Počátky buddhismu
Buddhismus, založený koncem 6. století př. n. l. Siddhártou Gautamou („Buddhou“), je významným náboženstvím ve většině asijských zemí. Buddhismus na sebe vzal mnoho různých podob, ale v každém případě existovala snaha čerpat z Buddhových životních zkušeností, jeho učení a „ducha“ či „podstaty“ jeho učení (nazývaného dhamma nebo dharma) jako vzorů pro náboženský život. Avšak až po sepsání Buddhovy charity (Buddhův život) Ašvaghosou v 1. nebo 2. století po Kristu máme k dispozici ucelený popis jeho života. Buddha se narodil (asi 563 př. n. l.) v místě zvaném Lumbini nedaleko úpatí Himálaje a začal učit v okolí Benáresu (v Sarnátu). Jeho éra byla ve znamení duchovního, intelektuálního a společenského kvasu. Byla to doba, kdy se poprvé rozšířil hinduistický ideál zřeknutí se rodinného a společenského života svatými lidmi hledajícími Pravdu a kdy vznikly upanišady. Obojí lze chápat jako odklon od ústředního postavení védské ohnivé oběti.
Siddhártha Gautama byl bojovný syn krále a královny. Podle legendy mu při narození věštec předpověděl, že by se mohl stát odříkajícím (odstupujícím od světského života). Aby tomu zabránil, poskytl mu otec mnoho přepychu a požitků. Jako mladík se však jednou vydal na sérii čtyř jízd na voze, kde poprvé spatřil těžší formy lidského utrpení: stáří, nemoc a smrt (mrtvolu) a také asketického odříkání. Kontrast mezi jeho životem a tímto lidským utrpením ho přiměl uvědomit si, že všechny radosti na zemi jsou ve skutečnosti pomíjivé a mohou pouze maskovat lidské utrpení. Opustil svou ženu a nového syna („Rahulu“ – pozn. překl.), přijal několik učitelů a pokoušel se o přísné odříkání v lese až téměř do vyhladovění. Nakonec si uvědomil, že i to mu jen přidává další utrpení, snědl jídlo a usedl pod strom, aby meditoval. Do rána (nebo někteří tvrdí, že o šest měsíců později!) dosáhl nirvány (osvícení), která mu poskytla jak pravdivé odpovědi na příčiny utrpení, tak trvalé osvobození od něj.
Nyní začal Buddha („osvícený či probuzený“) ze soucitu s jejich utrpením učit tyto pravdy ostatní. Mezi nejdůležitější nauky, které učil, patřily Čtyři ušlechtilé pravdy a Osmidílná stezka. Jeho první ušlechtilou pravdou je, že život je utrpení (dukkha). Život, jak ho běžně žijeme, je plný rozkoší a bolestí těla a mysli; rozkoše podle něj nepředstavují trvalé štěstí. Jsou nevyhnutelně spojeny s utrpením, protože trpíme tím, že po nich toužíme, chceme, aby pokračovaly, a chceme, aby bolest zmizela a mohlo přijít potěšení. Druhá ušlechtilá pravda říká, že utrpení je způsobeno touhou po smyslových požitcích a po tom, aby věci byly takové, jaké nejsou. Odmítáme přijmout život takový, jaký je. Třetí ušlechtilá pravda však říká, že utrpení má svůj konec, a čtvrtá nabízí prostředky k jeho dosažení: osmidílnou stezku a střední cestu. Pokud člověk následuje tuto kombinovanou cestu, dosáhne nirvány, nepopsatelného stavu vševědoucího jasného vědomí, v němž panuje pouze mír a radost.
Osmidílná stezka – často obrazně znázorňovaná osmiramenným kolem (Kolo Dhammy) – zahrnuje Správné názory (čtyři ušlechtilé pravdy), správný úmysl, správná řeč, správné jednání, správné živobytí/zaměstnání, správné úsilí, správná bdělost (úplné soustředění při činnosti) a správné soustředění (meditace). Osmidílnou stezku prostupuje princip Střední cesty, který charakterizuje Buddhův život. Střední cesta představuje odmítnutí všech extrémů v myšlení, emocích, jednání a životním stylu. Spíše než přísné umrtvování těla nebo život plný oddávání se smyslovým požitkům Buddha obhajoval umírněný či „vyvážený“ životní styl putování a pěstování duševní a citové vyrovnanosti prostřednictvím meditace a morálky.
