LSD
LSD, zkratka pro diethylamid kyseliny lysergové, nazývaný také lysergid, silná syntetická halucinogenní droga, kterou lze získat z námelových alkaloidů (jako ergotamin a ergonovin, hlavní složky námelu, deformace obilí a toxické infekce mouky způsobené houbou Claviceps purpurea). LSD se obvykle připravuje chemickou syntézou v laboratoři. Jeho základní chemická struktura je podobná struktuře námelových alkaloidů a je strukturně příbuzný několika dalším drogám (např. bufoteninu, psilocybinu, harminu a ibogainu), které všechny mohou blokovat působení serotoninu (indol aminového přenašeče nervových vzruchů) v mozkové tkáni.
LSD vyvolává výrazné odchylky od normálního chování, což je pravděpodobně důsledek jeho schopnosti inhibovat působení serotoninu, i když mechanismus působení drogy zůstává nejistý. LSD bylo experimentálně používáno v medicíně jako psychotomimetikum k navození duševních stavů, které se měly podobat stavům skutečných psychotických onemocnění (především schizofrenie). Po podání se LSD snadno vstřebává z jakéhokoli slizničního povrchu – dokonce i z ucha – a působí během 30 až 60 minut. Jeho účinky obvykle trvají 8 až 10 hodin a občas některé účinky přetrvávají i několik dní. Dvěma závažnými vedlejšími účinky jsou prodloužení a přechodný opětovný výskyt psychotické reakce.
Protože LSD není schválenou drogou, jsou jeho terapeutické aplikace považovány za experimentální. V 60. letech 20. století bylo LSD navrženo k použití při léčbě neuróz, zejména u pacientů, kteří byli nepoddajní konvenčnějším psychoterapeutickým postupům. LSD se zkoušelo také jako léčba alkoholismu a ke zmírnění utrpení nevyléčitelně nemocných pacientů s rakovinou. Bylo zkoumáno jako doplněk při léčbě závislosti na narkotikách, dětí s autismem a tzv. psychopatické osobnosti. Žádné z těchto použití nebylo počátkem 90. let 20. století úspěšné a většina výzkumníků dospěla k závěru, že použití LSD nemá klinickou hodnotu. Na počátku 21. století však byl obnoven výzkum léčby alkoholismu pomocí LSD, přičemž někteří vědci dospěli k závěru, že by mohlo přinášet výhody. Zájem byl také o použití LSD ke zmírnění úzkosti u pacientů trpících nevyléčitelnou nemocí.
Užívání LSD mimo klinické prostředí může být nebezpečné. Změny nálad, zkreslení času a prostoru a impulzivní chování jsou pro jedince, který drogu užívá, obzvláště nebezpečnými komplikacemi. Jedinec může být stále více podezřívavý vůči záměrům a motivům svého okolí a může proti nim jednat agresivně.
Legitimní užívání LSD výrazně pokleslo v polovině 60. let 20. století. Ve Spojených státech se výroba, držení, prodej, přenos a užívání LSD dostaly pod omezení vyplývající z novely zákona o kontrole zneužívání drog z roku 1965. V následujícím roce jediný autorizovaný výrobce LSD ve Spojených státech stáhl drogu z trhu a převedl své zásoby na federální vládu. Výzkumné projekty pokračovaly pod dohledem vládní agentury National Institute of Mental Health.
V průběhu 60. let 20. století se LSD („acid“) stalo populárním v rámci subkultury hippies, která vznikla ve Spojených státech a západní Evropě. Jedním z rozhodujících průkopníků tohoto hnutí byl Augustus Owsley Stanley III, kalifornský undergroundový chemik, který vyrobil několik milionů dávek této drogy. Stanleyho úsilí dodalo drogu několika osobnostem, které se později staly obhájci LSD, včetně spisovatele Kena Keseyho. Stanley byl také osobním dodavatelem LSD skupině Grateful Dead (které také poskytl počáteční finanční podporu a působil jako zvukař). Dalším významným propagátorem LSD byl americký psycholog Timothy Leary.
V polovině 60. let se užívání LSD ve vznikající kontrakultuře značně rozšířilo a tvary a barvy charakteristické pro tripy vyvolané LSD se často objevují ve výtvarném umění tohoto období. Tato droga také silně formovala populární hudbu 60. let a podporovala mystické experimentování těchto let. LSD si udrželo příznivce z řad mládeže až do poloviny 70. let, kdy publicita o špatných psychiatrických účincích drogy zpomalila její užívání. Nicméně v 90. letech 20. století došlo ve Spojených státech i jinde k oživení užívání LSD.
.