Mekka 1979: Obléhání mešity, které změnilo běh saúdských dějin
Jsou to čtyři desetiletí, co charismatický kazatel a jeho stoupenci ozbrojeně obsadili Velkou mešitu v Mekce a z nejposvátnějšího místa islámu se stalo vražedné pole. Výsledné obléhání, píše Eli Melki z BBC, otřáslo muslimským světem v základech a změnilo běh saúdských dějin.
V časných ranních hodinách 20. listopadu 1979 se na obrovském nádvoří obklopujícím posvátnou Kaabu v Mekce, nejposvátnějším místě islámu, shromáždilo k ranním modlitbám asi 50 000 věřících z celého světa. Mezi nimi se mísilo 200 mužů vedených charismatickým čtyřicetiletým kazatelem jménem Džúhajman al-Utajbí.
Když imám dokončil vedení modliteb, Džúhajman a jeho stoupenci ho odstrčili stranou a zmocnili se mikrofonu.
Do středu nádvoří umístili zavřené rakve, což je tradiční akt, při němž se žádá požehnání pro nedávno zesnulé. Když však rakve otevřeli, objevili v nich pistole a pušky, které rychle rozdělili mezi muže.
Jeden z nich začal číst připravený projev: „Drazí muslimové, dnes oznamujeme příchod Mahdího… který bude na Zemi vládnout spravedlivě a čestně poté, co byla naplněna nespravedlností a útlakem.“
Pro poutníky na nádvoří to bylo mimořádné oznámení. V hadísech – zprávách o tom, co prorok Muhammad řekl nebo schválil – se předpovídá příchod Mahdího neboli božského vůdce. Je popisován jako muž, kterého Bůh obdařil mimořádnými schopnostmi, a někteří muslimové věří, že nastolí éru spravedlnosti a pravé víry.
Kázající Cháled al-Jami, stoupenec Džúhajmána, tvrdil, že „nespočet vidění svědčí o příchodu Mahdího“. Stovky muslimů ho viděly ve svých snech, řekl Jami, a nyní je mezi nimi. Mahdí se jmenoval Mohammed bin Abdullah al-Qahtani.
Na zvukovém záznamu projevu je slyšet, jak Džúhání čas od času přerušuje řečníka a nařizuje svým mužům, aby zavřeli brány svatyně a zaujali pozice odstřelovačů na jejích vysokých minaretech, které tehdy dominovaly městu Mekka.
“Pozor, bratři! Ahmade al-Lehebi, vylez na střechu. Pokud uvidíte u brány někoho klást odpor, zastřelte ho!“
Podle anonymního svědka byl Džúhajman první, kdo vzdal Mahdímu hold, a okamžitě jeho příkladu začali následovat další. Ozývaly se výkřiky „Bůh je veliký!“
Ale nastal také zmatek. Abdel Moneim Sultan, egyptský student náboženství, který se seznámil s některými Juhajmanovými následovníky, vzpomíná, že Velká mešita byla plná zahraničních návštěvníků, kteří mluvili málo arabsky a nevěděli, co se děje.
Pohled na ozbrojené střelce v prostoru, v němž korán přísně zakazuje jakékoli násilí, a několik výstřelů také omráčilo mnoho věřících, kteří se snažili dostat ke všem východům, které ještě zůstaly otevřené.
“Lidé byli překvapeni pohledem na ozbrojence… Na něco takového nebyli zvyklí. Není pochyb o tom, že je to vyděsilo. Bylo to něco nehorázného,“ říká Abdel Moneim Sultan.“
Ale za pouhou hodinu bylo drzé převzetí moci dokončeno. Ozbrojená skupina nyní plně ovládala Velkou mešitu a postavila se tak přímé výzvě autoritě saúdské královské rodiny.
Muži, kteří se zmocnili Velké mešity, patřili ke sdružení al-Džamaa al-Salafíja al-Muhtasiba (JSM), které odsuzovalo to, co vnímalo jako degeneraci společenských a náboženských hodnot v Saúdské Arábii.
Země oplývající penězi z ropy se postupně měnila v konzumní společnost. Auta a elektrospotřebiče se stávaly samozřejmostí, země se urbanizovala a v některých regionech se muži a ženy začali mísit na veřejnosti.
Členové JSM však nadále žili přísným životem, prováděli proselytismus, studovali korán a hadísy a dodržovali zásady islámu, jak je definoval saúdský náboženský establishment.
