p404 Diktátor

p404 Diktátor

mail: Bill Thayer

Français

Italiano

Nápověda

Nahoru

Domů

Nepodepsaný článek na str.404-408 od

William Smith, D.C.L, LL.D.:
A Dictionary of Greek and Roman Antiquities, John Murray, London, 1875.

DICTA′TOR,mimořádný soudce v Římě. Jméno je latinského původu a tento úřad pravděpodobně existoval v mnoha latinských městech dříve, než byl zaveden v Římě(Dionys. V.74). V Lanuvii jej p405 nacházíme i ve velmi pozdní době(Cic. pro Mil. 10). V Římě se tento soudce původně nazýval magister populi, nikoliv dictator, a v posvátných knihách byl až do nejnovějších dob vždy označován prvním jménem (Cic. de Rep. I.40,de Leg. III.3,de Fin. III.22; Var. L.L. V.82, ed. Müller; Festus, s.v. optima lex, s198, vyd. Müller).

Po vzniku římské republiky byla vláda státu svěřena dvěma konzulům, aby občané byli tím lépe chráněni před tyranským výkonem nejvyšší moci. Brzy se však ukázalo, že mohou nastat okolnosti, za nichž je pro bezpečnost státu důležité, aby vláda byla svěřena do rukou jediné osoby, která by měla po určitou dobu absolutní moc a z jejíchž rozhodnutí by nebylo odvolání k žádnému jinému orgánu. Tak se stalo, že v roce 501 př. n. l., devět let po vyhnání Tarquinů, byla zavedena diktatura (dictatura). Jméno prvního diktátora a bezprostřední důvod jeho jmenování uváděli kronikáři různě. Nejstarší autority uvádějí jako prvního diktátora T. Larcia, jednoho z konzulů roku, jiné však tuto poctu připisují M‘. Valeriovi(Liv. II.18). Livius uvádí (l.c.), že ke jmenování vedla hrozivá válka s Latiny; v análech také našel zmínku, že konzulové tohoto roku byli podezřelí z příslušnosti ke straně Tarkvinů; v druhém případě však T. Larcius nemohl být jedním z konzulů. Dionysius dlouze vypráví(V.63-70)o tom, že plebejci, které tísnila tíha jejich dluhů, využili ohrožení republiky, aby dosáhli zmírnění svých útrap, a odmítli sloužit ve vojsku, načež se uchýlili k diktátorovi, aby je přivedl k povinnosti. Protože se však Livius v tomto roce o žádných vnitřních nepokojích nezmiňuje a o nějakých nepokojích kvůli dluhům mluví až o čtyři roky později, můžeme usoudit, že Dionýsios v tomto případě, stejně jako v mnoha jiných, opustil letopisy, aby uvedl to, co se mu zdálo uspokojivějším důvodem. Je pravda, že patricijové často využívali diktatury jako prostředku k utlačování plebsu, ale je jistě zbytečné hledat první zavedení tohoto úřadu v jiné příčině než v té prosté, kterou uvádí Livius, totiž ve velkém nebezpečí, které státu hrozilo. Moderní badatelé uvádějí i jiné důvody pro zřízení diktatury, které jsou tak čistě domnělé a mají tak malou vnitřní pravděpodobnost, že je není třeba vyvracet. Tak Niebuhr vyvozuje (Hist. of Rome, sv. I. s. 564) z toho, že římský diktátor byl jmenován pouze na šest měsíců, že stál v čele Říma i latinské ligy a že po zbývajících šest měsíců v roce měl nejvyšší moc latinský diktátor; této domněnce však nezávisle na jiných úvahách odporuje skutečnost, že v roce, kdy byl diktátor poprvé jmenován, se Řím a Latinové připravovali na vzájemnou válku. Stejně tak Huschke (Verfassung d. Servius Tullius, s. 516) vychází z podivné hypotézy, že diktatura byla součástí ústavy Servia Tullia a že diktátor měl být jmenován každé decennium za účelem stanovení clavus annalis a konání sčítání lidu.

