Korejská válka 101: příčiny, průběh a závěr konfliktu – Asociace asijských studií

Korejská válka 101: příčiny, průběh a závěr konfliktu – Asociace asijských studií

Stáhnout PDF

Severní Korea zaútočila 25. června 1950 na Jižní Koreu a rozpoutala korejskou válku. Předpoklady studené války řídily okamžitou reakci amerických představitelů, kteří okamžitě dospěli k závěru, že invazi nařídil sovětský premiér Josif Stalin jako první krok svého plánu na ovládnutí světa. „Komunismus,“ tvrdil později ve svých pamětech prezident Harry S. Truman, „jednal v Koreji stejně jako Hitler, Mussolini a Japonci o deset, patnáct a dvacet let dříve.“ Pokud by severokorejská agrese zůstala „bez odezvy, svět by se jistě ponořil do další světové války“. Tato lekce dějepisu z třicátých let Trumanovi zabránila uvědomit si, že počátky tohoto konfliktu sahají přinejmenším do začátku druhé světové války, kdy byla Korea kolonií Japonska. Osvobození v srpnu 1945 vedlo k rozdělení a předvídatelné válce, protože USA a Sovětský svaz nedovolily korejskému lidu, aby sám rozhodl o své budoucnosti.

Před rokem 1941 neměly USA v Koreji žádné životní zájmy a její osud jim byl do značné míry lhostejný.

Před rokem 1941 neměly USA v Koreji žádné životní zájmy a její osud jim byl do značné míry lhostejný. Po Pearl Harboru však prezident Franklin D. Roosevelt a jeho poradci okamžitě uznali význam tohoto strategického poloostrova pro mír v Asii a zasadili se o poválečné poručnictví s cílem dosáhnout nezávislosti Koreje. Koncem roku 1943 se Roosevelt připojil k britskému premiérovi Winstonu Churchillovi a čínskému generalissimovi Čankajškovi a podepsal Káhirskou deklaraci, v níž se uvádí, že spojenci „jsou rozhodnuti, že Korea se v pravý čas stane svobodnou a nezávislou“. Na Jaltské konferenci počátkem roku 1945 Stalin schválil poručnictví čtyř mocností v Koreji. Když se však po Rooseveltově smrti v dubnu 1945 stal prezidentem Harry S. Truman, sovětská expanze ve východní Evropě začala znepokojovat americké představitele. Truman se domníval, že atomový útok na Japonsko zabrání sovětskému vstupu do války v Tichomoří a umožní jednostrannou americkou okupaci Koreje. Jeho sázka se nezdařila. Stalin 8. srpna vyhlásil Japonsku válku a vyslal do Koreje Rudou armádu. Před sjednocením Koreje pod komunistickou vládou ji zachránilo pouze Stalinovo přijetí Trumanova jedenáctihodinového návrhu na rozdělení poloostrova na so- vietskou a americkou vojenskou okupační zónu na třicáté osmé rovnoběžce.

Zhoršení sovětsko-amerických vztahů v Evropě znamenalo, že ani jedna strana nebyla ochotna přistoupit na jakoukoli dohodu v Koreji, která by mohla posílit jejího protivníka.

Americká vojenská okupace jižní Koreje začala 8. září 1945. S velmi malou přípravou Washing- ton přesunul XXIV. sbor pod velením generálporučíka Johna R. Hodge z Okinawy do Koreje. Američtí okupační úředníci, neznalí korejské historie a kultury, měli rychle problémy s udržením pořádku, protože většina Korejců chtěla okamžitou závislost. Nepomohlo ani to, že podle japonského vzoru zavedli autoritářskou vojenskou vládu USA. Američtí okupační úředníci se také spoléhali na rady bohatých statkářů a obchodníků, kteří uměli anglicky. Mnozí z nich byli bývalí japonští kolaboranti a o reformní požadavky obyčejných Korejců měli jen malý zájem. Mezitím sovětské vojenské síly v severní Koreji po počátečních aktech znásilňování, rabování a drobné kriminality prováděly politiku, která měla získat podporu obyvatelstva. Ve spolupráci s místními lidovými výbory a domorodými komunisty zavedli sovětští představitelé rozsáhlé politické, sociální a hospodářské změny. Vyvlastňovali a trestali také statkáře a kolaboranty, kteří prchali na jih a přispívali k rostoucí nouzi v americké zóně. Současně Sověti ignorovali žádosti USA o koordinaci okupační politiky a umožnění volného provozu přes paralelní linii.