Juhajman, jeden ze zakladatelů JSM – který pocházel ze Sajíru, beduínské osady v centru země – svým stoupencům přiznal, že jeho minulost nebyla zdaleka dokonalá. Během dlouhých večerů u ohniště v poušti nebo při setkání v domě některého ze svých příznivců vyprávěl zaujatým posluchačům svůj osobní příběh pádu a vykoupení.
Usama al-Qusi, student náboženství, který často navštěvoval setkání skupiny, slyšel Juhaymana říkat, že byl zapojen do „nelegálního obchodu, včetně pašování drog“.
Však se kál, našel útěchu v náboženství a stal se horlivým a oddaným vůdcem – a mnoho členů JSM, zejména těch mladších, propadlo jeho kouzlu.
Většina těch, kteří ho znali, jako například student náboženství Mutwali Saleh, svědčí o síle jeho osobnosti i o jeho oddanosti: „Nikdo neviděl tohoto muže a neměl ho rád. Byl zvláštní. Měl to, čemu se říká charisma. Byl věrný svému poslání a celý svůj život zasvětil Alláhovi, ve dne v noci.“
Na náboženského vůdce byl však málo vzdělaný.
„Džuhajman se rád vydával do odlehlých a venkovských oblastí, kde žijí beduíni,“ vzpomíná Násir al-Hozeimi, jeho blízký stoupenec. „Protože jeho klasická arabština byla slabá a měl silný beduínský přízvuk, vyhýbal se oslovování jakéhokoli vzdělaného publika, aby se vyhnul prozrazení“.
Více z BBC Arabic
- Sledujte dokument BBC Arabic o obléhání Mekky (2017)
- Zprávy BBC v arabštině
Na druhou stranu Džuhajman sloužil jako voják v Národní gardě a jeho základní vojenský výcvik se ukázal jako důležitý, když došlo na organizaci převzetí moci.
Nakonec se JSM začal dostávat do rozporu s některými saúdskými duchovními a následovalo potlačení ze strany úřadů.
Juhajman uprchl do pouště, kde napsal řadu pamfletů kritizujících saúdskou královskou rodinu za to, co považoval za její úpadek, a obviňoval kleriky, že se s ní spolčují kvůli pozemským ziskům. Nabyl přesvědčení, že Saúdská Arábie je zkažená a že spásu může přinést pouze nebeský zásah.
V té době identifikoval Mahdího jako Mohammada bin Abdulláha al-Kahtáního, jemně mluvícího mladého kazatele známého svými dobrými způsoby, zbožností a poezií.
Hadísy hovoří o Mahdím s křestním jménem a jménem otce podobným jménu prorokovu a rysy načrtnutými velkým čelem a výrazným tenkým akvilínovým nosem. To vše viděl Džúhajmán v al-Kahtání, ale samotný domnělý spasitel byl touto představou zaskočen. Ohromen se stáhl do ústraní a začal se modlit.
Nakonec však ze své izolace vyšel s přesvědčením, že Juhajman měl pravdu. Ujal se role Mahdího a spojenectví s Džúhájmanem bylo zpečetěno o to pevněji, že se Džúhájmanovou druhou manželkou stala Kahtáního starší sestra.
Několik měsíců před obléháním se rozšířily podivné zvěsti, že stovky Mekkánců a poutníků viděly ve svých snech al-Kahtáního, jak se tyčí ve Velké mešitě a drží prapor islámu.
Juhajmanovi stoupenci o tom byli přesvědčeni. Mutwali Saleh, člen JSM, vzpomíná: „Vzpomínám si na poslední setkání, kdy se mě jeden bratr zeptal: ‚Bratře Mutwali, co si myslíš o Mahdím? Odpověděl jsem mu: ‚Promiňte, prosím, nemluvte o tomto tématu‘. Tehdy mi někdo řekl: ‚Jsi mlčenlivý ďábel. Bratře, Mahdí je skutečný a je jím Muhammad bin Abdulláh al-Qahtání.“ „To je pravda,“ odpověděl jsem.
V odlehlých oblastech, kam se uchýlil, se Džúhání a jeho stoupenci začali připravovat na nadcházející násilný konflikt.
Saúdské vedení reagovalo na obsazení Velké mešity liknavě.
Korunní princ Fahd bin Abdulaziz al-Saud byl v Tunisku na summitu Ligy arabských států a princ Abdulláh, šéf Národní gardy – elitní bezpečnostní složky, která má za úkol chránit královské představitele – byl v Maroku. Koordinace reakce byla ponechána na nemocném králi Khaledovi a ministru obrany princi Sultánovi.
