Mojžíš zemřel ve věku 120 let – bylo to předčasné?
Předčasná smrt (?)
Kniha Deuteronomium zaznamenává Mojžíšovu smrt:
דברים לד:ז וּמֹשֶׁה בֶּן מֵאָה וְעֶשְׂרִים שָׁנָה בְּמֹתוֹ לֹא כָהֲתָה עֵינוֹ וְלֹא נָס לֵחֹה.
Deut 34:7 Mojžíšovi bylo sto dvacet let, když zemřel; jeho oči byly nezkalené a jeho svěžest nezmenšená.
Přestože se Mojžíš dožil stáří sto dvaceti let, což je typologické číslo délky života (srov. Gn 6,3) představující tři generace (40×3), považovali bibličtí komentátoři napříč generacemi jeho smrt za předčasnou, a tedy tragickou a smutnou, protože se mu nepodaří naplnit své životní poslání dosáhnout zaslíbené země.
A skutečně, kniha Deuteronomium nepoužívá pro vyjádření Mojžíšova stáří pozitivní výrazy. S tím kontrastuje např, s Abrahamovým „zralým stářím, starším a plným“ (בְּשֵׂיבָה טוֹבָה זָקֵן וְשָׂבֵעַ; Gen 25:8), nebo jeho varianty použité pro Izáka „staršího a plného věku“ (זָקֵן וּשְׂבַע יָמִים; Gn 35, 29) a Gedeona „zralého věku“ (בְּשֵׂיבָה טוֹבָה; Soud 8, 32). Naopak Dt 34,7 popisuje Mojžíše jako stále vitálního, což naznačuje jeho schopnost zůstat naživu a fungovat ještě několik dobrých let (i když viz 31,2).
Proč Mojžíš zemřel v Transjordánsku
Důvody Mojžíšovy „předčasné“ smrti jsou v různých pramenech Tóry prezentovány různě. Nejznámější a nejčastěji opakované tvrzení se nachází ve vyprávění připisovaném kněžské škole, které líčí, že Mojžíšova smrt byla důsledkem jeho provinění s Áronem v Meribě:
Num 20,12 JHWH řekl Mojžíšovi a Áronovi: „Protože jste mi nedůvěřovali natolik, abyste potvrdili mou svatost před izraelským lidem, proto nepovedete tuto obec do země, kterou jsem jim dal.“
Ačkoli pochybení vůdce v příběhu není zcela jasné, vyprávění výslovně naznačuje, že šlo o selhání Mojžíše a Árona (20,24; 27,12-14).
Na rozdíl od tohoto kněžského pojetí se tři dřívější zmínky o Mojžíšově smrti v Deuteronomiu (1,37; 3,26 a 4,21) nezmiňují o prohřešku Mojžíše nebo Árona a zdají se nabízet jiné vysvětlení.
Tři synonymní výroky?
Položeny společně v rámcovém úvodu oddílu o zákonu v Deuteronomiu, tři výše uvedené zmínky o Mojžíšově smrti jsou mnohými badateli považovány za odraz stejného vyprávění o Mojžíšově osudu: smrt mimo Cisjordánsko kvůli skutkům lidu.
Toto čtení se objevuje například v nedávném komentáři Gordona McConvilla k Deuteronomiu, kde pro překlad výroků v Dt 1,37 a 3,26 volí stejný výraz a pro výrok v 4,21 úzce podobnou formulaci, což naznačuje, že vyjadřují stejnou myšlenku:
| Můj (doslovný) překlad | Verze | McConvillův překlad | |
| Deut 1,37 דברים א:לז |
JHWH se na mě kvůli tobě rozhněval |
גַּם בִּי הִתְאַנַּף יְ-הוָה בִּגְלַלְכֶם
|
Hospodin se na mě kvůli tobě rozhněval |
| Deut 3:26 דברים ג:כו |
Ale YHWH se na mě kvůli tobě rozhněval |
וַיִּתְעַבֵּר יְ-הוָה בִּי לְמַעַנְכֶם
|
Ale Hospodin se na mě kvůli tobě rozhněval |
| Deut 4:21 דברים ד:כא |
JHWH se na mě rozhněval kvůli tvým slovům |
וַי-הוָה הִתְאַנַּף בִּי עַל דִּבְרֵיכֶם
|
Hospodin se na mě kvůli tobě rozhněval |
Volbou podobných slov, McConville vyjadřuje svůj předpoklad, že výroky spolu souvisejí a vzájemně se předpokládají. Podobný přístup zaujímá i NRSV. Tendence překládat tyto Mojžíšovy výroky stejnými nebo podobnými formulacemi však opomíjí různorodou terminologii výroků v hebrejském textu. Dva z výroků odkazují na Boží reakci slovem התאנף (Dt 1,37; 4,21), zatímco ve druhém výroku (3,26) je použito sloveso ויתעבר. Kromě toho jsou použity tři různé výrazy, které popisují podíl lidu na této události: (Dt 1,37), למענכם (3,26) a על דבריכם (4,21), z nichž každý má jiný význam.
