Skenování mozku odhalilo, proč je tak obtížné se z OCD zotavit – a naznačilo, jak dál
O lidech, kteří jsou extrémně pořádní nebo organizovaní, často mluvíme jako o „trochu OCD“. Skutečnost života s obsedantně kompulzivní poruchou je však zcela jiná a závažná.
Lidé s touto mozkovou poruchou se velmi potýkají s opakujícími se vtíravými myšlenkami (obsesemi) a nežádoucím nutkáním opakovat stále dokola chování zaměřené na bezpečnost (kompulzemi). Běžným příkladem jsou přehnané obavy z kontaminace nebo způsobení zranění – což vede k nadměrnému mytí nebo kontrole. Je snadné pochopit, proč to způsobuje extrémní úzkost a zasahuje do každodenního života.
V některých případech jsou lidé s OCD sužováni mučivými tabuizovanými myšlenkami, například strachem, že sexuálně zneužijí dítě, i když po tom vůbec netouží. To je spojeno s nutkáním hledat ujištění, například tím, že se vyhýbají dětem nebo kontrolují noviny pro případ, že by byli obviněni. Tito lidé se často stydí své příznaky zveřejnit, protože se obávají, že budou potrestáni nebo odsouzeni jako „blázni“. Při poslechu takových pacientů je zřejmé, že jejich trápení je skutečné, den za dnem tráví iracionálními obavami a opakováním zdánlivě bezúčelného chování.
Standardní léčba OCD zahrnuje prevenci expozice a reakce (ERP). Ta spočívá v tom, že pacient čelí svým nejhorším obavám a zároveň se učí neprovádět své kompulze. Může jít například o to, že se dotkne záchodového prkénka a nesmí si umýt ruce. Tato léčba se často kombinuje s poměrně vysokými dávkami selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) – obvykle třikrát vyššími, než jaké jsou potřebné k léčbě deprese. Společně to může pomoci mnoha pacientům s OCD, ale zdaleka ne všem. Proč je tedy OCD tak vyčerpávající porucha a proč je tak těžké ji léčit? Náš nový výzkum nabízí vodítko – a určitou naději pro ty, kteří s ní bojují.
Naomi Finebergová, která vede specializovanou kliniku pro pacienty s OCD, se setkává s mnoha lidmi, pro které je každodenní život obtížný a kteří se svou poruchou i přes léčbu nadále bojují. Podle ní asi 40 % pacientů nereaguje na individuálně přizpůsobenou léčbu. Mnohým navíc zůstávají zbytkové obtěžující příznaky, jako jsou přetrvávající obsedantní myšlenky nebo recidiva.
Tito pacienti mohou i po léčbě propadat depresím a sebevražednému chování a být natolik zahlceni svým obsedantně kompulzivním chováním, že nakonec zanedbávají svou rodinu, práci, přátele a zdraví. OCD ve své nejtěžší formě narušuje i ty nejzákladnější sebeobslužné činnosti, jako je jídlo nebo pití – což někdy vede k nutnosti dlouhodobé hospitalizace nebo ústavní péče.
OCD na mozku
Nová studie našeho týmu z Cambridgeské univerzity, publikovaná v Proceedings of the National Academy of Sciences, nyní začíná ukazovat, proč tomu tak je. Porovnávali jsme 43 pacientů s OCD s 35 zdravými kontrolními účastníky experimentu, jehož cílem bylo zjistit, proč se pacienti s OCD snaží naučit, že neprovádění jejich bezpečnostního chování je vlastně „bezpečné“. Provedli jsme to tak, že jsme zkoumali jejich schopnost pružně přizpůsobovat své reakce na změny ohrožení, zatímco se nacházeli ve skeneru fMRI, který měří mozkovou aktivitu sledováním změn průtoku krve, ve Wolfsonově centru zobrazování mozku.
Ukázali jsme účastníkům dva rozzlobené obličeje, z nichž jeden byl někdy spojen s mírným elektrickým šokem na zápěstí, čímž se stal hrozbou. Záznamy drobných změn potu ukazovaly, kdy účastníci očekávají šok. Abychom otestovali flexibilní aktualizaci hrozby, obrátili jsme také podněty tak, aby se z „bezpečné“ tváře stala ta hrozivá a naopak. Experiment testuje schopnost jedince naučit se, kdy je podnět bezpečný, a neočekávat tak šok. Obrácením podnětů jsme zavedli dvojznačnost, protože obě tváře byly do té doby spojeny s možností šoku.
Pacienti s OCD se mohli zpočátku naučit, která tvář předpovídá hrozbu. Jakmile se to však obrátilo, nebyli schopni rozlišit mezi novým a starým ohrožujícím podnětem – oba považovali za ohrožující. Domníváme se, že je to proto, že se nikdy skutečně nenaučili, že jedna z tváří je skutečně bezpečná – což se odrazilo v jejich mozkové aktivitě. Na rozdíl od zdravých účastníků se u pacientů s OCD neprojevil žádný signál z ventromediální prefrontální kůry, což je oblast mozku, která normálně signalizuje bezpečnost.
Výsledky naznačují, že pacienti s OCD mají pravděpodobně potíže naučit se, kdy jsou situace v každodenním životě bezpečné – a že to souvisí s rozdíly v mozku. To má velký význam pro současnou psychologickou léčbu OCD, při níž se od pacientů očekává, že se naučí, že neprovádění nadměrného a nutkavého bezpečnostního chování je ve skutečnosti „bezpečné“, a tudíž zbytečné. Současné expoziční terapie mohou pacienty pouze naučit, jak se vypořádat se svými kompulzemi, místo aby se skutečně naučili, že situace, kterých se tolik bojí, nejsou ve skutečnosti nebezpečné. To znamená, že obsedantní myšlenky mohou přetrvávat a že je možné, že se kompulzivní chování v budoucích stresových situacích vrátí.
Výzkum navazuje na jinou nedávnou studii publikovanou v časopise Biological Psychiatry, která objevila nedostatek komunikace mezi specifickými oblastmi mozku u pacientů s OCD. Zejména zjistila narušenou konektivitu mezi nervovými drahami, které spojují přední část mozku s bazálními ganglii, jež jsou rozhodující pro flexibilní myšlení a chování zaměřené na cíl, o nichž víme, že jsou u pacientů s OCD narušeny a pravděpodobně přispívají k obtížím při překonávání nutkání provádět zbytečné kompulze.
Možností, jak v budoucnu zlepšit léčbu OCD, by bylo prozkoumat lepší učení pacientů, že neprovádět kompulzivní bezpečnostní chování je skutečně bezpečné. Toho by se dalo dosáhnout posílením odměn v terapii za neprovádění bezpečnostního chování nebo případně pomocí určitých léků, které mohou posílit pozitivní prožitek z toho, že nemusíte provádět kompulze.