Saúdská policie nejprve nepochopila rozsah problému a vyslala na místo několik hlídkových vozů, které však při příjezdu k Velké mešitě zasáhlo krupobití kulek.
Jakmile se ukázala vážnost situace, jednotky Národní gardy zahájily spěšné úsilí o znovuzískání kontroly nad svatyní.
Mark Hambley, politický pracovník amerického velvyslanectví v Džiddě a jeden z mála lidí ze Západu, kteří byli o situaci informováni, říká, že tento útok byl statečný, ale naivní. „Byli okamžitě sestřeleni,“ říká. „Ostrostřelci měli velmi dobré zbraně, belgické pušky velmi dobré ráže.“
Bylo jasné, že povstalci svůj útok podrobně naplánovali a nebude snadné je zneškodnit. Kolem Velké mešity byl vytvořen bezpečnostní kordon a byly povolány speciální jednotky, výsadkáři a obrněné jednotky.
Student náboženství Abdel Moneim Sultan, který byl uvězněn uvnitř, říká, že střety zesílily od poledne druhého dne. “Viděl jsem dělostřeleckou palbu namířenou na minarety, ve vzduchu se neustále vznášely vrtulníky a viděl jsem také vojenská letadla,“ vzpomíná.
Velká mešita je rozsáhlá budova sestávající převážně z galerií a chodeb, dlouhá stovky metrů, obklopující nádvoří Kaaby a postavená ve dvou patrech. Během následujících dvou dnů zahájily saúdské jednotky frontální útoky ve snaze získat vstup. Povstalci však odráželi jednu vlnu útoků za druhou, přestože měli silnou převahu a početní převahu.
Abdel Moneim Sultan vzpomíná, že když se toho dne setkali poblíž Kaaby, působil Juhajman nadmíru sebejistě a uvolněně. „Spal půl hodiny nebo 45 minut a opíral si hlavu o mou nohu, zatímco jeho žena stála opodál. Nikdy se od něj nehnula,“ říká.
Povstalci zapalovali ohně koberci a gumovými pneumatikami, aby vytvářeli těžká oblaka dýmu, pak se schovávali za sloupy, než vystoupili ze tmy, aby přepadli vycházející saúdské jednotky. Budova se proměnila v zónu zabíjení a počet obětí rychle stoupal do stovek.
„Byla to konfrontace muže proti muži, na omezeném prostoru,“ říká major Mohammad al-Nufaj, velitel speciálních jednotek ministerstva vnitra. „Bojová situace, kdy kulky sviští zleva i zprava – to je něco neuvěřitelného.“
Fatva vydaná hlavními duchovními království, které shromáždil král Chálid, povolila saúdské armádě použít k vyhnání povstalců jakoukoli míru síly. K vytlačení povstalců z minaretů pak byly použity protitankové řízené střely a těžká děla a k prolomení bran byly vyslány obrněné transportéry.
Povstalci byli Mahdím cinknuti. „Viděl jsem ho se dvěma drobnými zraněními pod očima a jeho thowb (šaty) byl posetý dírami od výstřelů,“ říká Abdel Moneim Sultan. „Věřil, že se může vystavit kdekoli z přesvědčení, že je nesmrtelný – byl přece Mahdí.“
Kahtáního víra ve vlastní nezranitelnost však byla neopodstatněná a brzy ho zasáhla střelba.
„Když byl zasažen, lidé začali křičet: ‚Mahdí je zraněn, Mahdí je zraněn! Někteří se k němu snažili rozběhnout, aby ho zachránili, ale silná palba jim v tom zabránila a museli ustoupit,“ říká anonymní svědek.
Řekli Džúhajmanovi, že Mahdí byl zasažen, ale ten svým stoupencům prohlásil: „Nevím, co se stalo: „Nevěřte jim. Jsou to dezertéři!“
Teprve šestý den bojů se saúdským bezpečnostním silám podařilo ovládnout nádvoří mešity a okolní budovy. Zbývající povstalci se však pouze stáhli do labyrintu stovek místností a cel pod nimi, přesvědčeni Džúhajmanem, že Mahdí je stále naživu, někde v budově.