Zhoršení sovětsko-amerických vztahů v Evropě znamenalo, že ani jedna strana nebyla ochotna přistoupit na jakoukoli dohodu v Koreji, která by mohla posílit jejího protivníka. To se jasně ukázalo, když se USA a Sovětský svaz pokusily po moskevské konferenci v prosinci 1945 uskutečnit obnovený plán poručnictví. Osmnáct měsíců přerušovaných dvoustranných jednání v Koreji nevedlo k dohodě o reprezentativní skupině Korejců, která by vytvořila prozatímní vládu, především proto, že Moskva odmítla konzultovat s antikomunistickými politiky, kteří se stavěli proti poručnictví. Mezitím v jižní Koreji přetrvávala politická nestabilita a zhoršování ekonomické situace, což Hodgeho přimělo k naléhání na stažení. Poválečná demobilizace USA, která přinesla soustavné snižování výdajů na obranu, tlak na stažení ještě podpořila. V září 1947 náčelníci štábů (Joint Chiefs of Staff – JCS) dodali argumentům o stažení váhu, když doporučili, že Korea nemá žádný strategický význam. Vzhledem k rostoucí moci komunistů v Číně však Trumanova administrativa nebyla ochotna jih Koreje překotně opustit, protože se obávala domácí kritiky ze strany republikánů a poškození důvěryhodnosti USA v zahraničí.

Ve snaze najít odpověď na své dilema postoupily USA korejský spor OSN, která koncem roku 1947 přijala rezoluci vyzývající k volbám pod mezinárodním dohledem pro vládu, která by vládla sjednocené Koreji. Truman a jeho poradci věděli, že Sověti spolupráci odmítnou. Odmítli veškeré naděje na brzké sjednocení a americká politika se v té době zaměřila na vytvoření samostatné Jižní Koreje, která by byla schopna se bránit. Spojené národy se podvolily tlaku USA a v květnu 1948 dohlížely na zjevně nedemokratické volby na samotném jihu a potvrdily jejich platnost, což v srpnu vyústilo ve vznik Korejské republiky (KR). Sovětský svaz odpověděl stejnou měrou a v září sponzoroval vznik Korejské lidově demokratické republiky (KLDR). Nyní existovaly dvě Koreje, přičemž prezident Syngman Rhee zavedl na jihu represivní, diktátorský a antikomunistický režim, zatímco válečný partyzánský vůdce Kim Ir-sen zavedl na severu totalitní stalinský model politického, hospodářského a sociálního rozvoje. Rezoluce OSN pak vyzvala k sovětsko-americkému stažení. V prosinci 1948 Sovětský svaz v reakci na žádost KLDR stáhl své jednotky ze Severní Koreje.

Nová jihokorejská vláda okamžitě čelila násilnému odporu, který vyvrcholil v říjnu 1948 povstáním Yosu-Sunchon. Navzdory plánům opustit jih do konce roku 1948 Truman odložil vojenské stažení až do 29. června 1949. Do té doby schválil dokument Rady národní bezpečnosti (NSC) 8/2, v němž se zavázal vycvičit, vybavit a zásobovat bezpečnostní síly Korejské republiky schopné udržet vnitřní pořádek a odvrátit útok KLDR. Na jaře 1949 dohlíželi američtí vojenští poradci na dramatické zlepšení bojových schopností armády Korejské republiky. Byli tak úspěšní, že bojovní jihokorejští důstojníci začali v létě tohoto roku zahajovat útoky na sever přes třicátou osmou rovnoběžku. Tyto útoky rozpoutaly velké pohraniční střety se severokorejskými silami. Když 25. června 1950 začala konvenční fáze korejského konfliktu, na poloostrově již probíhala svého druhu válka. Obavy, že by Rhee mohl zahájit ofenzívu, aby dosáhl sjednocení, vysvětlují, proč Trumanova administrativa omezila vojenské schopnosti Korejské republiky a zadržovala tanky, těžké dělostřelectvo a válečná letadla.

