Nobelova cena Logo Nobelovy ceny
Projev Boba Dylana na Nobelově banketu na stockholmské radnici 10. prosince 2016 přednesla velvyslankyně Spojených států amerických ve Švédsku Azita Raji.
Projev na Nobelově banketu, 10. prosince 2016
Dobrý večer všem. Co nejsrdečněji zdravím členy Švédské akademie a všechny ostatní vzácné hosty, kteří jsou dnes večer přítomni.
Je mi líto, že s vámi nemohu být osobně, ale vězte, že v duchu jsem rozhodně s vámi a jsem poctěna tím, že přebírám tak prestižní cenu. Udělení Nobelovy ceny za literaturu je něco, co jsem si nikdy nedokázal představit a co jsem nikdy nečekal. Od útlého věku jsem znal, četl a vstřebával díla těch, kteří byli považováni za hodné takového ocenění: Kipling, Shaw, Thomas Mann, Pearl Buck, Albert Camus, Hemingway. Tito velikáni literatury, o jejichž dílech se učí ve školách, jsou uložena v knihovnách po celém světě a mluví se o nich s úctou, na mě vždy hluboce zapůsobili. To, že jsem se nyní připojil ke jménům na takovém seznamu, se opravdu nedá popsat slovy.
Nevím, zda tito muži a ženy někdy pomýšleli na Nobelovu poctu pro sebe, ale předpokládám, že každý, kdo píše knihu, báseň nebo divadelní hru kdekoli na světě, může tento tajný sen v hloubi duše skrývat. Pravděpodobně je pohřben tak hluboko, že o něm ani neví.“
Kdyby mi někdo někdy řekl, že mám sebemenší šanci získat Nobelovu cenu, musel bych si myslet, že mám asi takovou šanci jako stát na Měsíci. Ve skutečnosti v roce, kdy jsem se narodil, a ještě několik let poté nebyl na světě nikdo, kdo by byl považován za dost dobrého na to, aby tuto Nobelovu cenu získal. Uznávám tedy, že jsem přinejmenším ve velmi vzácné společnosti.
Byl jsem na cestách, když jsem tuto překvapivou zprávu obdržel, a trvalo mi víc než pár minut, než jsem ji náležitě zpracoval. Začal jsem přemýšlet o Williamu Shakespearovi, velké literární postavě. Počítal bych, že se považoval za dramatika. Myšlenka, že píše literaturu, mu nemohla přijít na mysl. Jeho slova byla psána pro jeviště. Byla určena k mluvení, ne ke čtení. Když psal Hamleta, určitě myslel na spoustu různých věcí: „Kdo jsou ti správní herci pro tyto role?“. „Jak by se to mělo inscenovat?“ „Opravdu to chci zasadit do Dánska?“ Jeho tvůrčí vize a ambice byly bezpochyby v popředí jeho mysli, ale byly tu i přízemnější záležitosti, které bylo třeba zvážit a řešit. „Je zajištěno financování?“ „Je tu dost dobrých míst pro mé mecenáše?“ „Kde seženu lidskou lebku?“ Vsadil bych se, že nejvzdálenější Shakespearově mysli byla otázka: „Je tohle literatura?“
Když jsem jako teenager začal psát písničky, a dokonce i když jsem díky svým schopnostem začal dosahovat jisté proslulosti, mé aspirace na tyto písničky sahaly jen tak daleko. Myslel jsem si, že by mohly zaznít v kavárnách nebo barech, později možná na místech jako Carnegie Hall nebo londýnské Palladium. Kdybych snil opravdu ve velkém, možná bych si dokázal představit, že natočím desku a pak své písně uslyším v rádiu. To byla v mých představách opravdu velká výhra. Natočit desku a slyšet své písničky v rádiu znamenalo, že se dostáváš k velkému publiku a že můžeš dál dělat to, co sis předsevzal.
No, teď už dlouho dělám to, co jsem si předsevzal. Natočil jsem desítky desek a odehrál tisíce koncertů po celém světě. Ale jsou to moje písničky, které jsou životně důležitým středobodem téměř všeho, co dělám. Zdá se, že si našly místo v životě mnoha lidí napříč různými kulturami, a já jsem za to vděčný.
Je tu ale jedna věc, kterou musím říct. Jako umělec jsem hrál pro 50 000 lidí a hrál jsem pro 50 lidí a mohu vám říct, že je těžší hrát pro 50 lidí. Padesát tisíc lidí má jedinečnou osobnost, ne tak padesát. Každý člověk má individuální, samostatnou identitu, svět sám pro sebe. Dokážou věci vnímat jasněji. Vaše upřímnost a to, jak souvisí s hloubkou vašeho talentu, je vyzkoušené. Skutečnost, že Nobelův výbor je tak malý, mi neušla.
Ale stejně jako Shakespeare jsem i já často zaměstnán realizací svých tvůrčích snah a řešením všech aspektů všedních životních záležitostí. „Kdo jsou nejlepší hudebníci pro tyto písně?“ „Nahrávám ve správném studiu?“ „Je tato píseň ve správné tónině?“ Některé věci se nezmění ani za 400 let.
Ani jednou jsem neměl čas zeptat se sám sebe: „Jsou mé písně literaturou?“
Děkuji tedy Švédské akademii jak za to, že si našla čas na to, aby se právě touto otázkou zabývala, tak nakonec i za to, že mi poskytla tak skvělou odpověď.
S pozdravem vám všem,
Bob Dylan
.