Pochopení čtyř dimenzí života.

Lidský život má čtyři dimenze. Jsou to mysl, tělo, vnější svět a vnitřní sféra. Z nich pouze vnější svět je kolektivní zkušeností, zatímco ostatní jsou individuální. V rámci těchto čtyř pilířů života se buď pozvedneme k plnému lidskému potenciálu, nebo zůstaneme obyčejní.

Existují čtyři rozměry lidského života. Jsou to mysl, tělo, vnější svět a vnitřní sféra.

Každý člověk má jedinečný soubor talentů. Je na nás, abychom je objevili. Mysl a tělo jsou prostředky vyjádření a oba jsou k dispozici každému jednotlivci. Mysl můžeme obohatit o vnější znalosti. Abychom ji však vybrousili a posílili její jasnost, aby mohla odrážet náš skutečný potenciál, musíme prozkoumat nejméně pochopenou dimenzi, vnitřní sféru. Toto zkoumání lze provádět pouze individuálně.

Mysl a tělo se tváří jako vnější. Nemohou přímo pomoci při pochopení vnitřní sféry. Jsou však dobře uzpůsobeny k interakci s vnějším světem. K tomu nepotřebujeme vynakládat velké úsilí na objevování.

Mysl a tělo jsou obráceny k vnějšímu světu. Nemohou přímo pomoci při pochopení vnitřní sféry.

V kolektivní lidské inteligenci je již tolik informací. Snadným klepnutím prstu na ruční obrazovku máme okamžitý přístup k informacím. S tím, jak se ukládání informací přesouvá z paměti do knih a nehmotného elektronického média, internetu, zaplňujeme prázdné místo v paměťové bance dalšími svými interpretacemi světa.

Interpretace zážitků, s nimiž se setkáváme, se stávají „odpadní informací“, jakmile pomine zážitek, který interpretaci vytváří. Jediné, co dělá, je, že doplňuje vnitřní křížovou komunikaci mezi myšlenkami. Život k nám promlouvá prostřednictvím ticha. Je v něm hluboce zakořeněný pocit neúplnosti. Proto to hledání v různých podobách. Někteří jdou po bohatství, jiní po moci. Dokonce i zkoumání vyššího jde na vrub tohoto pocitu neúplnosti.

Život pracuje v tichu. Mysl tak nečiní. I to málo ticha, kterým se mysl baví, rychle zaplníme svými nadějemi, sny a touhami. Výsledným efektem je, že mysl získává monopol na naše bdělé vědomí. To ponechává jen malý nebo žádný prostor k tomu, abychom se zabývali chybějící dimenzí, vnitřním světem.

Tato vnitřní dimenze zůstane tajemná a málo pochopená, dokud k ní budeme přistupovat prostřednictvím mysli. Mysl nejlépe poslouží jako rozhraní s vnějším světem.

Jak tedy máme navázat kontakt s vnitřní sférou?

Ponecháme-li mysl stranou, nebudeme-li s myšlenkami komunikovat, nebudeme-li si je vybavovat z paměti a nebudeme-li vytvářet nové myšlenky prostřednictvím interpretací, můžeme se setkat s rozsáhlým, ale nečinným prostorem uvnitř naší bytosti. Tento prostor není dosažitelný myšlenkami, představami ani poznáním vnějšího světa. Na tomto prostoru není nic tajemného ani skrytého. Je to prostor, v němž vzniká každá myšlenka nebo představa a kde trpíme nebo se těšíme z příchodu a odchodu zkušeností. Je přítomen v každém člověku.

Abychom tento prostor uvedli do přímé zkušenosti, musíme zapnout spínač uvědomění. To, co se děje v mysli, si uvědomujeme pouze jako účastníci prožitku. Toto vědomí existuje pouze na základě našeho ztotožnění se s prožitky a je nižší formou vědomí. Je to nevědomá reakce. Takto omezené vědomí činí z mysli vysoce relativní místo.

K myšlenkám, představám a zážitkům se vztahujeme na základě vzpomínek na jiné myšlenky, představy a zážitky. Potvrzujeme je nebo vyvracíme a přitom se buď těšíme, nebo trpíme. Podobně jako bumerang, který se vždy vrací k odesílateli, se stále vracíme k přednastaveným návykům a podmíněnostem.

Podobně jako bumerang, který se vždy vrací k odesílateli, se stále vracíme k přednastaveným návykům a podmíněnostem.

Pokud svou účast na myšlenkách, představách a zkušenostech odvoláme, budou přicházet a odcházet i bez naší přímé účasti. Tím však přerušíme nekonečnou smyčku, v níž naše omezené vědomí nevědomě proudí. Náhle si uvědomíme oddělenost mezi námi a myslí.

Když začneme mysl pozorovat z odstupu, může získat novou příchuť. Když není nikdo, kdo by nám něco aktivně vracel ze vzpomínek, dodává to mysli svěžest, která pak má šanci zapojit se do proudu přítomnosti.

Jakmile začneme mysl pozorovat z odstupu, může získat novou příchuť.

Bez starých informací, které by znečišťovaly prostor ve vědomé mysli, si můžeme uvědomit nové vhledy, které probleskují na obrazovce mysli. Ty nejsou generovány myslí nebo vyvolány na základě předchozích informací, ale jako by přicházely odnikud.

Toto „odnikud“ leží hlouběji než podvědomý svět snů a vzpomínek. Podvědomí je jako neproniknutelná zeď, díky níž se vnitřní říše jeví jako slepá ulička.

