Po bombě: Přeživší z Hirošimy a Nagasaki se dělí o své příběhy
Po bombě
Přeživší atomových výbuchů v Hirošimě a Nagasaki se dělí o své příběhy
Fotografie HARUKA SAKAGUCHI | Úvod LILY ROTHMAN
Když začal jaderný věk, nebylo možné se mýlit. Rozhodnutí Spojených států svrhnout první atomové zbraně na světě na dvě japonská města – nejprve 6. srpna 1945 na Hirošimu a o tři dny později na Nagasaki – bylo oním vzácným historickým okamžikem, k jehož významu stačí jen málo zpětného pohledu. Druhá světová válka skončí a brzy začne studená válka. Otevíraly se nové hranice vědy, ale také nové a děsivé morální otázky. Jak TIME poznamenal v týdnu následujícím po bombardování, muži na palubě Enola Gay dokázali vyslovit pouze dvě slova: „Můj Bože!“
Ale i když se světoví vůdci i běžní občané okamžitě začali potýkat s metaforickými následnými otřesy, jedna konkrétní skupina lidí musela čelit něčemu jinému. Pro přeživší ze zničených měst byl příchod bomby osobní událostí dříve než událostí globální. Uprostřed smrti a zkázy je nějaká kombinace štěstí, osudu nebo chytrosti zachránila – a tím zachránila i hlasy, které dodnes mohou světu vyprávět, jak to vypadá, když lidé najdou nové a strašné způsoby, jak se navzájem zničit.
Dnes fotografka Haruka Sakaguči vyhledává tyto osoby a žádá je, aby podali svědectví o tom, co prožili, a aby napsali poselství budoucím generacím. Protože se opět blíží výročí bombardování, přinášíme výběr z těchto prací.
Jasujiro Tanaka
věk: Tanaka: 75 let / místo: Nagasaki / VZDÁLENOST od hypocentra:
TRANSLATION
„You are given only One life, So cherish this moment Cherish this day, Be kind to others, Be kind to yourself“
TESTIMONY
„I was three years old at the time of the bombing. Moc si toho nepamatuji, ale vzpomínám si, že mé okolí oslnivě zbělelo, jako když se najednou spustí milion blesků fotoaparátu.
Poté nastala naprostá tma.
Byl jsem pohřben zaživa pod domem, jak mi bylo řečeno. Když mě strýc konečně našel a vytáhl mé drobné tříleté tělíčko zpod trosek, byla jsem v bezvědomí. Můj obličej byl zdeformovaný. Byl si jistý, že jsem mrtvý.
Naštěstí jsem přežil. Ale od toho dne se mi po celém těle začaly tvořit záhadné strupy. Přišel jsem o sluch v levém uchu, pravděpodobně kvůli výbuchu vzduchu. Více než deset let po bombardování si moje matka začala všímat, že jí z kůže vyrůstají skleněné střepy – pravděpodobně úlomky ze dne bombardování. Moje mladší sestra dodnes trpí chronickými svalovými křečemi a navíc má problémy s ledvinami, kvůli kterým je třikrát týdně na dialýze. ‚Co jsem to těm Američanům udělala?“ říkávala často: „Proč mi to udělali?“
Zažila jsem za dlouhá léta hodně bolesti, ale popravdě řečeno, žila jsem dobrý život. Jako přímý svědek tohoto zvěrstva si přeji jediné: žít plnohodnotný život, doufejme, že ve světě, kde jsou lidé laskaví k sobě navzájem i k sobě samým.“
Sachiko Matsuo
83 / Nagasaki / 1.3 km
TRANSLATION
„Mír je pro nás prioritou číslo jedna.“
TESTIMONY
„Americké bombardéry B-29 shazovaly po celém městě letáky, které nás varovaly, že Nagasaki 8. srpna ‚lehne popelem‘. Letáky byly okamžitě zabaveny kenpei (císařskou japonskou armádou). Můj otec se k jednomu z nich nějak dostal a uvěřil tomu, co se v něm psalo. Postavil nám nahoře podél Iwayasanu (místní hory) malý barák, kde jsme se schovali.
