Ruské lišky chované pro krotkost možná nejsou takovou domestikací, jak jsme si mysleli
Posledních 60 let vědci na Sibiři chovali stříbrné lišky, aby byly stále krotší, s cílem odhalit evoluční a genetické základy domestikace. Tento výzkum také slavně prokázal souvislost mezi krotkostí a fyzickými změnami, jako jsou zatočené ocasy a skvrnitá srst, známé jako „domestikační syndrom“.
Tento příběh je však chybný, tvrdí nyní někteří vědci. Lišky nebyly na počátku zcela divoké a některé znaky připisované domestikaci existovaly již dávno před zahájením experimentu, tvrdí Elinor Karlssonová, bioložka z Massachusettské lékařské univerzity ve Worcesteru, a její kolegové. Vědci navíc v článku publikovaném 3. prosince online v časopise Trends in Ecology and Evolution zpochybňují, zda domestikační syndrom vůbec existuje.
Působivě dlouhý experiment s liškou stříbrnou, který probíhal v Ústavu cytologie a genetiky Ruské akademie věd v Novosibirsku od roku 1960, se nesnažil vyšlechtit lišky, které by vypadaly tak odlišně od svých divokých protějšků. Ale několik generací poté, co genetik Dmitrij Běljajev odebral 130 lišek obecných (Vulpes vulpes) ze sovětských kožešinových farem a začal je selektovat na přátelskost vůči člověku, se objevily fyzické změny. Floppyears, piebald coat and other traits were known in other domesticated savmals,so the changes have since been thought of as a syndrome of traits inherentlylinked to the process of domestication of wild animals.
Není tajemstvím, že lišky nebyly skutečně „divoké“, říká Karlsson. Sovětské liškypůvodně pocházely z kožešinových farem na ostrově prince Edwarda v Kanadě, přičemžselektivní chov se datuje přinejmenším do 80. let 19. století. Jeden z Karlssonových kolegů na dovolené na ostrově narazil při návštěvě místního muzea na fotografie kožešinových farem z 20. let 20. století. Tyto lišky se zdály být krotké a měly skvrnitou srst – jeden ze stejných domestikačních znaků, o nichž se tvrdí, že jsou vedlejším produktem ruského experimentu, který údajně trval několik generací.
„Tyto snímky pocházely z doby o desítky let dříve, než byl projekt vůbec zahájen,“ říká Karlsson. „Zdálo se, že snímky vyvolávají mnoho otázek o tom, co přesně se v průběhu tohoto projektu stalo, pokud jde o genetické změny v této populaci.“
Tento časový údaj podkopává narativ, že znaky domestikačního syndromu vznikly výhradně na základě Běljajevovy selekce na krotkost, píše Karlssonová a její kolegové.
„Mění čas na ,“ říká Karlssonová. „Tyto rysy se nevytvořily během 10 generací. Ve skutečnosti existovaly v populaci již dříve.“
Lyudmila Trutová, která se na experimentu se stříbrnou liškou podílela od počátku a nyní ho vede, argument Karlssonové zpochybňuje. Trut připouští, že malé procento lišek z kožešinových farem (méně než 10 procent) nebylo vůči lidem příliš bázlivé nebo agresivní. Ale „opakovaně jsme tyto velké kožešinové farmy navštěvovali“ a žádný z dalších znaků spojovaných se syndromem domestikace nebyl přítomen, tvrdí. Karlssonovo tvrzení, že krotkost a bílá skvrnitost byly do experimentu importovány spolu s kanadskými liškami, je „přinejmenším zavádějící tvrzení“, říká Trut. Zejména skvrny „vznikly pouze v rámci selekce na krotkost.“
Karlssonová říká, že odhalení časové osy vyvolané fotografiemi nejenže vyvolalo otázky ohledně experimentu, ale také ji a její kolegy přimělo k přehodnocení větší otázky: Jaké jsou důkazy podporující domestikační syndrom? Brzy zjistili, že nejen domestikační syndrom, ale i domestikace samotná je volně definována. „Každý tak nějak přichází s jinou konstelací znaků,“ říká.“
Tým vypracoval vlastní kritéria pro tento syndrom. Například by se znakyměly objevit krátce po začátku šlechtění na ochočení a s rostoucí ochočeností by měly narůstat na četnosti a stupni. Tato kritéria pak se svým týmem aplikovala na znaky „domestikačního syndromu“ zaznamenané u lišek a dalších domestikovaných zvířat, včetně prasat, koz a myší. Ani jeden druh nesplňoval všechna kritéria, což podle týmu zpochybňuje platnost společného syndromu mezi domestikovanými savci.
Christina Hansen Wheatová, behaviorální ekoložka ze Stockholmské univerzity, souhlasí s tím, že teorie domestikačního syndromu není dostatečně podložena důkazy. „Považuji za problematické, že nadále provádíme výzkum domestikace na základě příliš širokých a nejasných definic a neověřených hypotéz,“ říká. „Musíme přehodnotit naše očekávání ohledně důsledků domestikace.“
Přihlaste se k odběru nejnovějších zpráv z časopisu Science News
Hlavní zprávy a souhrny nejnovějších článků z časopisu Science News, které vám budou doručeny do vaší e-mailové schránky
Jiní vědci však vznášejí vlastní pochybnosti o tom, co vědci vzali za své.
AdamWilkins, evoluční biolog z Humboldtovy univerzity v Berlíně, tvrdí, že Karlssonovastudie zkresluje domestikační syndrom. Považuje tento syndrom za specifický a konstantní soubor vlastností napříč domestikovanými savci. Domestikační syndrom se však podle něj u jednotlivých druhů liší. Například u domestikovaných králíků, prasat a ovcí může mít za následek plandavé uši, ale u koček, fretek a velbloudů menší, ale podobně tvarované uši.
V ruském experimentu se fyzické znaky objevily až po šesti až deseti generacích, říká Lee Alan Dugatkin, behaviorální ekolog z University of Louisville v Kentucky, který o ruských liškách napsal knihu s Trutem (SN: 4/29/17). „Není to tak, že by tam tyhle věci byly už v době, kdy si lišky pořídili,“ říká. „Je mimořádně nepravděpodobné, že by pro tyto znaky existovala jakási skrytá genetická variace.“
Na snímcích z kožešinových farem z 20. let 20. století „mohla být klidně zvířata, která byla vycvičená nebo naučená přátelsky se chovat k člověku na obrázku,“ říká Dugatkin. „To je něco úplně jiného, než kdybychom naznačovali, že zvířata jsou od přírody přátelská.“
Karlssonová říká, že experiment s liškami stále považuje za nesmírně důležitý. Beljajev a jeho kolegové „byli pozoruhodně úspěšní při selekci behaviorálních znaků a ukázali, že mohou vytvořit populace, které mají velmi odlišné chování,“ říká s tím, že to podnítilo pokračující výzkum genetických a neurologických prvků těchto behaviorálních změn (SN: 8/6/18). Takový výzkum může také odhalit tajemství o lidech, zejména pokud jde o duševní nemoci, říká Karlssonová.
Karlssonová si myslí, že výzkumu domestikace by prospělo, kdyby se odklonil od domestikačního syndromu a více přemýšlel o tom, jak se tato zvířata mohou domestikovat sama, řídit své vlastní modifikace tím, že se přizpůsobují lidem. S rostoucím vlivem člověka ve volné přírodě se podle ní mnoho druhů pravděpodobně mění v reakci na nás.
„Spíše než zabývat se našimi předpoklady o tom, co je domestikace, by bylo – v některých ohledech – zajímavější přemýšlet o tomto problému,“ říká Karlsson.