Tyto rozdíly je třeba brát v úvahu, neboť odhalují různorodé záměry autorů, které odrážejí složitý proces růstu tradice. Podívejme se postupně na každý výrok a věnujme pečlivou pozornost tomu, co říká v kontextu. Začneme nejnovějším zdrojem, 4,21, a budeme odlupovat jednotlivé vrstvy, dokud se nedostaneme k pravděpodobně původnímu a nejstaršímu z těchto tří zdrojů.
Slova Izraele (Dt 4,21)
Podle Dt 4,21 jsou slova izraelského krále, který je zjevně nejstarší. 4,21 Mojžíš nevstoupí do země kvůli Božímu hněvu na něj (התנאף בי), což je důsledek něčeho, za co je lid zodpovědný (על דבריכם). Co však přesně znamená posledně jmenovaná věta?“
Biblický výraz על דבר se obvykle překládá jako „kvůli“, což vychází z překladu דבר jako věc, záležitost nebo děj, a tedy „pro věc/ve věci“. Pokud se však výraz objeví se zájmennou příponou „můj, jeho, tvůj“ (např. על דברי, על דבריו, על דבריכם), znamená „slovo“ nebo „řeč“. Fráze zde tedy znamená „díky tvým slovům“ nebo „díky tomu, co jsi řekl“. To přesně vyjadřuje řecký překlad LXX περὶ τῶν λεγομένων ὑφ᾿ ὑμῶν, stejně jako aramejské podání Targum Onkelos על פתגמיכון, obojí znamená „kvůli tvým slovům“, což znamená, že Mojžíš byl odsouzen kvůli konkrétním slovům proneseným lidem.
Většina českých překladů tuto větu překládá chybně. Například NRSV a ESV překládají „kvůli vám“, NJPS překládá „kvůli vám“ a King James čte „kvůli vám“. Zatímco jinde tyto překlady vykládají על דבר správně, jako spojení se slovy, zde jim chybí. Proč se mýlí v případě Dt 4,21?“
Jedním z pravděpodobných faktorů, které vedou tyto překladatele, je jejich snaha, aby tento text korespondoval s 1,37, kde stojí בגללכם, „kvůli tobě“. Dalším faktorem může být celkový kontext 4. kapitoly, v němž chybí zmínka o konkrétních slovech pronesených lidmi. Toto vysvětlení tak poukazuje na problém v samotném textu – celé obvinění o slovech lidu (על דבריכם, 4,21) a následující zmínka (v. 22) se zdají být nemístné.
Redakční vložka
Verše 21-22 v Dt 4 se ve svém kontextu zdají být vloženy později, protože přerušují diskusi o tom, jak je důležité, aby se Izraelité po vstupu do země neobraceli k uctívání nebeských těles:
Dt 4,19 A když vzhlédneš k nebi a spatříš slunce, měsíc a hvězdy, celé nebeské vojsko, nesmíš se dát zlákat k tomu, aby ses jim klaněl nebo jim sloužil. Ty JHWH, tvůj Bůh, přidělil jiným národům všude pod nebem, 4:20 tebe však JHWH vzal a vyvedl z Egypta, té železné vysoké pece, abys byl jeho vlastním lidem, jako je tomu nyní.
4:21 JHWH se na mě kvůli tvým slovům rozhněval a přísahal, že nepřekročím Jordán a nevstoupím do dobré země, kterou ti JHWH, tvůj Bůh, přiděluje jako dědictví. 4:22 Musím totiž v této zemi zemřít, Jordán nepřekročím. Ty však přejdeš a zmocníš se té dobré země.
4:23 Dávej tedy pozor, abys nezapomněl na smlouvu, kterou s tebou uzavřel JHWH, tvůj Bůh, a neudělal si sochu s jakoukoli podobiznou, což ti JHWH, tvůj Bůh, zakázal. 4,24 Neboť JHWH, tvůj Bůh, je oheň stravující, Bůh vášnivý.