Při snaze o kvalifikované zadržování v Koreji požádal Truman v červnu 1949 Kongres o tříleté financování hospodářské pomoci Korejské republice. Aby získal podporu pro její schválení, vylíčil 12. ledna 1950 ministr zahraničí Dean G. Ache- son ve svém projevu v Národním tiskovém klubu optimistickou budoucnost Jižní Koreje. O šest měsíců později ho kritici obvinili, že jeho vyloučení Korejské republiky z amerického „obranného perimetru“ dalo komunistům „zelenou“ k zahájení invaze. Sovětské dokumenty však prokázaly, že Achesonova slova neměla na plánování komunistické invaze téměř žádný vliv. Navíc se v červnu 1950 zdálo, že americká politika zadržování v Koreji prostřednictvím ekonomických prostředků zaznamenává výrazný úspěch. Korejská republika rázně zakročila proti spirálovitě rostoucí inflaci a Rheeho odpůrci získali v květnových volbách kontrolu nad zákonodárným sborem. Stejně tak bylo důležité, že armáda Korejské republiky prakticky eliminovala partyzánské aktivity, které ohrožovaly vnitřní pořádek v Jižní Koreji, což přimělo Trumanovu administrativu navrhnout výrazné zvýšení vojenské pomoci. Washington, nyní optimistický ohledně vyhlídek Korejské republiky na přežití, chtěl odradit konvenční útok ze severu.

Stalin se obával, že Jižní Korea ohrozí přežití Severní Koreje. V průběhu roku 1949 důsledně odmítal schválit Kim Ir-senovy vytrvalé žádosti o povolení útoku na Korejskou republiku. Komunistické vítězství v Číně na podzim 1949 tlačilo na Stalina, aby dal najevo svou podporu podobnému korejskému výsledku. V lednu 1950 jednal s Kimem o plánech invaze v Moskvě, ale sovětský diktátor nebyl připraven dát konečný souhlas. Přesto povolil významné rozšíření vojenského potenciálu KLDR. Na dubnové schůzce Kim Ir-sen přesvědčil Stalina, že vojenské vítězství bude rychlé a snadné díky podpoře partyzánů z jihu a očekávanému lidovému povstání proti Rheeovu režimu. Stalin, který se stále obával vojenské intervence USA, informoval Kima, že může provést invazi pouze v případě souhlasu Mao Ce-tunga. Během května se Kim Ir-sen vydal do Pekingu, aby získal souhlas Čínské lidové republiky (ČLR). Důležité je, že Mao také vyjádřil obavy, že Američané budou bránit KLDR, ale svůj váhavý souhlas dal také. Kim Ir-senovi patroni se připojili ke schvalování jeho neuváženého rozhodnutí pro válku.

Ráno 25. června 1950 zahájila Korejská lidová armáda (KPA) vojenskou ofenzívu s cílem dobýt Jižní Koreu. Namísto okamžitého nasazení pozemních vojsk bylo Trumanovým prvním krokem schválení postoupení záležitosti Radě bezpečnosti OSN, protože doufal, že se armáda Korejské republiky dokáže bránit především s nepřímou pomocí USA. První rezoluce Rady bezpečnosti OSN vyzvala Severní Koreu, aby přijala příměří a stáhla se, ale KPA pokračovala v postupu. Druhá rezoluce 27. června požadovala, aby členské země poskytly podporu obraně Korejské republiky. O dva dny později Truman, stále optimistický, že se lze vyhnout úplnému angažmá, na tiskové konferenci souhlasil s novinářským popisem konfliktu jako „policejní akce“. Jeho kroky odrážely dosavadní politiku, jejímž cílem bylo zablokovat komunistickou expanzi v Asii bez použití vojenské síly USA, a vyhnout se tak zvyšování výdajů na obranu. Počátkem 30. června však neochotně vyslal americké pozemní jednotky do Koreje poté, co generál Douglas MacArthur, americký okupační velitel v Japonsku, doporučil, že pokud tak neučiní, znamená to jisté komunistické zničení Korejské republiky.

Kim Il Sungovi patroni se připojili ke schvalování jeho neuváženého rozhodnutí pro válku.

