Připojit. Objevte. Sdílejte.

Tento příběh je o nebezpečí, které představují bodří lidé. V této hrozné době by měl tento příběh nabídnout komickou úlevu. Ale… ne. Asi to nebude moc komické.

The Trinity Park Conservancy, velmi bodrá soukromá skupina pověřená sháněním peněz na nový luxusní městský park na řece v centru města, vytvořila dokument, v němž navrhuje, aby se stala carem (můj termín) rozvoje nemovitostí podél řeky Trinity. To je teda odvaha.

Nejdřív si ale, prosím, poslechněte tohle: Ochránci přírody mi bez okolků řekli, že tohle nikdy neřekli.

Popírají, že v jejich dokumentu, který mám před sebou na stole, stojí něco takového, co jsem právě řekl – car. Ale já přece čtu anglicky. A říkám, že se tam píše přesně tohle. Níže přikládám celou věc, abyste se na ni mohli podívat sami.

V 64stránkovém dokumentu nazvaném „Harold Simmons Park Equitable Development Toolkit and Roadmap“ se v jedné části píše: „The Conservancy should examine the legal and organizational implications of Conservancy involvement in community development and consider the creation of a subsidiary, partner, or umbrella development corporation to lead real estate and other community development activities consistent with the Park’s mission and successful implementation.“

Uvádí, že město by mělo kolem parku a jeho okolí vytvořit nový „TIF“ neboli daňový přírůstkový finanční okrsek, který by byl schopen generovat daňový výnos ve výši jedné miliardy dolarů. Pokud tento nápad neprojde, navrhuje dokument, aby město přesměrovalo příjmy ze všech stávajících zvláštních daňových okrsků v centru města na podporu nové navrhované role ochranářské organizace.

Dokument navrhuje, aby ochranářská organizace, nezisková skupina, která vznikla před čtyřmi lety, aby navrhla a získala peníze na jediný park, usilovala o novou roli: „investovala, financovala a prováděla přípravu území a infrastruktury … prováděla pozemní výstavbu nebo rekonstrukci … spravovala veřejná prostranství a/nebo veřejná zařízení spojená s novou výstavbou“.

Dokument uvádí celou řadu městských dluhopisových fondů, příjmů z městských poplatků a dalších kapes městských peněz, které považuje za „stávající a navrhované zdroje financování“. A ukazuje mapu proklatě blízko celého centra Dallasu, kterou nazývá „Potenciální hranice Trinity TIF.“

Ptal jsem se ochránců přírody na všechny tyto body a citoval konkrétní odstavce dokumentu. Walter Elcock, prozatímní prezident a generální ředitel Conservancy, byl natolik milý, že mi až na pár otázek odpověděl. Elcock označil dokument za „soubor nástrojů“ a řekl: „Není to strategický plán naší organizace.“

Nevím, co je to soubor nástrojů. Nazval bych to spíše strategickým seznamem přání.

Ptal jsem se ho, zda grafika nazvaná „potenciální hranice TIF“ je znázorněním potenciální hranice TIF. Odepsal: „Ne, a proto tam nejsou žádné navrhované hranice.“

V jednom odstavci dokumentu se píše: „TIF by mohl spojit a přeorientovat zdroje ze stávajících TIF, které obklopují park. Mezi tyto TIF patří Fort Worth Avenue, Victory/Sports Arena/West Dallas, Design District, Oak Cliff Gateway … od těchto TIF by se mělo vyžadovat, aby přijaly ochranáři navržený spravedlivý přístup k rozvoji“.

Ptala jsem se Elcocka, zda dokument navrhuje, aby peníze ze stávajících TIF okrsků mohly být přesměrovány do nových TIF, a také zda se v něm uvádí, že starší již existující TIF by měly být povinny přijmout ochranáři navrhovaný přístup spravedlivého rozvoje.