Podle původního zákona týkajícího se jmenování diktátora (lex de dictatore creando) se nikdo nemohl ucházet o tento úřad, pokud předtím nebyl konzulem(Liv. II.18).). Najdeme však několik případů, kdy tento zákon nebyl dodržován (viz např. Liv. IV.26,48,VII.24). Když byl diktátor považován za nezbytného, senát vydal senatus consultum, aby jeden z konzulů jmenoval (dicere) diktátora; a bez předchozího výnosu senátu neměli konzulové pravomoc jmenovat diktátora, ačkoli ve většině prací o římských starožitnostech býval tvrzen opak. Téměř ve všech případech nacházíme zmínku o předchozím dekretu senátu (viz např. II.30, IV.17,21,23,26,57,VI.2,VII.21,VIII.17,IX.29,X.11,XXII.57); a v několika málo případech, kdy se hovoří o jmenování samotným konzulem, se senatus consultum pravděpodobně nezmiňuje, prostě proto, že šlo o samozřejmost. Niebuhr skutečně předpokládá (Hist. of Rome, sv. I s. 567), že diktátor byl původně ustanoven kurií, podobně jako králové. Podle jeho názoru senát navrhl za diktátora osobu, kterou kurie zvolila a konzul ji poté prohlásil (dixit); po tomto prohlášení nově zvolený magistrát obdržel od kurie imperium. Tato volba diktátora kurií je však podpořena pouze dvěma pasážemi, jednou u Dionysia a druhou u Festa, z nichž ani jedna není přesvědčivá ve prospěch Nieburova názoru. Dionysius jednoduše říká(V.70), že diktátorem by měl být ten, „koho senát jmenuje a lid schválí“ (ἐπιψηφίσθαι), ale to se může týkat pouze udělení imperiae kurií. U Festa (str. 198) čteme: „M. Valerius – qui primus magister a populo creatus est“; ale i kdyby v této pasáži nebylo žádné poškození, stačí chápat, že diktátor byl jmenován na základě senatus consultum, a rozhodně se nemusíme domnívat, že pod pojmem populus jsou míněny kurie: sotva však lze pochybovat o tom, že pasáž je poškozená a že správné čtení je „qui primus magister populi creatus est“. Můžeme tedy bezpečně odmítnout volbu kurií.

Jmenování nebo vyhlášení diktátora konzulem však bylo nutné ve všech případech. Prováděl ji vždy konzul, pravděpodobně beze svědků, mezi půlnocí a ránem a za dodržení záštity (surgens or oriens nocte silentio dictatorem dicebat, Liv.VIII.23,IX.38,XXIII.22;Dionys. X.11). Odborný výraz pro toto jmenování nebo vyhlášení byl dicere (zřídka creare nebo facere). Jmenování konzulů bylo tak zásadní, že při jedné příležitosti nacházíme senát, který se obrátil na tribuny lidu, aby donutili konzuly jmenovat diktátora, když to odmítli udělat(Liv. IV.26); a po bitvě u Trasimenského jezera, kdy byla přerušena veškerá komunikace s přeživším konzulem, se senát postaral o nouzové řešení tím, že přiměl lid, aby zvolil prodiktátora, protože, jak říká Livius, lid nemohl zvolit (creare) diktátora, protože do té doby nikdy takovou moc nevykonával(Liv. XXII.8). s406 Ve stejném duchu se stala otázka, zda tribuni militum s konzulskou pravomocí mohou jmenovat diktátora, a neodvážili se tak učinit, dokud se neporadili s augury, kteří to prohlásili za přípustné(Liv. IV.21). Jmenování Sully aninterrexema Caesara prétorem bylo v rozporu se všemi precedenty a zcela nezákonné (srov. Cic. ad Att. IX.15). Zdá se, že senát ve svém výnosu obvykle uváděl jméno osoby, kterou měl konzul jmenovat (Liv. IV.17,21,23,46,VI.2,VII.12,VIII.17,IX.29,X.11,XXII.57); že však konzul nebyl absolutně vázán jmenovat osobu, kterou senát určil, je zřejmé z případů, kdy konzulové jmenovali osoby v rozporu s přáním senátu (Liv.III.12,Epit. 19;Suet. Tib. 2). Je pochybné, jaké pravidlo bylo přijato, nebo zda vůbec nějaké existovalo, za účelem určení, který z obou konzulů má jmenovat diktátora. V jednom případě čteme, že nominaci provedl ten konzul, který měl fašisty(Liv. VIII.12), v jiném, že se o tom rozhodovalo losem(IV.26), a ve třetím, že to bylo věcí dohody mezi sebou(IV.21). V pozdějších dobách senát obvykle svěřoval úřad tomu konzulovi, který byl nejblíže po ruce. Jmenování probíhalo zpravidla v Římě, a pokud byli konzulové nepřítomni, byl jeden z nich odvolán do města, kdykoli to bylo možné (Liv.VII.19,XXIII.22); pokud to však nebylo možné, byl konzulovi zaslán senatus consultum opravňující ke jmenování, který poté provedl jmenování v táboře (Liv.VII.21,VIII.23,IX.38,XXV.2,XXVII.5). Přesto zůstalo zachováno pravidlo, že k nominaci nemohlo dojít mimo Ager Romanus, i když význam tohoto výrazu byl rozšířen tak, aby zahrnoval celou Itálii. Tak nacházíme senát ve druhé punské válce, který se postavil proti jmenování diktátora na Sicílii, protože byla mimo ager Romanus (extra agrum Romanum – eum autem Italia terminari,Liv. XXVII.5).

