho humanistickou výpověď. Kolik z toho, co Miranda prezentuje o sestrách, je pravda? Začněme tím, co je: Eliza.
Mirandova snaha o přesnou dramatizaci historie se nejlépe projevuje v portrétu Alexandrovy milující manželky. „Kdo žije, kdo umírá, kdo vypráví tvůj příběh?“ „Kdo? Pro Hamiltona je to nepochybně Eliza a Miranda s poetickou spravedlností končí svůj muzikál s Elizou v centru dění.
Bylo by snadné, aby Hamilton bez její obětavé práce na uspořádání jeho dokumentů skončil na smetišti politických skandálů nebo na pomezí otců zakladatelů – (o mnohých z nich, včetně otce sester Schuylerových, Philipa, se dostatečně nemluví). Zajímavé je, že Eliza při shromažďování své korespondence zachránila Angeličiny dopisy Alexandrovi, ale ne své vlastní – tento nedostatek Miranda představuje ve své srdceryvné reakci na aféru Marie Reynoldsové, tour de force „Burn.“
Možná skutečný-životě Eliza obávala, že se její dopisy nemohou vyrovnat jeho výmluvnosti. Málokdo by to dokázal. Hamiltonovy vzkazy jsou znamenité – lyrické, protkané klasickými odkazy, úzkostným idealismem, chvástavostí a roztomilou zranitelností. (Přečtěte si je zde.) Ve svých milostných dopisech Hamilton často vyčítal Elize, že mu nepíše častěji a otevřeněji. (Jeho jsou docela upřímné! Tak moc, že jeho děti cítily potřebu je upravit pro oči potomků.“
Angeličiny dopisy si naopak s těmi Hamiltonovými nezadaly ve filozofii a chytré koketnosti. Například hra s čárkami, kterou Miranda představuje v písni „Take a Break“ (a kterou žertem nazval „sexting s čárkami“), byla ve skutečnosti implicitní laskominou z pera Angeliky, kterou její současníci obdivně nazývali „zlodějkou srdcí“.
Dopisy rodiny, které se dochovaly, prozrazují, že mladší Eliza mohla mít sklony k záchvatům úzkosti. Tato skutečnost činí ještě výjimečnějším, že Eliza s takovou důstojností a silou přežila synovu smrt a poté Hamiltonovu veřejnou nevěru, sebevraždu kvůli pověsti a osudný souboj. Eliza žije dalších padesát let, sama a v chudobě vychovává zbývajících sedm dětí (jedno z nich trpí zdrcující depresí), buduje sirotčinec, shání peníze na Washingtonův památník a udržuje při životě Hamiltonův revoluční odkaz. Spolubojovník Tench Tilghman, který se do prostřední sestry „tmavooké a sympatické“ trojice Schuylerových zřejmě také trochu zamiloval, nazval Elizu „malou světicí revoluce“. Rám pro Alexandrův portrét, který vyšívala jako svatební dar, je krásným symbolem toho, co Eliza považovala za své životní dílo.
Eliza byla zdatnou umělkyní i v jiných médiích. Víme to, protože Hamilton odkazuje na její miniaturní portrét Peggy, když píše a prosí mladší sestru Schuylerovou o pomoc při dvoření Elize. Hamilton říká, že si na základě Eliziných obrazů a popisů již vytvořil „více než běžnou náklonnost“ k Peggyině „osobě a mysli“, a hravě prosí Peggy, aby jako „nymfa se stejným vlivem“ přišla odvést pozornost ostatních pomocníků v táboře a on si mohl monopolizovat Elizu. Je to tak, ve skutečném životě to byla Peggy (nikoli Angelika), kdo byl Alexandrovou důvěrnicí při románku s Elizou na onom osudném „Plesu uprostřed zimy“ v únoru 1780.
Tady se Miranda trochu odchýlila od skutečnosti: Angelika už byla vdaná a matka dvou batolat, když Alexander Hamilton vstoupil do úzkého kruhu sester Schuylerových.
Ačkoli tato skutečnost může zaryté fanoušky Angeliky naštvat, abychom byli spravedliví, do dvouapůlhodinového muzikálu lze vtěsnat jen tolik detailů, postav a podzápletek! Mirandova zkrácená verze historie revoluce a otců zakladatelů není nic jiného než zázrak. Také jeho píseň Schuyler Sisters tak dobře vystihuje chichotavé pouto mezi třemi dívkami ve stylu Jane-Austen, které nás staví proti lumpům světa. Vzhledem k Hamiltonově dlouhé intelektuální lásce k Angelice bylo vhodné, aby se Miranda zaměřil na ni a minimalizoval roli Peggy.
Skutečná Peggy však byla stejně chytrá, sečtělá a temperamentní jako slavnější Angelika. A ze všech tří byla Peggy jedinou sestrou, která byla ve správný čas na správném místě a byla svědkem neustálého přílivu špionů, kurýrů a irokézských delegací do otcovy knihovny v Albany – která byla v prvních letech války skutečně „místností, kde se to dělo“.