Odpověděl: „Na obě otázky ne.“

Ptala jsem se: „Chápu správně, že výše uvedená formulace navrhuje novou širokou roli ochranářské organizace při získávání pozemků, rozvoji a plánování?“

Odpověděl: „Ne.“

Přiznávám, že moje další otázka nebyla zcela profesionální, čehož nyní lituji a omlouvám se. Odkazoval jsem na dlouhý seznam městských dluhopisových fondů a dalších veřejných příjmů, které dokument popisuje jako „stávající a navrhované zdroje financování“. Na základě toho moje otázka zněla: „Je to pravda?“

Neodpověděl a já se mu ani trochu nedivím. Myslím, že jsem se na chvíli přestal ovládat.

Město se právě teď potýká s obrovským výpadkem příjmů kvůli pandemii. Trinity Conservancy je soukromá skupina vedená bohatými společenskými prominenty Park Cities. Vzhledem k tomu, že městská rada hledá peníze pod polštáři na pohovce, jen aby mohla na radnici svítit světla, byl by celý tento návrh neškodným vtipem, nebýt znepokojivé minulosti socialistů s podobnými věcmi.

Ochránci přírody už čtyři roky znovu a znovu (nepravdivě) slibují, že extrémně luxusní park, který chtějí vybudovat na městských pozemcích u řeky Trinity v centru města, nebude daňové poplatníky stát ani korunu. Jejich stránka FAQ (často kladené otázky) obsahuje toto: „Využije organizace Conservancy k financování parku veřejné prostředky?“

„Ne,“ odpovídá si stránka sama, „Conservancy shromažďuje pro park Harolda Simmonse finanční prostředky ze soukromých fondů, nadací, od jednotlivců a korporací, aby park úspěšně dokončila. Komunita v okolí parku Harolda Simmonse nebude požádána o překlenutí jakéhokoli nedostatku finančních prostředků.“

Především mi tato verze faktů připadá poněkud nevděčná vůči nám, městským daňovým poplatníkům. Když před čtyřmi lety bývalý starosta Mike Rawlings oznamoval dar Simmonsovi, řekl, že my, daňoví poplatníci, také přispějeme na park 27 miliony dolarů z balíčku dluhopisů z roku 1998.

Park má stát 250 milionů dolarů. Odstartoval ho příslib bohaté vdovy po králi jaderného odpadu Haroldu Simmonsovi, že přispěje prvními 50 miliony dolarů. To však bylo I-O-U, nikoliv hotovostní americké. Hotovost, kterou Annette Simmonsová přispěla, činila spíše 10 milionů dolarů. Zbytek se měl objevit poté, co ochránci přírody vyděsí zbytek nákladů na park, přičemž termín stanovila Simmonsová na 15. září 2019.

Takže pokud to někdo počítá, po odečtení daru od Simmonsové zbývá doplatit celých 250 milionů dolarů. Po odečtení 200 milionů dolarů a 27 milionů dolarů z peněz daňových poplatníků by to dělalo 173 milionů dolarů, které měla ochranářská organizace získat do loňského září.

20. března, tedy plných šest měsíců po termínu září 2019, ochranářská organizace s bizarními fanfárami oznámila, že získala celých 50 milionů dolarů. To by znamenalo, že organizace dosáhla méně než 30 % svého cíle a půl roku po stanoveném termínu jí chybělo 123 milionů dolarů. Pro mnohé z nás by se tomu říkalo „prosím, vykliďte prostory“.

Posluhující generální ředitel Conservancy Walter Elcock říká, že tato grafika v dokumentu Conservancy navrhujícím nový daňový okrsek nezobrazuje hranice.

HRA a Trinity Park Conservancy

Ale ne velmi bodrá Trinity Park Conservancy. Místo toho conservancy uvedla, že tento milník oslavuje rozchodem se svým původním výkonným ředitelem, architektem Brentem Brownem. Deedie Roseová, předsedkyně správní rady, řekla: „Jsme Brentovi vděční za jeho vedení a za to, že nám pomohl utvořit vizi parku Harolda Simmonse, která je v mnoha ohledech větší, než jsme si kdy mysleli, že je možné.“

OK.

