Překladatelské centrum poezie
Co je dekolonizace?
Od:Lola Olufemi
Čtvrtek 3. října 2019
Co je dekolonizace?
Dekolonizace se znovu dostala do povědomí veřejnosti ve velkém stylu. V posledních deseti letech zahájili studenti univerzit po celé zemi včetně Cambridge, Oxfordu, SOAS a UCL kampaně zkoumající historickou i současnou roli jejich institucí v koloniálním vykořisťování a udržování specifických typů kulturní autority prostřednictvím studijních programů. Senzacechtivé mediální pokrytí zredukovalo proces dekolonizace na něco, co se zaměřuje výhradně na produkci znalostí (co se učíme) uvnitř institucí, ale ve skutečnosti zahrnuje komplexní škálu praktik, které se snaží vypořádat s důsledky koloniálního setkání. Selhání našeho vzdělávacího systému způsobuje, že mnoho mladých lidí si neuvědomuje koloniální minulost Británie a mnoho způsobů, jakými formovala dnešní svět. Tato neznalost může z dekolonizace učinit děsivou vyhlídku. Prvním krokem k tomu, abychom se s ní z principu vyrovnali, je však vyhledání informací o minulosti, které nám byly záměrně zamlčeny. Zeptejte se sami sebe, kolik toho víte například o roli Británie v obchodu s otroky? Nebo o historii vzniku „Commonwealthu“ a důsledcích koloniální nadvlády na půdu, zdroje, rodinné vztahy, jazyk a archivy v bývalých koloniích?“
Pro pochopení dekolonizace je důležité jasně definovat, co je to kolonialismus a jak funguje. Kolonialismus je nejlépe definován jako proces zavádění osídlení na vzdálených územích. Kolonialismus je důsledkem imperialismu, což je politika rozšiřování vlastní moci prostřednictvím kolonizace. Rozšiřování této moci může mít řadu různých podob: sociální, hospodářskou a kulturní politiku i fyzickou sílu. Historie britského kolonialismu zahrnovala kombinaci těchto metod, stejně jako další formy násilí, které byly páchány na celých zemích. Přestože formální kolonizace v některých částech světa skončila (mnoho bývalých kolonií získalo nezávislost), existuje řada způsobů, jak jsou země uvězněny ve vykořisťovatelských vztazích s bývalými koloniálními mocnostmi. Neexistuje způsob, jak zcela uniknout minulosti.
Dekolonizaci nelze jednoduše definovat. Francouzský teoretik Franz Fanon ji nazval procesem naprostého nepořádku, který se snaží změnit uspořádání světa. Často se k dekolonizaci přistupuje, jako by existoval jednoduchý vzorec, ale je to mnohem víc než jen zaškrtávací cvičení. Probíhající proces vyžaduje, abychom přehodnotili principy světa, ve kterém žijeme. Tato myšlenka je hrozivá pro ty, kteří mají zájem na zachování statu quo. Dekolonizaci si lze představit jako soubor postupů a procesů, které se snaží vyrovnat s důsledky koloniálního setkání, rozbít binární vztah kolonizátor/kolonizovaný a napravit materiální, sociální, politické a kulturní vyvlastnění lidí a dějin, k nimž patří. Pro pochopení toho, co dekolonizace znamená, je klíčová moc; tento proces nejenže usiluje o zviditelnění neviditelných struktur, které určují vztahy mezi globálním Severem a Jihem, ale snaží se tyto vztahy moci a vykořisťování zcela zničit. Dekolonizace je o spravedlnosti a uznání způsobu, jakým byl svět, v němž žijeme, zcela utvářen kolonialismem, a to i národy, které se na něm zdánlivě nepodílely. Je to proměnlivý, neustále se měnící proces, který je specifický pro daný kontext i univerzální. Vyžaduje kolektivní reakci na přetrvávající problémy koloniální těžby půdy a zdrojů po celém světě. Právě teď v Brazílii hoří Amazonie, což ohrožuje životy a půdu více než milionu původních obyvatel. Pro aktivisty je dekolonizace vůdčím principem jejich práce a způsobu, jakým přemýšlejí o spravedlnosti. Jde o víc než jen o napravení toho, co již bylo učiněno, ale o vytvoření zcela nového způsobu uvažování o souvislostech mezi minulostí a současností. Dekolonizace znamená zvyšování vědomí a poskytování vědomostí utlačovaným lidem, aby mohli pochopit podmínky, kterým jsou vystaveni, a postavit se jim na odpor. Jde také o podporu odporu proti silám, které ohrožují původní způsoby života na celém světě.
Dekolonizace uznává, že v přítomnosti není nic, co by zůstalo nedotčeno násilnou minulostí. Poskytuje nám vzrušující příležitost pokusit se představit si a vybudovat nový svět, který je osvobozen od druhů strukturálního násilí, jež poznamenávají tento svět.
Kde a jak k ní dochází?