Původně byl diktátorem samozřejmě patricij. Prvním plebejským diktátorem byl C. Marcius Rutilius, kterého v roce 356 př. n. l. jmenoval plebejský konzul M. Popillius Laenas(Liv. VII.17).

Důvody, které vedly ke jmenování diktátora, vyžadovaly, aby byl vždy jen jeden. Jediná výjimka z tohoto pravidla nastala v roce 216 př. n. l. po bitvě u Cannae, kdy byl M. Fabius Buteo jmenován diktátorem za účelem doplnění volných míst v senátu, ačkoli M. Junius Pera vykonával běžné diktátorské povinnosti; Fabius však v den svého jmenování odstoupil s odůvodněním, že nemohou být dva diktátoři najednou (Liv. XXIII.22, 23;Plut. Fab. 9). O diktátorech, kteří byli jmenováni pro výkon státní správy, se říkalo, že jsou jmenováni rei gerundae causa, nebo někdy seditionis sedandae causa; a jim, stejně jako ostatním magistrátům, bylo imperium udělováno Lex Curiata (Liv. IX.38, 39;Dionys. V.70). Diktátoři byli také často jmenováni k nějakému zvláštnímu účelu, a to často malého významu, o nichž se dále zmíníme. V tuto chvíli se omezíme na povinnosti a pravomoci diktátora rei gerundae causa.

Diktátorství bylo omezeno na šest měsíců (Cic. de Leg. III.3; Liv.III.29,IX.34,XXIII.23; Dionys. V.70,X.25; Dion Cass.XXXVI.34º,XLII.21; Zonar. VII.13) a nevyskytují se případy, kdy by nějaká osoba zastávala tento úřad delší dobu, neboť diktatury Sully a Caesara samozřejmě nelze brát v úvahu. Naopak, i když byl diktátor jmenován na šest měsíců, často se svého úřadu vzdal dlouho předtím, ihned poté, co vyřídil záležitosti, pro které byl jmenován (Liv.III.29,IV.46,VI.29). Jakmile byl diktátor jmenován, nastala jakási suspenze ve vztahu ke konzulům a všem ostatním magistrátům s výjimkou tribunů plebis. Často se uvádí, že povinnosti a funkce všech řadových magistrátů zcela zanikly, a někteří autoři šli dokonce tak daleko, že tvrdili, že konzulové abdikovali (Polyb. III.87;Cic. de Leg. III.3; Dionys. V.70,72); to však není správné vyjádření skutečnosti. Řádní magistráti nadále vykonávali povinnosti svých různých úřadů pod diktátorem, ale již nebyli samostatnými úředníky, nýbrž podléhali vyššímu imperiu diktátora a byli povinni ve všem poslouchat jeho příkazy. Často se setkáváme s tím, že diktátor a konzulové stojí současně v čele samostatných armád a vedou válku nezávisle na sobě (Liv. II.30,VIII.29); vidíme, že vojáci povolaní diktátorem skládali přísahu věrnosti konzulovi(Liv. II.32) a že konzulové mohli během diktatury držet konzulskou komitiu(Liv. XXIII.23). To vše svědčí o tom, že konzulové nerezignovali na své funkce, ačkoli podléhali imperiu diktátora, a proto, jakmile diktátor abdikoval, vstoupili opět neprodleně do plného držení konzulské moci.