Rada bezpečnosti OSN 7. července 1950 vytvořila Velitelství OSN (UNC) a vyzvala Trumana, aby jmenoval velitele UNC. Prezident okamžitě jmenoval MacArthura, který byl povinen předkládat OSN pravidelné zprávy o vývoji války. Ministerstvo zablokovalo vytvoření výboru OSN, který by měl přímý přístup k veliteli UNC, a místo toho přijalo postup, podle něhož MacArthur dostával pokyny od JCS a podával mu zprávy. Patnáct členů se připojilo k USA při obraně Korejské republiky, ale 90 % sil bylo jihokorejských a amerických, přičemž USA poskytovaly zbraně, vybavení a logistickou podporu. Navzdory těmto americkým závazkům utrpěly síly UNC zpočátku řadu porážek. Do 20. července KPA rozbila pět amerických praporů, když postupovala sto kilometrů jižně od Soulu, hlavního města Korejské republiky. Brzy síly UNC konečně zastavily KPA na Pusanském perimetru, obdélníkové oblasti v jihovýchodním cípu poloostrova.

11. září 1950 Truman schválil NSC-81, plán na překročení třicáté osmé rovnoběžky a násilné sjednocení Koreje

Přes zoufalou situaci UNC v průběhu července MacArthur vypracoval plány na protiofenzívu v koordinaci s obojživelným vyloděním za nepřátelskými liniemi, což mu umožnilo „složit a sjednotit“ Koreu. Úředníci ministerstva zahraničí začali lobbovat za násilné sjednocení, jakmile UNC převzala ofenzívu, a tvrdili, že USA by měly zničit KPA a uspořádat svobodné volby vlády, která by vládla sjednocené Koreji. JCS měla vážné pochybnosti o rozumnosti vylodění v přístavu Inčchon, dvacet mil západně od Soulu, kvůli úzkému přístupu, vysokým přílivům a odlivům a mořským hradbám, ale operace z 15. září byla velkolepým úspěchem. Umožnila americké 8. armádě prorazit Pusanský perimetr, postoupit na sever a spojit se s X. sborem, osvobodit Soul o dva týdny později a poslat KPA zpět do Severní Koreje. O měsíc dříve se administrativa vzdala svého původního válečného cíle, kterým bylo pouhé obnovení statu quo. Dne 11. září 1950 Truman schválil NSC-81, plán na překročení třicáté osmé rovnoběžky a násilné znovusjednocení Koreje.

Invaze do KLDR byla neuvěřitelnou chybou, která proměnila tříměsíční válku ve válku trvající tři roky. Američtí představitelé si uvědomovali, že prodloužení nepřátelství hrozí vstupem Sovětů nebo Číny, a proto NSC- 81 obsahoval opatření, že do nejsevernějších provincií se přesunou pouze korejské jednotky. Ministr zahraničí ČLR Čou En-laj 2. října varoval indického velvyslance, že Čína v případě překročení americké rovnoběžky v Koreji zasáhne, ale američtí představitelé si mysleli, že blafuje. Ofenziva OSN začala 7. října poté, co OSN schválila rezoluci, která MacArthura pověřila „zajištěním podmínek stability v celé Koreji“. Na setkání na ostrově Wake 15. října MacArthur Trumana ujistil, že Čína do války nevstoupí, ale Mao se již rozhodl zasáhnout poté, co dospěl k závěru, že Peking nemůže tolerovat americké zpochybňování své regionální důvěryhodnosti. Chtěl se také odvděčit KLDR za vyslání tisíců vojáků do bojů v čínské občanské válce. Dne 5. srpna dal Mao pokyn svému veliteli severovýchodního vojenského okruhu, aby se připravil na operace v Koreji v prvních deseti dnech září. Čínský diktátor poté utlumil ty spolupracovníky, kteří se stavěli proti intervenci.