Šli jsme tam 7., 8. září. Cesta nahoru k baráku byla členitá a strmá. S několika dětmi a seniory v závěsu to byla náročná túra. Ráno 9. se matka s tetou rozhodly zůstat v domě. „Vraťte se nahoru do kasáren,“ žádal otec. „Spojené státy mají den zpoždění, pamatuješ?“ Když odporovaly, velmi se rozčílil a vyrazil do práce.
Rozmysleli jsme si to a rozhodli se, že se ještě na jeden den schováme v kasárnách. To byl pro nás rozhodující okamžik. Toho dopoledne v 11:02 byla svržena atomová bomba. Naše rodina – alespoň ta, která byla v baráku – bombu přežila.
Později jsme se mohli znovu setkat s mým otcem. Brzy však dostal průjem a vysokou horečku. Začaly mu vypadávat vlasy a na kůži se mu vytvořily tmavé skvrny. Otec zemřel – velmi trpěl – 28. srpna.
Nebýt mého otce, možná bychom utrpěli těžké popáleniny jako teta Otoku, nebo se ztratili jako Acuši, nebo byli zalezlí pod domem a pomalu uhořeli. O padesát let později se mi poprvé od jeho smrti zdál sen o mém otci. Měl na sobě kimono a lehce se usmíval. I když jsme spolu neprohodili ani slovo, věděl jsem v tu chvíli, že je v bezpečí v nebi.“
Takato Mičišita
78 / Nagasaki / 4,7 km
TRANSLATION
„Milí mladí lidé, kteří nikdy nezažili válku,
‚Války začínají skrytě. Pokud vycítíte, že se blíží, může být pozdě.“
V japonské ústavě najdete článek 9, klauzuli o mezinárodním míru. Za posledních 72 let jsme v rámci války nezmrzačili ani nebyli zmrzačeni jediným člověkem. Rozkvetli jsme jako mírový národ.
Japonsko je jediným národem, který zažil jaderný útok. Musíme daleko naléhavěji tvrdit, že jaderné zbraně nemohou koexistovat s lidstvem.
Obávám se, že současná administrativa pomalu vede náš národ do války. Ve svém zralém věku 78 let,
jsem si vzal za své vystupovat proti šíření jaderných zbraní. Nyní není čas nečinně přihlížet.
Průměrní občané jsou vždy hlavními oběťmi války. Milí mladí lidé, kteří nikdy nezažili hrůzy války – obávám se, že někteří z vás možná považují tento těžce vydobytý mír za samozřejmost.
Modlím se za světový mír. Dále se modlím za to, aby se ani jeden japonský občan již nikdy nestal obětí válečných spárů. Modlím se, a to z celého srdce.
Modlitba
„“Dnes nechoď do školy,“ řekla mi matka. „Proč?“ zeptala se moje sestra.
„Prostě nechoď.“
Tenkrát pravidelně houkaly poplašné sirény. Devátého srpna však žádný náletový poplach nebyl. Bylo nezvykle klidné letní ráno s jasnou modrou oblohou, kam až oko dohlédlo. Právě v tento zvláštní den matka trvala na tom, aby moje starší sestra nešla do školy. Říkala, že má „špatný pocit“. To se jí ještě nikdy nestalo.
Moje sestra neochotně zůstala doma, zatímco já a moje matka, které bylo šest let, jsme šly nakoupit potraviny. Všichni byli venku na verandách a užívali si nepřítomnosti pronikavých varovných signálů. Najednou nějaký starý muž vykřikl: „Letadlo!“. Všichni se rozprchli do svých podomácku vyrobených protiatomových krytů. Já a moje matka jsme utekly do nedalekého obchodu. Když země začala dunět, rychle strhla podlahu tatami, schovala mě pod ni a vznášela se nade mnou na všech čtyřech.