Převaha diktátorovy moci nad mocí konzulů spočívala především ve třech následujících bodech – větší nezávislosti na senátu, rozsáhlejší pravomoci trestat bez odvolání (provocatio) z jejich rozsudku k lidu a neodpovědnosti. K těmto třem bodům je ovšem třeba dodat, že nebyl spoután kolegiem. Můžeme přirozeně předpokládat, že diktátor obvykle jednal v jednotě se senátem, ale výslovně se uvádí, že v mnoha případech, kdy konzulové vyžadovali spolupráci senátu, mohl diktátor jednat na vlastní odpovědnost(Polyb. III.87). Po jak dlouhou dobu byla diktatura magistratus sine provocatione, není jisté. To, že původně neexistovalo odvolání proti rozsudku diktátora, je jisté, a proto liktoři nosili sekery ve fasse před sebou i ve městě jako symbol své absolutní moci nad životy občanů, ačkoli podle Valeriánova zákona sekery z fasse konzulů zmizely (Liv. II.18,29,III.20; Zonar. VII.13; Dionýsos. V.70,75;Pompon. de Orig. Jur. § 18). To, že se z jejich rozsudku mohl posléze odvolat lid, výslovně uvádí Festus (s.v. optima lex) a předpokládá se, že toto privilegium přiznával lex Valeria Horatia, přijatý po zrušení decemvirátu v roce 449 př. n. l., který stanovil „ne quis ullum magistratum sine provocatione crearet“(Liv. III.15). O jedenáct let později se však o diktatuře hovoří jako o magistratus sine provocatione; a jediný případ u Livia(VIII.33-34), kdy diktátorovi hrozí provocatio, rozhodně nedokazuje, že šlo o zákonné právo; neboť L. Papirius, který byl tehdy diktátorem, považoval provocatio p407 za porušení práv svého úřadu. Můžeme se tedy domnívat, že Lex Valeria Horatia se vztahoval pouze na řádné magistráty a že diktatura byla považována za vyňatou z jeho působnosti. Zda však bylo právo provocatio uděleno později, nebo je tvrzení u Festa omylem, nelze určit. V souvislosti s provocatio vyvstává další otázka týkající se vztahu diktatury k tribunům plebsu. Víme, že tribunové zůstávali ve funkci i během diktatury, ale nemáme důvod se domnívat, že by měli nad diktátorem nějakou kontrolu nebo že by mohli svými intercessio či auxilium bránit jeho jednání, jako tomu bylo v případě konzulů. Těch několik málo případů, které se zdají dokazovat opak, je třeba vysvětlit jinak, jak ukázal Becker. To, že tribunové zůstali během diktatury ve funkci jako nezávislí soudci, zatímco všichni ostatní soudci se stali pouhými úředníky diktátora, je třeba vysvětlit tím, že lex de dictatore creando byl přijat před zavedením tribunátu plebsu, a tudíž se o něm nezmiňoval, a že vzhledem k tomu, že diktátor byl jmenován na základě senatus consultum, neměl senát nad tribuny plebsu žádnou moc, ačkoli ostatní soudce mohl suspendovat.

Již bylo řečeno, že diktátor byl neodpovědný, to znamená, že po své abdikaci nebyl odpovědný za žádné své úřední jednání. To výslovně uvádějí antičtí autoři (Zonar. VII.13, Dionýs. V.70,VII.56;Plut. Fab. 3;Appián, B. C. II.23), a i kdyby to nebylo uvedeno, vyplývalo by to ze samotné povahy diktatury. Navíc nenajdeme zaznamenaný žádný případ, kdy by se diktátor po svém odstoupení zodpovídal za zneužití své moci, s výjimkou Camilla, jehož případ byl však velmi zvláštní (srov. Becker, Römisch. Alterth. díl II. část II. s. 172).