Dne 19. října překročily jednotky Čínských lidových dobrovolníků (CPV) pod velením generála Peng Dehuaie řeku Yalu. O pět dní později MacArthur nařídil ofenzívu k čínským hranicím s americkými jednotkami v čele. Když JCS zpochybnil toto porušení NSC-81, MacArthur odpověděl, že tuto akci projednal s Trumanem na ostrově Wake. Protože se JCS mýlil, když pochyboval o Inchonu, zůstal tentokrát zticha. Ani MacArthurovi nadřízení nic nenamítali, když se rozhodl ponechat si rozdělené velení. I po prvním střetu mezi jednotkami UNC a CPV 26. října zůstal generál nadmíru sebevědomý. O týden později Číňané ostře zaútočili na postupující jednotky UNC a ROK. V reakci na to MacArthur nařídil letecké údery na mosty přes Yalu, aniž by požádal Washingtona o souhlas. Když se to dozvěděl, JCS útoky zakázal a čekal na Trumanův souhlas. MacArthur poté požádal, aby američtí piloti dostali povolení k „ostrému pronásledování“ nepřátelských letadel prchajících do Mandžuska. Rozzuřilo ho, když se dozvěděl, že Britové prosazují návrh OSN na zastavení ofenzívy OSN daleko před Jalu, aby se zabránilo válce s Čínou, a považoval toto opatření za ústupek.

Dne 24. listopadu MacArthur zahájil „ofenzívu domů před Vánocemi“. Následujícího dne provedla CPV masivní protiútok, čímž poslala síly UNC na chaotický ústup na jih a přiměla Trumanovu administrativu okamžitě uvažovat o prosazení korejského příměří. V několika veřejných prohlášeních MacArthur obviňoval z neúspěchů nikoli sebe, ale nerozumná velitelská omezení. V reakci na to Truman schválil směrnici pro americké představitele, že k jakýmkoli komentářům o válce je nutný souhlas ministerstva zahraničí. Později téhož měsíce MacArthur předložil čtyřstupňový „plán vítězství“ k porážce komunistů – námořní blokádu čínského pobřeží, povolení bombardovat vojenská zařízení v Mandžusku, rozmístění Čankajškových nacionalistických sil v Koreji a zahájení útoku na pevninskou Čínu z Tchaj-wanu. JCS navzdory pozdějšímu popírání zvažoval realizaci těchto akcí dříve, než obdržel příznivé zprávy z bojiště.

Na počátku roku 1951 generálporučík Matthew B. Ridgway, nový velitel americké 8. armády, zastavil komunistický postup na jih. Brzy protiútoky UNC obnovily bojové linie severně od třicáté osmé rovnoběžky. V březnu MacArthur, frustrovaný odmítavým postojem Washingtonu k eskalaci války, vydal požadavek na okamžitou kapitulaci komunistů, který sabotoval plánovanou iniciativu příměří. Truman generála pokáral, ale neodvolal. Vůdce republikánské menšiny ve Sněmovně reprezentantů Joseph W. Martin Jr. 5. dubna přečetl v Kongresu MacArthurův dopis, v němž opět kritizoval snahy administrativy o omezení války. Truman později tvrdil, že to byla „poslední kapka“. Dne 11. dubna prezident s jednomyslnou podporou nejvyšších poradců MacArthura propustil, což zdůvodnil obhajobou ústavního principu civilní kontroly nad armádou, ale ještě větší vliv na Trumana měla možná jiná úvaha. JCS sledoval komunistické vojenské posilování ve východní Asii a domníval se, že důvěryhodný velitel UNC by měl mít stálou pravomoc k odvetným opatřením proti sovětské nebo čínské eskalaci, včetně použití jaderných zbraní, které rozmístil na předsunutých tichomořských základnách. Truman a jeho poradci, stejně jako spojenci USA, MacArthurovi nedůvěřovali a obávali se, že by mohl vyprovokovat incident, který by rozšířil válku.

MacArthurovo odvolání podnítilo bouři veřejné kritiky proti Trumanovi i válce. Generál se vrátil k tykání a 19. dubna 1951 přednesl před společným zasedáním Kongresu televizní projev, v němž obhajoval své kroky a pronesl toto dnes již proslulé tvrzení: „Ve válce neexistuje náhrada za vítězství.“ Během květnových slyšení ve společném senátním výboru o jeho propuštění MacArthur popřel, že by se provinil podřízeností. Generál Omar N. Bradley, předseda JCS, předložil argumenty administrativy a tvrdil, že uzákonění MacArthurových návrhů by vedlo ke „špatné válce, na špatném místě, ve špatnou dobu a se špatným nepřítelem“. Mezitím v dubnu komunisté zahájili první ze dvou velkých ofenziv v rámci poslední snahy vytlačit UNC z poloostrova. Když květen skončil, utrpěly CPV a KPA obrovské ztráty a protiofenzíva UNC poté obnovila frontu severně od rovnoběžky, což přesvědčilo Peking a Pchjongjang, stejně jako již dříve Washington, že je nutné usilovat o příměří. Válčící strany souhlasily se zahájením jednání o příměří 10. července v Kaesongu, neutrálním místě, které komunisté v předvečer prvního zasedání lstivě obsadili.