Všechno zbělelo. Asi deset minut jsme byli příliš omráčeni, než abychom se mohli pohnout. Když jsme konečně vylezli zpod rohože tatami, všude bylo sklo a ve vzduchu se vznášely drobné kousky prachu a úlomků. Kdysi jasná modrá obloha se změnila v inkoustový odstín fialové a šedé. Spěchali jsme domů a našli mou sestru – byla otřesená, ale v pořádku.
Později jsme zjistili, že bomba byla svržena několik metrů od sestřiny školy. Všichni lidé v její škole zemřeli. Moje matka ten den sama zachránila mě i mou sestru.“
Shigeko Matsumoto
77 / Nagasaki / 800 m
TRANSLATION
„Modlím se, aby každý člověk našel mír. Matsumoto Shigeko“
SVĚTLO
„Ráno 9. srpna 1945 nebyl vyhlášen žádný letecký poplach. Několik dní jsme se schovávali v místním protiatomovém krytu, ale lidé se jeden po druhém začali vracet domů. Já a moji sourozenci jsme si hráli před vchodem do protiatomového krytu a čekali, až nás vyzvedne dědeček.
V 11:02 hodin se obloha zbarvila do jasně bílé barvy. Moji sourozenci a já jsme byli sraženi na zem a prudce vraženi zpět do protiatomového krytu. Netušili jsme, co se stalo.
Jak jsme tam seděli šokovaní a zmatení, do protiatomového krytu se hromadně potáceli těžce zranění popálení. Kůže se jim odlupovala z těl a obličejů a visela bezvládně na zemi v pásech. Jejich vlasy byly spálené na pár centimetrů od pokožky hlavy. Mnohé z obětí se zhroutily, jakmile dorazily ke vchodu do protiatomového krytu, a vytvořily mohutnou hromadu zkroucených těl. Zápach a horko byly nesnesitelné.
Moji sourozenci a já jsme tam byli uvězněni tři dny.
Nakonec nás našel dědeček a my jsme se dostali zpátky domů. Nikdy nezapomenu na pekelnou krajinu, která na nás čekala. Napůl ohořelá těla ležela strnule na zemi a oční koule se jim leskly z důlků. Podél silnice ležel mrtvý dobytek s groteskně velkými a oteklými břichy. Tisíce těl poskakovaly po řece, nafouklé a purpurové od nasáklé vody. „Počkejte! Počkejte! Prosil jsem, když dědeček přešlapoval pár kroků přede mnou. Děsil jsem se, že zůstanu pozadu.“
Yoshiro Yamawaki
83 / Nagasaki / 2,2 km
TRANSLATION
„“Atomová bomba zabíjela oběti třikrát,“ řekl jednou jeden vysokoškolský profesor. Jaderný výbuch má skutečně tři složky – teplo, tlakovou vlnu a radiaci – a byl bezprecedentní ve své schopnosti masově zabíjet.
Bomba, která vybuchla 500 metrů nad zemí, vytvořila bolid o průměru 200-250 metrů a zasáhla desetitisíce domů a rodin pod nimi. Tlaková vlna vytvořila tah až 70 m/s – dvakrát větší než tajfun – který okamžitě zničil domy v okruhu 2 km od hypo- centra. Radiace dodnes působí na přeživší, kteří bojují s rakovinou a dalšími vysilujícími nemocemi.
Bylo mi 11 let, když byla bomba svržena, 2 km od místa, kde jsem bydlel. V posledních letech mi byla diagnostikována rakovina žaludku a v letech 2008 a 2010 jsem podstoupil operaci. Atomová bomba se dotkla i našich dětí a vnuků.
Na pochopení hrůz jaderné války stačí navštívit muzea atomových bomb v Hirošimě
a Nagasaki, poslechnout si přímá svědectví těch, kdo přežili hi- bakusy, a přečíst si archivní dokumenty z té doby.