V důsledku velké a neodpovědné moci, kterou diktatura disponovala, ji nacházíme často srovnávanou s královskou hodností, od níž se lišila pouze tím, že byla držena po omezenou dobu (Cic. de Rep. II.32; Zonar. VII.13; Dionýsos. V.70,73;Appian, B. C. I.99;Tac. Ann. I.1). Diktátorova moc však měla několik mezí. 1. Nejdůležitější bylo to, o čem jsme se často zmiňovali, že doba jeho úřadu byla pouze šest měsíců. 2. Neměl moc nad státní pokladnou, ale mohl nakládat pouze s penězi, které mu přidělil senát (Zonar. VII.13). 3. Nesměl opustit Itálii, protože by se v takovém případě mohl snadno stát nebezpečným pro republiku(Dion Cass. XXXVI.17)º; i když případ Atilia Calatina v první punské válce tvoří z tohoto pravidla výjimku(Liv. Epit. 19). 4. V Římě nesměl jezdit na koni, aniž by předtím získal svolení lidu (Liv. XXIII.14; Zonar. VII.13); toto nařízení bylo zřejmě rozmarné, ale možná bylo přijato proto, aby se příliš nepodobal králům, kteří byli zvyklí jezdit na koni.

Diktátorské insignie byly téměř stejné jako insignie králů v dřívějších dobách a později i konzulů. Místo pouhých dvanácti liktorů, jak tomu bylo u konzulů, ho však předcházelo čtyřiadvacet nesoucích secures i fasces. K diktátorovi patřila také thesella curulisandtoga praetexta (Polyb. III.87; Dionýs. X.24;Plut. Fab. 4;Appian, B. C. I.100;Dion Cass. LIV.1).

Předchozí výklad o diktatuře se vztahuje spíše na dictator rei gerundae causa; diktátoři však byli také často jmenováni, zejména v době nepřítomnosti konzulů ve městě, aby vykonávali některé úkony, které nemohl vykonat žádný nižší soudce. Tito diktátoři měli jen o málo víc než jméno; a protože byli jmenováni pouze k výkonu určité povinnosti, museli ihned po jejím splnění odstoupit a nebyli oprávněni vykonávat pravomoc svého úřadu ve vztahu k jiné záležitosti než k té, pro kterou byli jmenováni. Příležitosti, při nichž byli tito diktátoři jmenováni, byly především:- 1. Za účelem konání komitétu pro volby (comitiorum habendorum causa). 2. Pro stanovení clavus annalis v Jupiterově chrámu (clavi figendi causa) v době moru nebo občanských neshod, protože podle zákona měl tento obřad vykonat praetor maximus a ten byl po zavedení diktatury považován za nejvyššího soudce ve státě(Liv. VII.3). 3. Za jmenování svátků (feriarum constituendarum causa) při výskytu zázraků(Liv. VII.28) a za úřadování na veřejných hrách (ludorum faciendorum causa), jejichž předsednictví náleželo konzulům nebo prétorům (VIII.40,IX.34). 4. Za konání soudů (quaestionibus exercendis,IX.36). 5. A jednou pro obsazování uprázdněných míst v senátu (legendo senatui,XXIII.22).

Společně s diktátorem vždy působil magister equitum, jehož jmenování bylo ponecháno na volbě diktátora, pokud senatus consultum neurčil, jak tomu někdy bývalo, jméno osoby, která měla být jmenována (Liv.VIII.17,XXII.57). Diktátor nemohl být bez magister equitum, a proto pokud ten během šesti měsíců diktatury zemřel, musel být na jeho místo jmenován jiný. Magister equitum podléhal imperiu diktátora, ale v nepřítomnosti svého nadřízeného se stával jeho zástupcem a vykonával stejné pravomoci jako diktátor. Při jedné příležitosti, krátce předtím, než přestali být zákonní diktátoři jmenováni, nacházíme případ, kdy byl magister equitum vybaven imperiem rovnajícím se imperiu diktátora, takže pak existovali prakticky dva diktátoři, což je však výslovně uvedeno jako anomálie, která se nikdy předtím nevyskytla (Polyb. III.103,106). Pochybné je, jaké postavení měl magister equitum mezi ostatními římskými magistráty. Niebuhr tvrdí (II. díl s. 390), že „nikdo nikdy nepředpokládal, že by jeho úřad byl kurulským úřadem“; a pokud má pravdu, když předpokládá, že konzulský tribunát nebyl kurulským úřadem, jeho názor předpokládá líčení u Livia, že imperium magister equitum nebylo považováno za vyšší než imperium konzulského tribuna(VI.39). Cicero naopak staví magister equitum na roveň prétora (de Leg. III.3); a po zřízení prétorátu se zřejmě považovalo za nutné, aby osoba, která měla být jmenována magister equitum, byla předtím prétorem, stejně jako diktátor musel být podle starého práva vybrán z konzulů(Dion Cass. XLII.21). V souladu s tím se p408 v pozdější době dozvídáme, že magister equitum měl insignie praetora(Dion Cass. XLII.27). Magister equitum byl původně, jak naznačuje jeho jméno, velitelem jízdy, zatímco diktátor stál v čele legií, pěchoty(Liv. III.27), a vztah mezi nimi byl v tomto ohledu podobný tomu, který existoval mezi králem atribunus celerum.