Peggy, označovaná za „bezelstnou vtipálku“, „obdařenou vzácnou přesností v úsudku o lidech a věcech“, byla rázná „oblíbenkyně u stolů a na plesech“ a dokonce se vrhla do boje při pokusu o únos svého otce – (který byl GW pravou rukou pro špionáž!) -, aby zachránila svou malou sestru. Hovořila plynně francouzsky, prožila románek s francouzským důstojníkem, který byl během revoluce jedním z pouhých osmi lidí vyznamenaných medailí Kongresu, a sama se naučila základy němčiny četbou otcových inženýrských příruček. Jeden z Hamiltonových nejbližších přátel (James McHenry z baltimorské pevnosti Fort McHenry) kritizoval Peggy jako „Swiftovu Vanessu“ – což je v 18. století označení pro ženu, která se příliš ráda baví s muži o politice, než aby byla zcela sympatická! „Řekněte jí to,“ napsal McHenry Hamiltonovi. „Jsem si jist, že její zdravý rozum ji brzy postaví na správné místo.“
„Moje Peggy“, jak ji Hamilton nazýval v dopisech Elize (v nichž trousil láskyplné drby o své nové sestřičce), McHenryho nikdy neposlouchala. V tomto ohledu byla Peggy velmi podobná své nejstarší sestře.
V odpověď na Hamiltonův dopis Peggy tělesně vyrazila do nejhorší zimy, jaká kdy byla v amerických dějinách zaznamenána, přes čtyř- až šestimetrové závěje a mráz, aby dorazila do Morristownu ve státě New Jersey. Možná se Peggy obávala, že muž, který se uchází o její něžnou prostřední sestru, je další nebezpečně okouzlující darebák, stejně jako muž, do kterého se Angelika zamilovala před třemi lety.
Angeličina volba manžela je upřímně řečeno matoucí. V roce 1777, kdy byl její otec generálem Severní armády a zoufale se snažil čelit britské invazi z Kanady, Angelika utekla s mužem, kterého poslal Kongres, aby zkontroloval otcovy účty a obvinil Schuylera ze špatného velení. Netřeba dodávat, že Schuyler toho muže neměl příliš v lásce. Její nápadník byl také zahalen rouškou tajemství, protože nedávno uprchl z Anglie, buď aby unikl dluhům z hazardu, nebo odplatě za souboj, a přijal pseudonym John Carter. Není jasné, zda o tom Schuylerovi věděli. Každopádně Carterova ukvapená emigrace nepůsobí jako upřímný revoluční zápal slibující „zjevení“ ve stylu Thomase Paina.
Koneckonců Carter sehrál v revoluci důležitou roli, a to jako komisař francouzské armády. Však také při tom nashromáždil jmění. Jako takový by byl Carter přinejlepším kontroverzním vlastencem.
Proč tedy právě on? Angeličin otec „byl namakaný“, jeden z nejbohatších a nejvlivnějších mužů na severu státu New York, takže nebylo třeba, aby jeho prvorozený syn „společensky stoupal“ nebo se kvůli rodině „bohatě oženil“. A v roce 1777 Carter nic z toho nenabízel.
Když se seznámila s Carterem, válečné linie odsunuly Angeliku do pohraničního města Albany. Poté, co si roky užívala v opojném víru New Yorku, se nejspíš hloupě nudila. Carter byl pohledný, s očima, které mohly konkurovat Hamiltonovým legendárně zářivým, a rozhodně londýnsky kultivovaný. Jakékoli jejich námluvy by byly dechberoucím způsobem krátké. Angelica byla zjevně trochu svéhlavá, rozhodně romantička. Ačkoli tedy Miranda možná změnil specifika jejího raného života, aby se vešel do časových limitů svého muzikálu, zcela vystihl, jak toužící intelektuálkou a jiskřivou konverzačkou Angelika byla a jak rychlou a hlubokou náklonnost k Hamiltonovi cítila. Mirandovo podání zuřivé loajality mezi sestrami Schuylerovými, bez ohledu na to, jaký klín mezi ně může vrazit muž, je rovněž na místě.
Kdyby nic jiného, realita Angeličina mladistvého a překotného manželství činí intelektuální magnetismus mezi ní a jejím švagrem ještě dojemnějším. Stala se jeho politickou múzou (stejně jako Thomas Jefferson). Životopisec Ron Chernow spekuluje, že Angelika živila Hamiltonovu mysl, zatímco Eliza ho obdarovávala laskavostí a bezpodmínečnou láskou. Peggy byla přítelkyní – snad jedinou ženou v Hamiltonově životě, s níž se nedopouštěl dvojsmyslných narážek. Spousta láskyplného škádlení, to ano, ale do značné míry jako vědoucí starší bratr svéhlavé a temperamentní mladší sestry. Hamilton byl vlastně s Peggy, když zemřela, příliš mladá ve 42 letech. Jeho loajální obhajoba kandidatury jejího manžela na newyorského guvernéra po její smrti je jedním z důvodů, které vedly k Hamiltonovu souboji s Burrem.
Poslední srdcervoucí ironie ve vztahu Hamiltona a Angeliky: Carterová vlastnila pistole, které si Hamilton nesl na souboj, při němž zemřel – stejný pár, který držel Hamiltonův syn Philip. Burr a Carter se utkali v roce 1799, ale oba muži přežili, takže pistole sehrály své osudové místo v dějinách i v muzikálu.
Ke kompletnímu zpravodajství z „Hamiltonova léta“ od DC Metro Theater Arts klikněte zde.