Jaderné zbraně by v žádném případě neměly být použity proti lidem. Jaderné mocnosti, jako jsou USA a Rusko, však vlastní zásoby mnohem více než 15 000 jaderných zbraní. A nejen to, technologický pokrok dal vzniknout novému druhu bomby, která dokáže způsobit výbuch více než tisícinásobně převyšující výbuch při bombardování Hirošimy.
Zbraně s takovou kapacitou musí být ze země odstraněny. V současném politickém klimatu však jen těžko docházíme ke konsensu a zákaz jaderných zbraní se nám zatím nepodařilo prosadit. Z velké části je to proto, že jaderné mocnosti dohodu bojkotují.
Smířil jsem se s tím, že jaderné zbraně nebudou zrušeny za života nás, kteří jsme přežili první generaci hibakuši. Modlím se, aby se mladší generace spojily a společně usilovaly o svět bez jaderných zbraní.
SVĚDECTVÍ
„Jedna událost, na kterou nikdy nezapomenu, je kremace mého otce. S bratry jsme jeho zčernalé, oteklé tělo opatrně položili na ohořelý trám před továrnou, kde jsme ho našli mrtvého, a zapálili ho. Jeho kotníky nešikovně vyčnívaly, zatímco zbytek těla pohltily plameny.
Když jsme se druhý den ráno vrátili pro jeho popel, zjistili jsme, že jeho tělo bylo částečně zpopelněno. Pořádně shořela jen jeho zápěstí, kotníky a část břicha. Zbytek jeho těla ležel syrový a rozložený. Nemohl jsem se na otce takto dívat. „Musíme ho tu nechat,“ naléhal jsem na bratry. Nakonec můj nejstarší bratr ustoupil a navrhl, abychom vzali kousek jeho lebky – na základě běžné praxe při japonských pohřbech, kdy si členové rodiny po kremaci podávají hůlkami malý kousek lebky – a nechali ho být.
Jakmile se však naše hůlky dotkly povrchu, lebka praskla jako sádra a jeho napůl zpopelněný mozek se vysypal ven. Já a moji bratři jsme s křikem utekli a nechali otce za sebou. Opustili jsme ho v tom nejhorším možném stavu.“
Emiko Okada
80 / hirošima / 2,8 km
TRANSLATION
„Válka je jedna ze dvou věcí: buď zabiješ, nebo tě zabijí.
Mnoho dětí je dodnes obětí chudoby, podvýživy a diskriminace.
Jednou jsem se setkal s kojencem, který zemřel na podchlazení. V ústech mělo malý oblázek.
Děti jsou naším největším požehnáním.
Myslím si, že dospělí jsou zodpovědní za válku. Emiko Okada“
SVĚDECTVÍ
„Hirošima je známá jako „město jakuzy“. Proč si myslíte, že tomu tak je? Tisíce dětí osiřely 6. srpna 1945. Bez rodičů se tyto malé děti musely postarat samy o sebe. Kradly, aby se uživily. Ujali se jich nesprávní dospělí. Později je tito dospělí kupovali a prodávali. Sirotci, kteří vyrůstali v Hirošimě, chovají k dospělým zvláštní nenávist.
Bylo mi osm, když bomba spadla. Mé starší sestře bylo dvanáct. Odešla brzy ráno pracovat na stavbu tatemono sokai (demolice budov) a domů se už nevrátila. Rodiče ji hledali měsíce a měsíce. Nikdy nenašli její ostatky. Rodiče odmítli poslat oznámení o nekrologu až do dne, kdy zemřeli, v naději, že je někde zdravá a nějakým způsobem naživu.
I já jsem byl zasažen radiací a po bombovém útoku jsem hojně zvracel.