Diktátoři byli jmenováni pouze po dobu, kdy Římané museli vést války v Itálii. V první punské válce se objevuje ojedinělý případ jmenování diktátora za účelem vedení války mimo Itálii(Liv. Epit. 19); to se však již nikdy neopakovalo, protože, jak již bylo zmíněno, panovala obava, že by se tak velká moc mohla stát nebezpečnou ve vzdálenosti od Říma. Po bitvě u Trasimény v roce 217 př. n. l., kdy byl samotný Řím ohrožen Hannibalem, se však opět uchýlili k diktátorovi a do úřadu byl jmenován Q. Fabius Maximus. V následujícím roce 216 př. n. l. byl po bitvě u Cannae jmenován diktátorem také M. Junius Pera, ale to bylo naposledy, kdy byl jmenován diktátor rei gerundae causa. Od té doby byli diktátoři často jmenováni pro konání voleb až do roku 202 př. n. l., ale od tohoto roku diktatura zcela mizí. Po uplynutí 120 let Sulla způsobil, že byl v roce 82 př. n. l. jmenován diktátorem reipublicae constituendae causa(Vell. Pat. II.28), ale jak poznamenává Niebuhr, „titul byl pouhým jménem, aniž by pro takové užití byl v antické ústavě jakýkoli důvod“. Ani magistrát (interrex), který ho jmenoval, ani doba, na kterou byl jmenován, ani rozsah, ani výkon jeho moci nebyly v souladu s antickými zákony a precedenty; a stejně tomu bylo i v případě Caesarovy diktatury. Brzy po Caesarově smrti byla diktatura navždy zrušena lexem, který navrhl konzul Antonius (Cic. Phil. I.1;Liv. Epit. 116;Dion Cass. LIV.51). Titul byl skutečně nabídnut Augustovi, ale ten jej rezolutně odmítl v důsledku odia spojeného s tyranií Sully v době, kdy byl diktátorem(Suet. Aug. 52).

Po dobu, kdy byla diktatura v útlumu, však byla vymyšlena její náhrada, kdykoli okolnosti republiky vyžadovaly přijetí mimořádných opatření, a to tak, že senát pověřoval konzuly diktátorskou mocí. Dělo se tak podle známé formule: Videant or dent operam consules, ne quid respublica detrimenti capiat (srov. Sall. Catil. 29).

(Předchozí výklad byl převážně převzat z Becker, Handbuch der Römischen Alterthümer, díl II. str. 150, &c; srov. Niebuhr, Hist. of Rome, díl I str. 563, &c; Göttling, Geschichte der Römisch. Staatsverfassung, s279, &c.).

Tayerova poznámka:

aDiktátor, který není odpovědný za to, že by byl volán k odpovědnosti… výslovně uvedl…. Plútarchos:Nikde v Životě Fabiově(q.v.) takové tvrzení nenajdeme.

.

Obrázky s rámečky vedou k dalším informacím. Čím silnější rámeček, tím více informací (Podrobnosti zde.)
Do:	Smithův slovník: Právní články	Smithův slovník	LacusCurtius	Úvod
Stránka nebo obrázek na tomto webu je ve veřejné doméně POUZE pokud jeho URL obsahuje celkem jeden *asterisk. Pokud má adresa URL dvě **asterisky, položka je chráněna autorskými právy někoho jiného a je použita se svolením nebo pro spravedlivé použití. Pokud adresa URL nemá žádné, položka je © Bill Thayer. Podrobnosti a kontaktní informace naleznete na stránce o autorských právech.

.