Severní Korea a Čína vytvořily na počátku vyostřenou atmosféru s pokušením získat propagandistické body, ale UNC svým návrhem na demilitarizovanou zónu zasahující hluboko do Severní Koreje postavila první velkou překážku. Důležitější je, že poté, co se rozhovory v říjnu přesunuly do Pchanmundžomu, došlo k rychlému pokroku v řešení téměř všech sporných otázek, včetně zřízení demilitarizované zóny podél bojových linií, inspekčních postupů pro vynucování příměří a poválečné politické konference, na které se mělo projednat stažení zahraničních vojsk a sjednocení. Příměří mohlo být uzavřeno deset měsíců po zahájení rozhovorů, kdyby se vyjednavači nedostali do slepé uličky v otázce nakládání s válečnými zajatci. Komunisté odmítli návrh UNC na nenásilnou repatriaci a požadovali dodržování Ženevské úmluvy, která vyžadovala návrat všech válečných zajatců. Peking a Pchjongjang se v této věci provinily pokrytectvím, protože vystavovaly zajatce UNC nevýslovně špatnému zacházení a indoktrinaci.

11. dubna s jednomyslnou podporou nejvyšších poradců presi- dent MacArthura propustil.

Truman nařídil, aby delegace UNC zaujala nekompromisní postoj proti navracení komunistických zajatců do Číny a Severní Koreje proti jejich vůli. „Příměří si nekoupíme,“ trval na svém, „tím, že vydáme lidské bytosti na porážku nebo do otroctví“. Ačkoli Truman nepochybně věřil v morální správnost svého postoje, neuvědomoval si propagandistickou hodnotu plynoucí z přeběhnutí komunistických vězňů do „svobodného světa“. Jeho poradci mu však zatajili důkazy, které byly s tímto hodnocením v rozporu. Drtivá většina severokorejských válečných zajatců byli ve skutečnosti Jihokorejci, kteří buď vstoupili do KPA dobrovolně, nebo se nechali vtáhnout. Tisíce čínských válečných zajatců byli nacionalističtí vojáci uvěznění v Číně na konci občanské války, kteří nyní měli možnost uprchnout na Tchaj-wan. Čínští nacionalističtí dozorci v zajateckých táborech OSN používali teroristickou „převýchovnou“ taktiku, aby vězně donutili odmítnout repatriaci; odpůrci riskovali bití nebo smrt a repatrianti byli dokonce tetováni protikomunistickými hesly.

V listopadu 1952 zvolili rozzlobení Američané prezidentem Dwighta D. Eisenhowera, z velké části proto, že od něj očekávali ukončení velmi nepopulární „války pana Trumana“. V rámci plnění předvolebního slibu navštívil bývalý generál počátkem prosince Koreu a dospěl k závěru, že další pozemní útoky by byly zbytečné. Současně Valné shromáždění OSN vyzvalo k vytvoření neutrální komise, která by vyřešila spor o repatriaci válečných zajatců. Místo přijetí tohoto plánu Eisenhower po nástupu do funkce v lednu 1953 vážně uvažoval o hrozbě jaderného útoku na Čínu, aby si vynutil urovnání sporu. Na znamení svého nového odhodlání Eisenhower 2. února oznámil, že nařizuje stažení Sedmé flotily USA z Tchajwanské úžiny, což znamenalo souhlas s útokem nacionalistů na pevninu. Na Čínu měl větší vliv ničivý dopad války. V létě 1952 se ČLR potýkala s obrovskými domácími ekonomickými problémy a pravděpodobně se rozhodla uzavřít mír, jakmile Truman opustí úřad. Velký nedostatek potravin a fyzická devastace přesvědčily Pchjongjang, aby dal přednost příměří ještě dříve.