Vypadaly mi vlasy, krvácely dásně a byl jsem příliš nemocný, abych mohl chodit do školy. Moje babička naříkala nad utrpením svých dětí a vnoučat a modlila se. „Jak je to kruté, jak je to strašně kruté, jen kdyby nebylo toho pika-donu (fonetický název pro atomovou bombu)…“ To byla její zásobní věta až do dne, kdy zemřela.
Válka byla způsobena sobeckým pochybením dospělých. Její obětí se stalo mnoho dětí. Bohužel je tomu tak i dnes. My dospělí musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom ochránili životy a důstojnost našich dětí. Děti jsou naším největším požehnáním.“
Masakatsu Obata
99 / Nagasaki / 1,5 km
TRANSLATION
„Často si myslím, že lidé jdou do války, aby uspokojili svou chamtivost.
Jestliže se zbavíme chamtivosti a místo toho si budeme pomáhat, věřím, že budeme schopni koexistovat bez války. Doufám, že budu žít dál se všemi ostatními, poučen touto logikou.
To je jen moje myšlenka – každý člověk má jiné myšlenky a ideologie, což činí věci náročnými.“
SVĚDECTVÍ
„Ráno 9. srpna jsem pracoval v továrně Mitsubishi. Ozvalo se varovné hlášení. ‚Zajímalo by mě, jestli dnes bude další nálet,‘ uvažoval jeden ze spolupracovníků. V tu chvíli se výstražný signál změnil na varování před náletem.
Rozhodl jsem se zůstat uvnitř továrny. Varování před náletem nakonec utichlo. Muselo být kolem jedenácté. Začal jsem se těšit na pečené brambory, které jsem si ten den přinesl k obědu, když mě náhle obklopilo oslepující světlo. Okamžitě jsem padl na břicho. Břidlicová střecha a stěny továrny se rozpadly a dopadly mi na holá záda. ‚Umřu,‘ pomyslel jsem si. Zatoužil jsem po své ženě a dceři, které bylo teprve několik měsíců.
O několik okamžiků později jsem se zvedl na nohy. Střecha byla z našeho domu úplně odfouknutá. Podíval jsem se na oblohu. Stěny byly také zničené – stejně jako domy, které továrnu obklopovaly – a odhalovaly mrtvý otevřený prostor. Tovární motor přestal běžet. Bylo strašidelné ticho. Okamžitě jsem zamířil do nedalekého protileteckého krytu.
Tam jsem se setkal se spolupracovníkem, který byl vystaven bombě mimo továrnu. Měl oteklý obličej i tělo, asi jedenapůlkrát větší. Jeho kůže byla roztavená a odhalovala syrové maso. Pomáhal skupině mladých studentů v protileteckém krytu.
„Vypadám dobře?“ zeptal se mě. Neměl jsem to srdce odpovědět. ‚Vypadáš dost opuchle,‘ byla jediná slova, na která jsem se zmohl. Spolupracovník zemřel o tři dny později, alespoň jsem to slyšela.“
Kumiko Arakawa
92 / nagasaki / 2,9 km
TRANSLATION
Paní Arakawa si jen velmi málo vzpomíná na to, jak přežila bombardování po 9. srpnu, protože při útoku atomovou bombou ztratila oba rodiče a čtyři sourozence. Když byla požádána, aby napsala nějaký vzkaz pro budoucí generace, odpověděla: „Nani
mo omoitsukanai (nic mě nenapadá).“
VÝSLEDKY
„Bylo mi 20 let, když byla bomba svržena. Bydlel jsem v Sakamotomači – 500 m od hypocentra – s rodiči a osmi sourozenci. Jak se válečná situace vyostřovala, mé tři nejmladší sestry byly poslány na předměstí a můj mladší bratr zamířil do Sagy, aby sloužil v armádě.