Podle dokumentů podaných před rokem finančnímu úřadu měla organizace v roce 2018 příjmy ve výši 1 786 314 dolarů a výdaje ve výši 3 311 264 dolarů. Její výdaje zahrnovaly plat 250 000 dolarů ročně vyplácený Brownovi a 103 846 dolarů Sarah C. Fletcherové, finanční ředitelce.

Významné nákladové položky zahrnovaly 407 848 dolarů vyplacených designérovi newyorského parku za koncepční výkresy a další práce a 137 078 dolarů firmě pro styk s veřejností za „zapojení komunity“. Loni uspořádali ve skladišti v Cedars báječný večírek, kterého jsem se zúčastnil (skvěle jsem se bavil) a kde byl nový návrh předveden na obřích hedvábných panelech.

Bylo to úchvatné. Nenechala bych si to ujít. Jestli jsem se za ta léta něco naučil, tak to, že kamkoli se vypraví společenská smetánka z Park Cities, tam nemohou chybět úžasné večírky.

Jak jsem informoval před rokem, koncepce parku v hodnotě 407 848 dolarů se bohužel nesetkala s kladným ohlasem u amerického armádního inženýrského sboru, který má konečné slovo při rozhodování o jakékoli stavbě, jež by mohla ovlivnit povodňovou bezpečnost na řece. Andrew Quicksall, který byl hlavním vyslancem města při prezentaci plánu Sboru, po schůzce řekl, že Sbor považoval plán za „ne-go“.

Brown, v té době ještě generální ředitel ochranářské organizace, odmítl federální odmítnutí jako pouhou hádku a řekl, že celá věc je „iterační proces“. Stále nevím, co to znamená. Od té doby mám uši nastražené. Neslyšel jsem ani ťuk.

Trinity Park Conservancy je přímým potomkem dnes již zaniklé velmi bodré skupiny – nesmírně bodré -, která si říkala The Trinity Trust a vznikla na podporu výstavby rychlostní silnice v hodnotě několika miliard dolarů, která měla být postavena podél řeky mezi protipovodňovými hrázemi, kde se dvakrát ročně zaplavuje.

Rychlostní silnice na řece nebyla nejgeniálnějším nápadem na světě. Před třemi lety po urputném dvacetiletém boji městská rada Dallasu nakonec nepostavený projekt zlikvidovala, částečně z obavy, že pokud by byla rychlostní silnice umístěna venku, kde se rozvodňuje, při povodních by ji zaplavila.

Vždy jsem tvrdil, že základní inženýrský problém si mohl každý občan s vanou vymodelovat v bezpečí a pohodlí vlastní koupelny. Na dno vany umístit autíčka na hraní. Vložte zátku do odtoku. Otočte kohoutky.

Ale projekt takzvaného Trinity Toll Road byl zrušen až poté, co Trinity Trust a další zastánci projektu zatlačili na město, aby promrhalo stovky milionů dolarů z daní na inženýrské, geologické a hydrologické studie a roky nákladných soudních sporů, a to vše kvůli věci, která se nikdy nepostavila, protože když se zaplaví, tak se zaplaví.

Jsou i jiná místa, kde vlivní bodří sociálové zanechali v písku dějin jen lehce poskakující otisky prstů. Podařilo se jim přesvědčit město, aby na řece postavilo hráz za 4 miliony dolarů jako rekreační prvek pro kajakáře, jen aby ji inženýrský sbor nařídil za další 2 miliony dolarů strhnout jako plavební nebezpečí.

Ochránci přírody se na svých webových stránkách stále velmi zmateně chlubí tím, že sponzorovali most Margaret McDermottové přes řeku Trinity. Stavba mostu McDermott, pojmenovaného po dallaské společenské osobnosti, byla dokončena před pěti lety a daňové poplatníky stála 109,5 milionu dolarů.