Je pravděpodobné, že poznámka ve verších 21-22 měla za cíl propojit vyprávění o vydání zákona, které začíná ve 4,44, s vyprávěním v předchozích kapitolách. Ale jako odkaz na představu o slovech lidu zmínka zřejmě naznačuje obeznámenost s konkrétním vyprávěním, tj. s příběhem o zvědech, jak je popsán v 1. knize Mojžíšově, který obviňuje lid za jeho výroky.
Příběh v 1. knize Mojžíšově představuje Mojžíšův osud jako důsledek výkřiku lidu ohledně země (v. 27-28, 34). Jak ale uvidíme, tato zmínka o Mojžíšovi v 1. kapitole je shodou okolností sama o sobě v kontextu špatně umístěná.
Reakce na zvědy (Dt 1,37)
Podle vyprávění v Dt 1 byl Mojžíš odsouzen k smrti mimo zemi právě v rané fázi putování pouští (1,37.46). Jeho smrt měla nastat spolu se zánikem obce (v. 34-37), která byla obviněna z negativní reakce na zprávu těch zvědů, kteří zemi prozkoumali (v. 27-29). Špatný postoj lidu je zvláště nápadný ve světle pozitivní zprávy, kterou toto vyprávění připisuje samotným zvědům:
דברים א:כה …וַיָּשִׁבוּ אֹתָנוּ דָבָר וַיֹּאמְרוּ טוֹבָה הָאָרֶץ אֲשֶׁר יְ-הוָה אֱלֹהֵינוּ נֹתֵן לָנוּ.
Deut 1,25 …Přinesli nám zprávu a řekli: „Je to dobrá země, kterou nám dává JHVH, náš Bůh.“ A tak jsme se vrátili do země.
Tímto způsobem se odmítnutí lidu vstoupit do země zdá být spíše nepřijatelné a neodpustitelné.
Vyprávění dále uvádí, že Mojžíš zemřel kvůli lidu (v. 37), což naznačuje, že umírá v důsledku jakési vedlejší škody: všichni Izraelité, kteří opustili Egypt (kromě dobrého zvěda Káleba), nesmí vstoupit do země, a to se musí týkat i jejich vůdce Mojžíše. I zde se však Mojžíšova poznámka o jeho smrti zdá být nemístná a přerušuje tok od toho, co se stane generaci zvědů a jejich dětem:
Dt 1,34 Když JHVH uslyšel tvou hlasitou stížnost, rozhněval se. Přislíbil: 1:35 Nikdo z těchto mužů, z tohoto zlého pokolení, neuvidí dobrou zemi, kterou jsem přísahal dát vašim otcům – 1:36 nikdo kromě Káleba, syna Jefunova; ten ji uvidí a jemu a jeho potomkům dám zemi, na kterou vkročil, protože zůstal věrný JHWH. 1:37 Kvůli vám se JHWH rozhněval i na mne a řekl: „Já jsem se rozhněval na tebe: JHWH řekl: „Ani ty do ní nevstoupíš. 1:38Jošua, syn Núnův, který tě doprovází, ten do ní vejde. Propůjč mu sílu, neboť on ji přidělí Izraeli.
1:39 Kromě toho do ní vstoupí i tví maličcí, o nichž jsi řekl, že budou odvlečeni, tvé děti, které ještě nerozeznají dobré od zlého; těm ji dám a oni ji obsadí…
Nejasnost Mojžíšova soudu je v tomto kontextu zvláště patrná při srovnání vyprávění s jeho textovým zdrojem ve vyprávění o příběhu se špehy v Numeri 13-14. V tomto kontextu je také patrné, že Mojžíšův rozsudek je nejasný. Tamní příběh nejenže Mojžíše zbavuje viny, ale také ho vyznamenává jako konečnou postavu, která má zůstat naživu v případě všeobecného vyvraždění lidu Bohem (Num 14,12). Překvapivý je také Boží soud nad Mojžíšem, protože Mojžíš se, pokud vůbec, pokouší lid přemluvit, jakmile odmítne pokračovat v cestě a obviní Boha (Dt 1,29-33).
Líčení Mojžíšova bezchybného zapojení do incidentu z Dt 1 činí Boží soud nad ním (v. 37) ještě nejasnějším. Nesoulad těchto detailů podporuje poznámku, že verše vysvětlující, proč musí Mojžíš zemřít mimo Cisjordánsko, nejsou původní součástí úryvku. Verše byly přidány jako doplnění informací o vstupu do země. Vedle informace o osudu současné generace a jejich dětí (v. 35-36, 39) mohl být zmíněn i osud vůdce (vůdců) (v. 37-38).