Pracoval jsem na prefekturním úřadě. Od dubna 1945 se naše pobočka dočasně přestěhovala do areálu místní školy vzdálené 2,9 km od hypocentra, protože naše hlavní kancelář byla vedle dřevěné budovy (pozn. autora: hořlavé v případě náletu). Ráno 9. srpna jsme se s několika přáteli vydali na střechu, abychom se po krátkém náletu podívali na město. Když jsem vykoukl nahoru, uviděl jsem, jak z nebe padá něco dlouhého a tenkého. V tu chvíli se obloha rozjasnila a já a moji přátelé jsme se přikrčili na blízkém schodišti.
Po chvíli, když rozruch utichl, jsme se vydali do parku do bezpečí. Když jsem se dozvěděl, že Sakamotoma-či je kvůli požárům nepřístupná, rozhodl jsem se zůstat u kamaráda v Ouře. Když jsem se druhý den vracel domů, jeden známý mě informoval, že moji rodiče jsou v nedalekém protileteckém krytu. Vydal jsem se tam a našel je oba s těžkými popáleninami. O dva dny později zemřeli.
Moji starší sestru zabil první výbuch doma. Mé dvě mladší sestry byly těžce zraněny a zemřely do jednoho dne po bombardování. Moje druhá sestra byla nalezena mrtvá v předsíni našeho domu. Po celém Nagasaki je nespočet náhrobků s nápisem jména, ale žádné ikotsu (zpopelněné kostní ostatky). Útěchou mi je, že všech šest členů mé rodiny má ikotsu a odpočívají společně v pokoji.
Ve věku 20 let jsem byl náhle nucen podporovat přeživší členy své rodiny. Nepamatuji si, jak jsem své mladší sestry dostala do školy, na koho jsme spoléhaly, jak jsme přežívaly. Někteří lidé se mě ptali, co jsem viděla cestou domů den po bombardování, 10. srpna – „určitě jsi viděla mnoho mrtvých těl,“ říkali by – ale já si nevzpomínám, že bych viděla jedinou mrtvolu. Určitě to zní divně – ale je to pravda.
Je mi nyní 92 let. Každý den se modlím, aby moje vnoučata a pravnoučata strávila celý život s vědomím, že mají jen klid.“
Fujio Torikoshi
86 / hiroshima / 2 KM
TRANSLATION
„Život je zvláštní poklad.“
VÝSLEDKY
„Ráno 6. srpna jsem se chystala s matkou do nemocnice. Několik dní předtím mi byl diagnostikován kakke (nedostatek vitamínů) a vzal jsem si den volna ze školy, abych mohl podstoupit lékařské vyšetření. Když jsme s matkou snídali, zaslechl jsem nad hlavou hluboký hukot motorů. Naše uši byly tehdy vycvičené; okamžitě jsem poznal, že je to B-29. Vyšel jsem na pole před domem, ale žádné letadlo jsem neviděl.
Zmateně jsem se podíval na severovýchod. Na obloze jsem uviděl černou tečku. Náhle se „rozprskla“ v kouli oslepujícího světla, která zaplnila mé okolí. Do tváře mě udeřil poryv horkého větru; okamžitě jsem zavřel oči a klekl si na zem. Když jsem se snažil získat oporu, další poryv větru mě zvedl a já do něčeho tvrdě narazil. Nepamatuji si, co se dělo potom.
Když jsem se konečně probral, ležel jsem v bezvědomí před bouka suisou (kamenná nádoba na vodu, která se tehdy používala k hašení požárů). Náhle jsem pocítil intenzivní pálení na tváři a rukou a snažil jsem se ponořit své tělo do bouka suisou. Voda to ještě zhoršila. V dálce jsem uslyšel matčin hlas. „Fujio! Fujio!“ Zoufale jsem se jí držel, když mě nabrala do náruče. „Pálí to, mami! Pálí to!“
Několik následujících dní jsem se potácela při vědomí. Tvář mi otekla tak, že jsem nemohla otevřít oči. Krátce jsem byl ošetřen v protileteckém krytu a později v nemocnici v Hatsukaichi a nakonec jsem byl přivezen domů zabalený v obvazech po celém těle. Několik následujících dní jsem byl v bezvědomí a bojoval s vysokou horečkou. Nakonec jsem se probudil, když mi přes obvazy na očích pronikal proud světla a matka seděla vedle mě a hrála na harmoniku ukolébavku.