O dekolonizaci se často hovoří v souvislosti s institucemi. Mnoho univerzitních kampaní se zaměřilo na studijní programy, protože si uvědomují, že to, co se učíme, jak se to učíme a proč se učíme to, co se učíme, není neutrální. Hlavní součástí koloniální nadvlády bylo přepisování světových dějin tak, aby se Západ stal ústředním bodem všech významných vědeckých, politických, sociálních, ekonomických a uměleckých úspěchů. Tento druh myšlení se projevuje v našich národních učebních plánech na všech úrovních. Lidé, které studujeme, jsou s největší pravděpodobností běloši z evropských zemí. Dekolonizace po nás žádá, abychom se zamysleli nad důsledky, které to má na naše chápání světa. Dekonstrukcí jednostranného charakteru našeho vzdělávacího systému a zapojením děl těch, kteří byli záměrně umlčováni, si klade za cíl odhalit způsoby, jakými je vědění kódováno. Když studenti požadují dekolonizované kurikulum, požadují kurikulum, které se zabývá znalostmi z celého světa a je pozorné ke kontextům, z nichž tyto znalosti vzešly. Požadují osnovy, které uznávají obrovskou nerovnováhu moci, jež existovala v průběhu dějin. Požadavky na dekolonizaci jsou také požadavky na političtější vzdělávací systém, který se nevyhýbá problémům naší doby. Vzdělávací systém, jehož jádrem je rovnost a spravedlnost. Vzhledem k tomu, že studijní program je pouze prodloužením univerzity, znamená to také změnu této instituce; demokratizaci jejích struktur, diverzifikaci personálu a přerušení vazeb mezi vykořisťovatelskými odvětvími, která financují různé univerzitní programy. Prakticky to sahá od úplného přepracování studijních programů: změny toho, kdo je studován, a snahy o pochopení spisovatelů a teoretiků spolu s kontexty, z nichž vzešli.
O dekolonizaci je však nejlépe uvažovat odděleně od institucí, jako o něčem, co je spojeno s naším každodenním životem. Je to globální a lokální princip; probíhající krize‘ v Kašmíru, Palestině a Hongkongu jsou dobrým příkladem přemýšlení o dopadech koloniální historie na životy dnešních občanů. Pokud chápeme dekolonizaci jako proces, který bojuje za osvobození od nadvlády, je snazší najít paralely mezi minulostí a současností. Jako internacionalistický princip vyžaduje, aby se jednotlivci navzájem solidarizovali proti záborům půdy a státní moci. Dekolonizace má však význam i v našich místních komunitách. Může to začít něčím tak malým, jako je zamyšlení nad tím, jak se jmenují ulice, po kterých denně chodíme, zkoumání ikonografie a pamětních desek, které zdobí naše veřejná prostranství, abychom se postavili proti sanování historie nadvlády. Znamená to hledat souvislosti mezi dějinami migrace, například tím, jak vláda Spojeného království podporovala příslušníky postkoloniálních států, aby se stali občany za účelem obnovy poválečné Británie na přelomu 40. a 50. let, jen aby usnadnila deportaci těch samých lidí a jejich potomků během skandálu Windrush 2018. Dekolonizace znamená investovat do našich místních komunit a pochopit, kdo má nejmenší přístup k veřejným službám, kdo je kriminalizován a kdo trpí pod stejným rasismem, který byl klíčovým ospravedlněním koloniální expanze. Vyžaduje to, abychom přemýšleli o světě mimo státy a hranice – o místě, kde naše lidství není určováno naším občanstvím.
Co to znamená pro poezii?
Anglická literatura je často považována za apolitickou oblast. Myslíme si, že literatura a básně jsou schopny vyjádřit univerzální lidskost, nedotčenou markanty našich identit. Ale dějiny anglické literatury jako oboru jsou také spjaty s kolonialismem. V koloniích sloužila jako metoda potvrzení intelektuální a umělecké nadřazenosti západních mocností. Poezie je možná jednou z nejradikálnějších forem, které máme k dispozici. Příslušníci bývalých kolonií a diaspory ji využívali k vyjádření jedinečné a komplikované situace, v níž se ocitli v důsledku minulosti, kterou nemohli ovlivnit. Pro jedince žijící pod koloniální nadvládou byla literatura také formou revolty. Způsob, jak vyjádřit hněv, rozhořčení a čelit škodám, které jim byly způsobeny. Taková poezie nám pomáhá pochopit důsledky kolonialismu různými způsoby. Literatura je možná nejblíže tomu, abychom pochopili emocionální důsledky kolonialismu. Připomíná nám, že historická zvěrstva se děla lidem, kteří měli své vlastní příběhy. Umožňuje obnovit vyprávění o vyhnání a nadvládě a zdůrazňuje, že po celou dobu existence kolonialismu vždy existoval odpor.
Překlad poskytuje novou příležitost zabývat se tvorbou spisovatelů globálního Jihu. Proces překladu je vždy obousměrnou výměnou, může odhalit dynamiku moci, která je zakotvena v jazycích, jimiž mluvíme. Překlad je demokratický proces, který umožňuje šíření radikálních hlasů, což je klíčový prvek dekolonizačního projektu. Když překládáme poezii, zejména do jazyků, které jsou na pokraji zániku, pomáháme archivovat hlasy, které byly záměrně potlačovány. Hlas mluvčího je ústředním prvkem každé básně a to, co překlad poezii nabízí, je možnost objevovat nové mluvčí a učit se z toho, co vyjadřují o sobě, o svých životech, o svých komunitách a o historii, která je formovala.
Závěr
Dekolonizace není snadný nebo přímočarý proces a nikdy by se tak neměla prezentovat. Vyžaduje seriózní zapojení do struktur, které organizují naše životy, a hlubokou investici do toho, aby se svět stal spravedlivějším místem pro existenci všech. Je to především výzva k akci a výzva k tomu, abychom se vypořádali s myšlenkou, že naše životy jsou vzájemně propojeny v dobrém i zlém. Možná nejužitečnějším důsledkem učení se o dekolonizaci je podnícení ke sdílení toho, co jste se naučili, politizování ostatních a organizování se kolem příslušných otázek ve vaší komunitě. Ať už používáte literaturu, podporujete kampaně na dálku nebo jste pozorní k tomu, co se děje v mezinárodním měřítku, a projevujete solidaritu; nejdůležitější je si uvědomit, že dekolonizace není statický princip nebo pouhý frázovitý obrat, vyžaduje vážné zamyšlení a akci a začíná poznáním vlastní historie.