Jejich situace však byla nyní zoufalá. „Obklopoval nás zápach z mrtvých nebo ze zranění, která zahnívala,“ říká anonymní svědek. „Ze začátku byla k dispozici voda, ale později začali zásoby dávkovat. Pak došly datle, takže se začaly jíst kuličky ze syrového těsta… Byla to děsivá atmosféra. Bylo to jako v hororu.“
Ačkoli saúdská vláda vydávala jedno komuniké za druhým, v němž oznamovala vítězství, absence modliteb vysílaných do islámského světa vypovídala o něčem jiném. „Saúdové zkoušeli taktiku za taktikou a nefungovalo to,“ říká Hambley. „Zatlačovala povstalce hlouběji a hlouběji do katakomb.“
Bylo jasné, že saúdská vláda potřebuje pomoc, aby vůdce zajala živé a ukončila obléhání. Obrátila se na francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d’Estainga.
„Náš velvyslanec mi řekl, že je zřejmé, že saúdské síly jsou velmi dezorganizované a nevědí, jak reagovat,“ říká Giscard d’Estaing pro BBC a poprvé tak potvrzuje roli Francie v této krizi.
„Zdálo se mi to nebezpečné kvůli slabosti systému, jeho nepřipravenosti a dopadům, které by to mohlo mít na světový trh s ropou.“
Francouzský prezident diskrétně vyslal tři poradce z nedávno vytvořené protiteroristické jednotky GIGN. Operace musela zůstat utajena, aby se předešlo jakékoli kritice západního zásahu v rodišti islámu.
Francouzský tým sídlil v hotelu v nedalekém městě Táif, odkud vymyslel plán na vyplavení povstalců – sklepy budou naplněny plynem, aby se nedalo dýchat.
„Každých 50 metrů byly vykopány otvory, abychom se dostali do suterénu,“ říká kapitán Paul Barril, který byl pověřen provedením operace. „Těmito otvory byl vstřikován plyn. Plyn byl rozptýlen pomocí výbuchů granátů do všech koutů, kde se povstalci ukrývali.“
Anonymnímu svědkovi, který se skrýval dole ve sklepě s posledními vzdorujícími povstalci, se zdálo, že se blíží konec světa.
„Měl jsem pocit, jako by k nám přišla smrt, protože člověk nevěděl, jestli je to zvuk kopání nebo pušky, byla to děsivá situace.“
Francouzský plán se ukázal jako úspěšný.
„Juhajmanovi došla munice a potraviny v posledních dvou dnech,“ říká Násir al-Hozeimi, jeden z jeho stoupenců. „Byli shromážděni v malé místnosti a vojáci na ně házeli kouřové bomby otvorem, který udělali ve stropě…“. Proto se vzdali. Džuhajman odešel a všichni ho následovali.“
Maj Nufaj byl svědkem následného setkání saúdských princů s ohromeným, ale neochvějným Džuhajmanem: „Princ Saúd al-Fajsal se ho zeptal: „Proč, Džuhajmane?“ Odpověděl: „Je to jen osud.“ „Proč?“ zeptal se ho. „Potřebuješ něco?“ Řekl jen: „Chci trochu vody.“
Juhajman byl předveden před kamery a o něco více než měsíc později bylo 63 povstalců veřejně popraveno v osmi městech Saúdské Arábie. Džuhajmán zemřel jako první.
Přestože se Juhayman svou vírou v Mahdího možná odlišoval, byl součástí širšího hnutí sociálního a náboženského konzervatismu reagujícího na modernitu, v němž tvrdá linie kleriků získala převahu nad královskou rodinou.
Jedním z mužů, na které obléhání mělo hluboký vliv, byl Usáma bin Ládin. V jednom ze svých pamfletů namířených proti saúdské vládnoucí rodině uvedl, že „znesvětila Haram, když se tato krize mohla vyřešit mírovou cestou“. Dále pokračoval: „Dodnes si pamatuji stopy jejich stop na dlažbě Harámu.“
„Džúhájmanovy činy zastavily veškerou modernizaci,“ říká Násir al-Huzajmí. „Dovolte mi uvést jednoduchý příklad. Jednou z věcí, kterou požadoval po saúdské vládě, bylo odstranění moderátorek z televize. Po incidentu s Haramem se v televizi už žádná moderátorka neobjevila.“
Saúdská Arábie zůstala na této ultrakonzervativní cestě po většinu následujících čtyř desetiletí. Teprve v poslední době se objevily známky tání.
V rozhovoru z března 2018 korunní princ Mohammed bin Salmán řekl, že před rokem 1979 „jsme žili normálním životem jako ostatní země Perského zálivu, ženy řídily auta, v Saúdské Arábii byla kina.“
Měl na mysli především obléhání Velké mešity.