Řekli mi, že mi zbývá žít asi do 20 let. Přesto jsem tady o sedm desetiletí později, je mi 86 let. Chci jen zapomenout, ale výrazná keloidní jizva na krku mi denně připomíná atomovou bombu. Nemůžeme nadále obětovat drahocenné životy válce. Jediné, co mohu dělat, je modlit se – upřímně, neúnavně – za světový mír.“
Inosuke Hayasaki
86 / nagasaki / 1,1 km
TRANSLATION
„Jsem velmi vděčný za možnost setkat se s vámi a hovořit s vámi o světovém míru a důsledcích atomové bomby.
Já, Hayasaki, jsem hluboce zavázán organizaci Heiwasuishinkyokai, která kromě mnoha jiných věcí uspořádala toto setkání. Cestoval jste daleko ze Spojených států – jak dlouhá a namáhavá musela být vaše cesta. Od bombardování uplynulo dvaasedmdesát let – bohužel mladí lidé této generace zapomněli na válečné tragédie a mnozí nevěnují pozornost Zvonu míru v Nagasaki. Možná je to tak lepší, což svědčí o tom, že současná generace si libuje v míru. Přesto, kdykoli vidím lidi své generace, jak sepnou ruce před Zvonem míru, myslím na ně.
Kéž občané Nagasaki nikdy nezapomenou na den, kdy se 74 000 lidí okamžitě proměnilo v prach. V současné době se zdá, že Američané mají silnější touhu po míru než my, Japonci. Za války nám říkali, že největší ctí je zemřít za svou zemi a být uložen k odpočinku ve svatyni Jasukuni.
Říkali nám, že nemáme plakat, ale radovat se, když ve válečném úsilí zemřou členové naší rodiny. Proti těmto krutým a nemilosrdným požadavkům jsme nemohli vyslovit jediné slovo odporu, neměli jsme žádné svobody. Navíc celá země hladověla – v obchodním domě nebyla k vidění jediná pochoutka nebo jehla. Malé dítě mohlo prosit matku o svačinu, ale ta nemohla nic udělat – umíte si představit, jak je to pro matku trýznivé?“
Svědectví
„Ranění se váleli po kolejích, spálení a černí. Když jsem šel kolem, sténali v agónii. ‚Voda… voda…‘
Slyšel jsem, jak kolemjdoucí muž oznámil, že když popáleným dám vodu, zabije je to. Byl jsem rozpolcený. Věděl jsem, že těmto lidem zbývají hodiny, ne-li minuty života. Tyto popálené oběti – ty už nebyly z tohoto světa.
„Voda… voda…“
Rozhodl jsem se hledat zdroj vody. Naštěstí jsem poblíž našel futon pohlcený plameny. Utrhl jsem z něj kus, namočil ho do rýžového pole poblíž a přetáhl ho popáleným přes ústa. Bylo jich asi 40. Chodil jsem sem a tam, od rýžového pole k železničním kolejím. Dychtivě pili kalnou vodu. Byl mezi nimi i můj drahý přítel Yamada. „Yama- da! Yamada! Vykřikl jsem a závratně jsem se zaradoval, že vidím známou tvář. Položil jsem mu ruku na hruď. Kůže z něj sklouzla a odhalila jeho tělo. Byla jsem zděšená. „Voda…“ zašeptal. Přetáhla jsem mu vodu přes ústa. O pět minut později byl mrtvý.
V podstatě většina lidí, které jsem ošetřoval, byla mrtvá.