Podobně jako zmínka v 4,21-22 je tedy poznámka o Mojžíšově osudu v 1,37-38 ve svém kontextu druhotná. Tato poznámka odráží znalost třetí a nejpůvodnější verze této tradice, dialogu mezi Bohem a Mojžíšem v Dt 3,23-28.
Mojžíš prosí o vstup do země (Dt 3,26)
V Dt 3 Mojžíš povzbuzuje Jozua slovy, že domorodci v Cisjordánsku mu padnou stejně snadno, jako padl Transjordánsko Mojžíšovi (vv. 21-22). V té chvíli Mojžíš prosí JHWH, aby mu dovolil vstoupit s Izraelem do země, ale JHWH odmítá. Tato jednotka se vyznačuje rozmanitým užitím kořene עבר (tučně):
Dt 3,23 Tehdy jsem prosil JHWH: 3,24 „Hospodine JHWH, ty, který jsi dal svému služebníku vidět první skutky své velikosti a své mocné ruky, ty, jehož mocným činům se nemůže rovnat žádný bůh na nebi ani na zemi! 3:25 Nech mě, prosím, přejít na druhý břeh Jordánu a spatřit tu dobrou zemi na druhé straně Jordánu, to dobré pohoří a Libanon.“
3:26 Ale JHWH se na mě kvůli tobě rozhněval a nechtěl mě vyslechnout. JHVH mi řekl: „Dost! Už nikdy se mnou o této věci nemluv! 3:27 Vystup na vrchol Pisgy a rozhlédni se kolem, na západ, na sever, na jih i na východ. Dobře si to prohlédni, neboť přes tamten Jordán nepřejdeš. 3:28 Dejte Jozuovi pokyny a vlijte mu sílu a odvahu, neboť on přejde v čele tohoto lidu a přidělí jim zemi, kterou jen uvidíte.“
Boží odpověď Mojžíšovi zde odpovídá nejen konkrétnímu popisu Mojžíšovy prosby, ale i širšímu kontextu kapitoly, která popisuje přípravy lidu na přechod Jordánu a obsazení země, přičemž dochází ke změně ve vedení (v. 3:29). 18-21, 28).
עבר zde funguje jako Leitwort (doslova „vůdčí slovo“; hebr. מילה מנחה) , vyskytuje se šestkrát a třikrát v předchozí pasáži (vv. 18-22), celkem tedy devětkrát. V osmi z devíti případů je použito dvěma příbuznými způsoby:
- Jde o qal-formu slovesa „přejít“, která se používá k popisu budoucího jednání lidu a Jozua a toho, co by si Mojžíš přál udělat.
- Je to název vytoužené země za hranicí Jordánu (עבר הירדן).
Důležité je, že jediným zbývajícím použitím tohoto kořene je velmi neobvyklé hitpa’el-ové sloveso ויתעבר, což znamená „rozzuřil se“, které odkazuje na JHVH reakci na Mojžíšovu žádost. Sloveso rezonuje se svým typičtějším použitím souvisejícím s „přechodem“, čímž zdůrazňuje, že Mojžíšův přechod je proti plánu JHWH, na rozdíl od přechodu Jozua a lidu, který je v souladu s plánem JHWH.
Frekvence kořene עבר v dialogu Boha a Mojžíše (3,23-28) v rámci širšího kontextu 3. kapitoly Deuteronomia naznačuje autenticitu Mojžíšovy věty v této kapitole.Naproti tomu redakční doplňky v kap. 1 a 4 při shrnutí a přetvoření této interakce používají pro popis Božího hněvu běžnější deuteronomistický výraz ויתאנף (Dt 9,8.20; 1 Kr 11,9; 2 Kr 17,18.). A 1 Kr 8,46 ).
Proč Bůh odmítá Mojžíšovu žádost?
Podle tohoto nejstaršího popisu 3. kapitoly, proč Bůh odmítá nechat Mojžíše přejít Jordán a vstoupit do země? Na rozdíl od ostatních zpráv Deuteronomium 3 nepoukazuje na provinění lidu jako na základ rozsudku (srov. בגללכם, על דבריכם; „kvůli tobě“, „kvůli tvým slovům“, 1,37; 4,21). Text totiž říká, že JHVH se na Mojžíše rozhněval „kvůli tobě“ (למענכם), což znamená, že rozhodnutí bylo ve prospěch Izraele.