Příměří ukončilo boje v Koreji 27. července 1953.

Začátkem roku 1953 byly Čína a Severní Korea připraveny obnovit jednání o příměří, ale komunisté dali přednost tomu, aby první krok učinili Američané. Ten přišel 22. února, kdy UNC, opakujíc návrh Červeného kříže, navrhla výměnu nemocných a zraněných zajatců. V tomto klíčovém okamžiku Stalin 5. března zemřel. Místo aby ČLR a KLDR odradil, jak to udělal Stalin, jeho nástupci je povzbudili, aby jednali v souladu se svou touhou po míru. Dne 28. března komunistická strana přijala návrh UNC. O dva dny později Čou En-laj veřejně navrhl přesun vězňů odmítajících repatriaci do neutrálního státu. Dne 20. dubna byla zahájena operace Little Switch, výměna nemocných a zraněných zajatců, a o šest dní později byla obnovena jednání v Pchanmundžomu. Následovaly ostré neshody ohledně konečných detailů dohody o příměří. Eisenhower později trval na tom, aby ČLR přijala americké podmínky poté, co ministr zahraničí John Foster Dulles v květnu informoval indického premiéra, že bez pokroku směrem k příměří USA ukončí stávající omezení vedení války. Na podporu jeho tvrzení se zatím neobjevil žádný dokumentární důkaz.

Na počátku roku 1953 si příměří zjevně přál jak Washington, tak Peking, který byl unaven ekonomickou zátěží, vojenskými ztrátami, politickými a vojenskými omezeními, obavami z rozšíření války a tlakem spojenců a světového společenství na ukončení patového konfliktu. Neustálý proud válečných problémů hrozil způsobit nevratné škody na vztazích USA s jejich spojenci v západní Evropě a nezařazenými členy OSN. V květnu 1953 totiž americké bombardování severokorejských přehrad a zavlažovacího systému vyvolalo ve světě vlnu kritiky. Později téhož měsíce a počátkem června podnikla CPV mohutné útoky proti obranným pozicím Korejské republiky. Peking se tak zdaleka nenechal zastrašit, ale projevil své trvalé odhodlání a použil vojenské prostředky, aby svého protivníka přesvědčil k ústupkům ohledně konečných podmínek. Než mohly válčící strany dohodu podepsat, pokusil se Rhee blížící se příměří torpédovat, když propustil 27 000 severokorejských válečných zajatců. Eisenhower si Rheeho souhlas s příměřím vykoupil příslibem finanční pomoci a vzájemného bezpečnostního paktu.

Příměří ukončilo boje v Koreji 27. července 1953. Od té doby Korejci považují válku za druhou největší tragédii ve své nedávné historii po japonské koloniální nadvládě. Nejenže způsobila zkázu a tři miliony mrtvých, ale také potvrdila rozdělení homogenní společnosti po třinácti stoletích jednoty a zároveň trvale rozdělila miliony rodin. Mezitím americké válečné výdaje nastartovaly japonskou ekonomiku, což vedlo k jejímu vzestupu na pozici světové velmoci. Korejci místo toho museli snášet živou tragédii touhy po sjednocení, protože diplomatické napětí a vojenské střety podél demilitarizované zóny pokračovaly až do jednadvacátého století.

Korejská válka také dramaticky přetvořila světové dění. V reakci na ni představitelé USA výrazně zvýšili výdaje na obranu, vojensky posílili Severoatlantickou alianci a tlačili na vyzbrojení západního Německa. V Asii konflikt zachránil Čankajškův režim na Tchaj-wanu a zároveň učinil z Jižní Koreje dlouhodobého klienta USA. Vztahy USA s Čínou byly na dvacet let otrávené, zejména poté, co Washington přesvědčil OSN, aby odsoudila ČLR za agresi v Koreji. Ironií je, že válka pomohla Maovu režimu upevnit svou kontrolu v Číně a zároveň zvýšila jeho regionální prestiž. V reakci na to se američtí představitelé, jednající na základě toho, co považovali za hlavní poučení z Koreje, spoléhali při řešení této výzvy na vojenské prostředky, což mělo ve Việt Namu katastrofální výsledky.

.