Nemůžu si pomoct, ale ty popálené jsem zabil já. Co kdybych jim nedal vodu? Přežilo by mnoho z nich? Přemýšlím o tom každý den.“
Nebyli bychom tam, kde jsme dnes, nebýt nesčetných životů, které
byly ztraceny v důsledku bombardování, a mnoha přeživších, kteří od té doby žijí v bolestech a boji. Tento moment míru nemůžeme rozbít – je k nezaplacení. Statisíce vojáků zemřely pod nepřekonatelnou chamtivostí japonské vojenské elitní třídy. Nemůžeme zapomenout na ty mladé vojáky, kteří tiše toužili po svých rodičích, toužili po svých manželkách a dětech, když umírali uprostřed válečného chaosu. Američtí vojáci čelili podobným útrapám. Musíme si vážit míru, i když nás zanechává chudé. Úsměv bledne, když je nám mír vzat. Dnešní války už nepřinášejí vítěze a poražené – poraženými se stáváme všichni, protože naše stanoviště se stávají neobyvatelnými. Musíme si uvědomit, že naše dnešní štěstí je postaveno na nadějích a snech těch, kteří prošli před námi.
Japonsko je fenomenální země – musíme si však uvědomit, že jsme vedli válku proti USA a poté od nich přijímali pomoc. Musíme si uvědomit bolest, kterou jsme během války způsobili našim sousedům. Na viny a dobré skutky se často zapomíná, ale traumata a špatné skutky se předávají z generace na generaci – tak už to na světě chodí. Schopnost žít v míru je pro zemi nejcennějším zbožím. Modlím se, aby Japonsko bylo i nadále zářným příkladem míru a harmonie. Modlím se, aby toto poselství našlo odezvu u mladých lidí na celém světě. Omluvte prosím můj rukopis.
Ryouga Suwa
84 / hirošima / vstoupil po bombardování do postižené oblasti a byl vystaven radiaci
TRANSLATION
„V buddhistické řeči existuje pták zvaný gumyouchou. Tento pták má jedno tělo a dvě hlavy. I když mají dvě entity odlišnou ideologii nebo filozofii, jejich životy jsou spojeny jedinou podobou – to je buddhistický princip projevující se v podobě ptáka.
Bylo by ideální, kdybychom v sobě všichni pěstovali schopnost vzájemné důstojnosti namísto toho, abychom se rozčilovali kvůli rozdílům.“
VYJÁDŘENÍ
„Jsem 16. generace hlavního kněze chrámu Johoji v Otemachi. Původní chrám Johoji se nacházel do 500 metrů od hypocentra. Byl okamžitě zničen spolu s 1300 domácnostmi, které tvořily oblast, jež se nyní nazývá Hirošimský pamětní park míru. Moji rodiče jsou dodnes nezvěstní a moje sestra Reiko byla prohlášena za mrtvou.
Já jsem byl naopak evakuován v Mijoši-ši, 50 km od hypocentra. Jsem to, čemu se říká genbaku-koji (sirotek po atomové bombě). V té době mi bylo 12 let. Když jsem se 16. září – měsíc a 10 dní po bombovém útoku – vrátil do Hirošimy, z majetku zbyl jen shluk vyvrácených náhrobků z chrámového hřbitova. Hirošima byla rovná pustina. Vzpomínám si, jak mě šokovalo, že jsem v dálce rozeznával ostrovy Setonai, které bývaly zastavěny budovami.
V roce 1951 byl chrám přemístěn na současnou adresu. Nový Johoji byl přestavěn rukama našich příznivců a vzkvétal spolu s konečným oživením města Hirošima. Praktikujeme zde protiválečnou filozofii a filozofii proti jaderným zbraním a každoročně spolupracujeme s Hirošimským pamětním parkem míru na koordinaci přednášek a akcí a realizujeme projekty obnovy budov hibaku.“
Haruka Sakaguchi je fotograf působící v New Yorku
Paul Moakley, který tuto fotoreportáž upravil, je zástupcem ředitele časopisu Time pro fotografii
Lily Rothman je redaktorkou časopisu Time pro historii a archivy
.