Použití předložky למען, je-li připojena k podstatnému jménu, označuje někoho, v jehož prospěch je čin vykonán. Výraz je vždy kladný, a znamená tedy „ve váš prospěch“. To vysvětluje, proč v textu nebyla zvolena podobná předložka בעבור, která by zdánlivě lépe zapadla do kontextu, neboť obsahuje význačný kořen kapitoly (עבר). Zatímco בעבור může být použito zaměnitelně s částicí למען (Gn 18,24-29; 27,19-25; Ex 9,16), ne vždy vyjadřuje „ve prospěch“ (např. Gn 3,17; 12,13.16), jak to činí výraz למען. Volbou předložky למענכם pro Dt 3,26 tedy autor vyjadřuje, že Boží hněv byl spíše ku prospěchu lidu než důsledkem jeho činů.
Konec vůdce – konec období
V krátkém komentáři z roku 1973 Anthony Phillips naznačil, že tradice v Deuteronomiu o Mojžíšově trestu je podobná modelu v Iz 53 o trpícím služebníku, který nese nepravosti lidu (v. 4-6, 11). Výše uvedené zkoumání však ukazuje, že v dřívější vrstvě deuteronomistické historiografie žádný trest ve skutečnosti nebylo třeba nést. Ve skutečnosti je možné tvrdit, že Mojžíšova smrt vůbec nebyla považována za trest.
Jak se odráží v Mojžíšově řeči v Dt 31, konec jeho vůdcovství přichází, když dosáhne tradičně omezeného počtu lidského života (srov. Gn 6,3):
Dt 31,2 Řekl jim: „Je mi už sto dvacet let, už nemohu být činný. Navíc mi JHVH řekl: ‚Nepřejdeš přes tamten Jordán. 31,3 Sám JHWH, tvůj Bůh, přejde před tebou a sám vyhladí ty národy z tvé cesty a ty je vyvlastníš…“
Tak Mojžíšův konec je očekávaným důsledkem jeho smrtelnosti, která stojí v protikladu k JHWHově věčnosti a důsledné přítomnosti mezi Izraelity (Dt 31,3b-4, Joz 1,2-5). Jinými slovy, JHWH bude Izraelity doprovázet do země a do další fáze jejich života jako lidu, ale Mojžíš, vůdce exodu a putování pouští, je doprovázet nebude.
Mojžíš umírá pro dobro Izraele
Jak ale Mojžíšova smrt prospívá Izraeli a proč se na něj Bůh zlobí? Boží hněv pramení z Mojžíšovy snahy změnit svůj pevný osud. Mojžíš to přehání, žádá o nepřirozené prodloužení života, aby se mohl podílet na další etapě osudu Izraele. Jeho smrt tak vlastně není předčasná, je ve správný čas a na správném místě!“
Mojžíš byl vůdcem exodu a putování pouští. Na konci tohoto období čeká lid nová éra s novými výzvami k usazení v zemi. Deuteronomium si zde představuje, že nový vůdce by mohl tento proces lépe usnadnit a umožnit lidu začít novou etapu osvobozenou od minulých pout.
Mytologizace Mojžíše
Proč tedy byly v Deuteronomiu 1 a 4 přidány důvody Mojžíšovy smrti? Tyto dodatky odrážejí rozvinutí určitých mýtických rozměrů Mojžíše, které vyžadují, aby nezemřel jako obyčejný člověk. V 1. kapitole a následně ve 4. kapitole se tak odráží snaha napravit dojem, že Mojžíš zemřel jen kvůli stáří jako každý jiný smrtelník, a naznačuje se, že za jeho smrt může těžký hřích. Zatímco zde, v Deuteronomiu 1 a 4, se tento hřích vztahoval na lid, alternativní tradice, jako například ta P, připisují hřích samotnému Mojžíšovi.
Na rozdíl od nich hlavní vyprávění Deuteronomia připisuje Mojžíšovi zkušenost smrti jako společnou všem smrtelníkům. Zemřel ve zralém věku, kdy už nebyl schopen (nebo nesměl) být činný (Dt 31,2), ačkoli byl svěží jako mladík (34,7). Jeho poslání končí na vrcholu jeho života, uzavírá období putování pouští. Bylo zapotřebí nového člověka, Jozua, který by zahájil další etapu přivedení Izraele do zaslíbené země.
.