Most, na jehož exotickém designu trvala společenská smetánka, nebyl nikdy otevřen pro zamýšlený pěší a cyklistický provoz, protože dozorující inženýrská firma odmítá potvrdit jeho bezpečnost. Je to mrtvá dekorace, kterou nelze používat pro dopravu.

Poslouchejte. Nemusíte se o život bát víc, než se právě teď bojíte, takže bych vám měl říct dobrou zprávu. Pokud ze dna řeky nevyleze sama ďáblice a neučaruje městu, je tato nová sada návrhů odsouzena k tomu, aby se stala největším ochranářským „no-go“ všech dob – „no-go“ všech dob.

Dokument, který mi předal jeden bdělý aktivista, naprosto srší slovníkem spravedlnosti, citlivosti, rozmanitosti, vyčlenění menšin a všemi dalšími nevkusnými výrazy parního řízení 21. století. Ale o jeden kousek spravedlnosti se autoři zjevně zapomněli postarat – vedl ho člen městské rady Západního Dallasu Omar Narvaez, jehož obvod sousedí s rozestavěným Simmonsovým parkem.

Narvaezovo zvolení do zastupitelského křesla v obvodu 6 v roce 2017 následovalo po brutální bitvě o otázky skutečné spravedlnosti a poctivosti, na rozdíl od nevkusných slibů o spravedlnosti sepsaných konzultanty. Voliči z okrsku 6 vyhodili Narvaezovu předchůdkyni právě proto, že byla vnímána jako vazal bohatých developerů a společenských kruhů. Bylo by hezké ho alespoň konzultovat.

Místo toho jsem to byl já, kdo mu dokument přinesl minulý týden, půl roku po datu zveřejnění na jeho obálce. Řekl, že slyšel zvěsti, ale nebyl poctěn pohledem na skutečný dokument.

Řekl jsem mu o částech, kde dokument navrhuje, že by se peníze ze všech stávajících dluhopisových a daňových fondů města mohly použít na financování nové role, kterou pro sebe navrhuje ochranářská organizace jako car rozvoje na řece.

Především se zasmál. Pak řekl: „Páni.“ Pak řekl: „Můžu vám říct, že se to nestane.“

Člen rady parku Dallas Timothy Dickey mi řekl, že dokument považuje za „trojského koně“. Obává se, že je součástí záměru odebrat městské radě kontrolu nad rozvojem podél řeky a předat ji stejné skupině, která 20 let bojovala za nepostavenou rychlostní silnici. Dickey tuto myšlenku označil za „směšnou“.

Dokument jsem ukázal také krajinářskému architektovi a urbanistovi Kevinu Sloanovi, který navrhl opětovné zdivočení dna řeky přes město. Sloanův pohled směřoval přímo k penězům. Citoval několik případů, kdy ochranáři slíbili, že nikdy nebudou usilovat o veřejné prostředky.

„Obávám se,“ uvedl v e-mailu, „že tento nový směr by mohl vypadat spíše jako veřejná výpomoc než jako finanční kampaň“.

Jak řekl Narvaez, k tomu skutečně nedojde. Vlastně jsem nám všem asi mohl udělat laskavost a prostě o tom ani nemluvit. Problém je ale v tom, že tihle lidé nikdy nezmizí. Nikdy nepřestanou a zdá se, že jim to nikdy nedojde.

Vzhledem k jejich nepostavené rychlostní silnici, vzhledem k záležitosti s kajaky a mostem, který nelze otevřít, a zejména vzhledem k tomu, že na svůj park vybrali šest měsíců po termínu méně než 30 % peněz, bych na jejich místě hodně mlčel, držel se stranou od veřejnosti a soustředil se na svůj tenis, kdybych ho ovšem měl.

Ale ne sociálky. Ty mají víc kuráže než já. Mnohem větší kuráž. Nedá se říct, kolik kuráže mají. Také se nedá říct, kolik stovek milionů dolarů už jejich kuráž stála dallaské daňové poplatníky. Jestli je to vtip, tak je to vtip, který je třeba pečlivě sledovat.

• Městský úřad
• Zpravodajství
• Schutze