Vědomí činí neproniknutelnou podvědomou mysl prostupnou. Čím více praktikujeme uvědomování, tím více se provrtáváme skrz podvědomí. Uvědomění je síla, která se skrývá ve všech. Stejně jako smysly spojují mysl s vnějším světem, prostřednictvím uvědomění se navazuje kontakt s vnitřní sférou.

Uvědomění činí neproniknutelnou podvědomou mysl průchodnou.

Mysl dokáže vnímat prostor jako souvislou entitu. Oči mohou tuto spojitost vidět. Avšak prostor uvnitř, který obsahuje mysl a její obsah, lze zakoušet pouze v uvědomění.

Mysl slouží jako vhodný cvičební nástroj k budování schopnosti uvědomění tak, aby se stala prožitkovou skutečností. Aniž bychom si vymýšleli představu či myšlenku nebo udržovali předchozí zkušenost jako ohnisko soustředění, můžeme pěstovat schopnost uvědomování. K tomu dochází, když se uvolníme a dovolíme mysli, aby si vystačila sama.

V rozsáhlém ekosystému mysli je spousta nahromaděného materiálu, který ji může dlouho udržovat v chodu. Soustředit se na určitou myšlenku nebo nápad vyžaduje soustředění. Koncentrace je užitečná jako prostředek k soustředění energie mysli. Čistým soustředěním však uvědomění nevybudujeme.

V rozsáhlém ekosystému mysli je spousta nahromaděného materiálu, který ji může udržovat v chodu po dlouhou dobu.

Uvědomění vzniká uvolněním. Obvykle se na zbytek mysli díváme „špendlíkovou dírkou“ určité myšlenky nebo představy. To vyžaduje úsilí. Stejnou energii můžeme vynaložit na to, abychom se na mysl dívali nikoli z pohledu myšlenky nebo názoru, ale v celku.

Když si uvědomíme mysl jako samostatný, soběstačný ekosystém, může se nám stát, že se díky vnímání odstupu, který uvědomění vytváří, budeme cítit jako v zemi nikoho. Zpočátku to bude jistě nepříjemné, bez známých vzpomínek a zkušeností, o které bychom se mohli opřít a které by nám poskytovaly oporu. V podstatě se ocitáme sami na novém neprobádaném území.

Poté, co pomine počáteční šok z odloučení od mysli, můžeme se setkat se zvláštní důvěrnou zkušeností uvědomování. Možná si řekneme: „Nakonec to není tak špatné“. Uvědomování není stažení se nebo odpadnutí. Naopak, ocitáme se na pevnějších základech.

V porovnání se snem nám bdělý stav připadá skutečnější. Tato bdělá realita je však stejně jako sen pomíjivá. Neustále dochází k přílivu a odlivu myšlenek. Když začneme být svědky pomíjivosti myšlenek, rozpoznáme základní prostor, v němž se odehrává střídání snových a bdělých stavů.

Když začneme být svědky pomíjivosti myšlenek, rozpoznáme základní prostor, v němž se odehrává střídání snových a bdělých stavů.

Jak roste naše vědomí, začínáme se dotýkat čtvrté dimenze, vnitřní reality. Zatímco se tak děje, ostatní tři aspekty, mysl, tělo a vnější svět, nemizí. Uvědomění postupně rozpouští podvědomou sbírku myšlenek, zkušeností a vzpomínek.

Uvědomění způsobuje vnitřní „oteplení“, které zpočátku zaplavuje vědomou mysl uloženými vzpomínkami a zkušenostmi. Jak však vnitřní tání pokračuje, vědomý prostor vnímání se stává otevřenějším a svobodnějším. To přeruší a nakonec zastaví samovolný proces doplňování sbírky myšlenek v podvědomí.

Jakmile uvědomění vytvoří a rozšíří mezeru mezi námi a myslí, nemůže se žádný nový materiál rychle dostat do podvědomí. Uvědomění působí na mysl jako brzda. Čím méně interpretujeme staré nebo nové informace, které zaměstnávají vědomou mysl, tím více prostoru vytváříme pro mysl, aby mohla spálit svůj obsah sekvestrovaný v podvědomí.

Praktikování uvědomování nezpůsobí náhlou a dramatickou změnu v mysli. Místo toho vede k pomalé a postupné změně. To vyžaduje obrovskou trpělivost, abyste u praktikování uvědomování vydrželi. Když cvičíme uvědomování s myslí jako objektem, má to dvojí přínos. Za prvé, samotné cvičení uvědomování se posiluje a prohlubuje. Za druhé, stará mysl postupně mizí.

Dlouhodobé období „pokání“ za uvědomování nám dává bystrou, energickou mysl s křišťálovou jasností. Mysl se stává jako oboustranné zrcadlo. Na jedné straně se v něm odráží vnější svět a na druhé straně vnitřní svět. Uvědomění se nestaví ani na jednu stranu. Spojuje čtvrtý rozměr, vnitřní sféru, s ostatními aspekty (myslí, tělem a vnějším světem).

Vnitřní sféra je nejkritičtější rozměr.

Vnitřní sféra je nejkritičtější rozměr. Když je toto spojení posíleno prostřednictvím uvědomění, ostatní tři aspekty se stanou silnějšími. Můžeme pro svět udělat více a každá zkušenost se stává obohacující, což v konečném důsledku činí život smysluplným a naplňujícím. Když jsme v uvědomění, nebojíme se, že představení skončí. Dochází k hlubokému uvědomění, že je to teprve začátek.