Po Buddhově smrti se jeho celibátní putující následovníci postupně usadili v klášterech, které jim poskytovali ženatí laici jako dary přinášející zásluhy. Laiky zase mniši učili některým Buddhovým naukám. Věnovali se také takovým praktikám, jako je návštěva Buddhova rodiště; a uctívání stromu, pod nímž se stal osvíceným (strom bódhi), Buddhových obrazů v chrámech a relikvií jeho těla umístěných v různých stúpách nebo pohřebních mohylách. Slavný král jménem Ašóka a jeho syn pomohli rozšířit buddhismus po celé jižní Indii a na Srí Lance (Cejlon) (3. stol. př. n. l.).
Mezi Buddhovými následovníky vzniklo mnoho mnišských škol. Částečně proto, že jeho praktické učení bylo v několika bodech záhadné; například odmítal dát jednoznačnou odpověď na otázku, zda lidé mají duši (atta/atman), či nikoli. Dalším důvodem vzniku různých škol bylo, že odmítl jmenovat svého nástupce, který by ho následoval jako vůdce sanghy (mnišského řádu). Řekl mnichům, aby byli lampami sami pro sebe a aby se jejich průvodcem stala Dhamma.
Přibližně v prvním století našeho letopočtu došlo v buddhistickém hnutí k velkému rozkolu – k rozkolu mezi mahájánovou a hínajánovou větví. Z hínajánové („menšího vozidla“) větve škol se zachovala pouze škola Rávada (založená ve 4. století př. n. l.); v současnosti se vyskytuje na Srí Lance a ve všech zemích jihovýchodní Asie. Tato škola zdůrazňuje historickou postavu Gautamy Buddhy a ústřední postavení životního stylu a praxe mnicha (meditace). Mniši ravady zastávají názor, že Buddha učil nauku o anattá (bez duše), když hovořil o pomíjivosti lidského těla/formy, vnímání, vjemů/pocitů, vědomí a vůle. Věří však, že lidské bytosti se nadále „reformují“ a znovuzrozují a shromažďují karmu, dokud nedosáhnou nirvány. Škola ravada sestavila posvátný kánon raných buddhistických nauk a předpisů, který se nazývá Tripitaka.
Školní větev mahájána („Větší vozidlo“) vznikla asi v 1. století n. l.; mahájánovci se dnes vyskytují zejména v Koreji, Číně, Japonsku a Tibetu. Tři nejvýznamnější školy jsou Čistá země, Chanor Zen a Tantra. Mahájánové školy obecně využívají texty zvané sútry a zdůrazňují, že dobrými buddhisty mohou být i laici a že kromě meditace existují i jiné účinné cesty k nirváně – například zpěv a dobré skutky využívané v Čisté zemi. Věří, že Buddha a všechny lidské bytosti mají svůj původ v tom, co se různě nazývá Buddhova přirozenost, Buddhova mysl nebo Prázdnota. To není „nic“, ale zcela nepopsatelný zdroj veškeré existence; je to zároveň potenciál osvícení. Podoba historického Buddhy byla podle nich pouze jedním z projevů Buddhovy přirozenosti. Mahájána tak hovoří o mnoha minulých a také budoucích Buddhách, z nichž někteří jsou „podobní bohům“ a předsedají Buddhovým světům či nebeským rájům. Zvláště důležití jsou bódhi sattvové – což jsou osoby, které dosáhly bodu osvícení, ale obrátily se zpět a složily slib, že budou využívat svého osvícení – soucitu, moudrosti a síly – k tomu, aby pomohly osvobodit druhé od jejich utrpení. Mahájánový kánon říká, že nakonec neexistuje rozdíl mezi „já“ a „jiný“, ani mezi samsárou (převtělováním, znovuzrozením) a nirvánou! Díky tomu je bódhi sattva schopen převzít utrpení druhých v samsáře a přenést na ně své vlastní zásluhy.
Ačkoli buddhismus v Indii prakticky vymizel (asi ve 12. století n. l.) – snad kvůli všeobjímající povaze hinduismu, muslimským invazím nebo příliš velkému důrazu na mnišský způsob života – jako náboženství více než prokázal svou životaschopnost a praktickou duchovnost v asijských zemích, kam byl přenesen. Mnoho forem a praktik, které se v rámci buddhistického hájemství vyvinuly, také umožnilo mnoha různým typům lidí uspokojit své duchovní potřeby prostřednictvím tohoto velkého náboženství.
Autor: Mgr: Lise F. Vailová
.