Slepá pravda o moderním psaném jazyce
Co mají společného heiroglyfy, emoji a nálepky.
Nejstarší psaný jazyk na světě neměl abecedu. Když psaný jazyk vznikl, nepoužíval se k „hláskování“ slov tak, jak to dělá mnoho dnešních psacích systémů; místo toho každý symbol představoval slovo (nebo příležitostně část slova). Pokud vám to zní povědomě, je to pravděpodobně proto, že mluvení pomocí obrázků je vám známé – moderní čínština (hanzi) je druh logografického systému psaní, stejně jako japonské kandži. Mladším čtenářům ovšem možná naskočí ještě modernější příklad logografického systému psaní – samolepky.
Bylo vylito hodně inkoustu o tom, jak samolepky a emoji přinášejí smrt moderní komunikaci, ale to vede k nesprávné (a západně zaujaté a upřímně řečeno trochu rasistické) paralele: že se jazyk vyvinul z logografického jazyka (řekněme hieroglyfů) v jazyk abecední (angličtina). Ve skutečnosti se angličtina vůbec nevyvinula z logografického systému; je to bratranec, nikoliv potomek. A mandarínština, jejíž miliarda aktivních mluvčích z ní činí jediný nejpoužívanější jazyk na světě, používá logografický systém založený na slabikách.
Nyní mohou lingvisté namítat proti zařazení emoji do logografického systému psaní. Je to proto, že emodži jsou ve skutečnosti ideografické – to znamená, že každé emodži představuje spíše myšlenku než konkrétní slovo. Jak se však samolepky rozšiřují a začínají nahrazovat jednodušší emodži, přibližujeme se ke skutečnému logografickému jazyku, kde každý symbol nepředstavuje myšlenku, ale slovní spojení. Obzvláště dobře to znají uživatelé chatovacích aplikací, jako jsou Line a wechat – když uživatel píše větu, může si vybrat, zda libovolné slovo nahradí nálepkou, která s tímto slovem přímo souvisí. Pokud je věta zobrazena v push notifikaci, může uživatel vidět slova: Chceš (jíst) s (mnou)?“, zatímco program tato slova nahradí jejich obrázkovými ekvivalenty.
Logografické systémy psaní nejsou devolucí z abecedních systémů. Není těžké najít články, které argumentují přesně tímto bodem, ale ve skutečnosti to svědčí o hlubokém nepochopení původu psaného jazyka (a také o pořádné dávce rasismu vůči asijským jazykům, které logogramy stále používají). Pochopení toho, jak a proč se vyvinuly abecední a logografické systémy, vyžaduje vrátit se k počátkům psaného jazyka.
Je důležité si na chvíli uvědomit, že žádný logografický systém psaní nepoužívá čisté logogramy (slovo = obraz). Mandarínština obsahuje slabičné prvky, aby pomohla popsat nově se vyskytující slova, zatímco egyptské hieroglyfy umožňují ze stejného důvodu souhlásky. Nálepky používají jedinečnou směs abecedního a logografického systému, aby zohlednily nelogografické potřeby. A nejstarší jazyk na světě? Byl to psací systém založený na slabikách.
Mnoho lidí by vám řeklo, že „původním psaným jazykem na světě“ jsou egyptské hieroglyfy, ale tento nejslavnější logografický jazyk pravděpodobně nebyl první. Tuto čest má klínové písmo. Klínové písmo, vynalezené kolem roku 3 400 př. n. l., není mluvený jazyk, ale spíše systém zápisu. Klínopis používá stejné symboly ve více jazycích, zejména v sumerštině a akkadštině. Podobně jako mandarínština a kantonština používají stejné písmo, mohli bychom vlastně psát anglicky pomocí klínového písma.
Klínový systém psaní začínal s více než 1000 znaky, i když časem tento počet zkrátili, aby byl systém přehlednější (opak toho, co nyní dělá angličtina!). Je těžké říci, kdy psaný jazyk skutečně vznikl, protože rané společnosti používaly něco, čemu se říká proto-pismo (vzpomeňte si na jeskynní malby), ale historici se obecně shodují, že většina kultur přešla na skutečné písmo, když přešla od lovecko-sběračských společností k zemědělským. Ať už to byli Sumerové nebo starověcí Mayové, sledování majetku znamenalo potřebu sofistikovanějšího systému pro vedení záznamů. V případě klínového písma to byla řada symbolů představujících zboží (dvě ovce, čtyři ovce, mnoho ovcí). Nakonec se z toho vyvinulo vedení účtů (moje dvě ovce, tvoje dvě ovce) a odtud se přidaly fonetické prvky, aby bylo ještě snazší je rozluštit (Mackovy dvě ovce, Wrenovy dvě ovce). Moderní čínština používá jak logografické, tak fonetické symboly, což pomáhá při setkání s novým symbolem, který jste nikdy předtím neviděli. (Mnoho studentů cizích jazyků se domnívá, že většina čínských znaků je piktografických, protože ty se nejsnáze učí, ale skutečný počet se blíží 5 %. Zhruba 12 % tvoří ideogramy, další forma logografické komunikace, a posledních 80 % jsou sémanticko-fonetické symboly, což znamená, že kombinují logografický a fonetický prvek). To dělalo i klínové písmo.
Přestože má mandarínština tak podobný vývoj jako klínové písmo, oba systémy spolu ve skutečnosti vůbec nesouvisejí. Historici se sice budou donekonečna přít, zda se egyptské hieroglyfy vyvinuly z klínového písma, nebo vznikly samostatně, ale všichni uznávají, že Čína má svůj vlastní strom, nikoli jen samostatnou větev. Staří Mayové jsou dalším ukázkovým příkladem nesouvisejícího systému, který se nicméně vyvíjel přímo paralelně – také vynalezli logografický jazykový systém.
Když lidé diskutují o vývoji od angličtiny k nálepkám, bod, který skutečně ukazuje jejich neznalost, je, že angličtina nepochází z logografického jazyka. Angličtina používá latinku, a ta pochází přímo ze semitštiny. Semitské jazyky vznikly v Mezopotámii, na Arabském poloostrově a v Levantě kolem roku 3750 před naším letopočtem. Jejich písemné systémy vycházely z egyptského hieratického písma – nikoliv však z egyptských hieroglyfů. Hieratické písmo existovalo současně s hieroglyfy – v žádném případě nebylo vývojem hieroglyfů. Skoro se mi to chce zkopírovat a vložit a zopakovat, aby to bylo naprosto jasné. Existovaly současně. Důvod, proč je to tak důležité, je ten, že to vyvrací často opakovanou rétoriku, že jsme se nějak vyvinuli mimo logografický jazyk – přitom logografický a alfabetický jazyk nejenže existovaly vedle sebe, ale existovaly v jednom jazyce! A nejen to, hieratický jazyk se v každodenním životě používal častěji než hieroglyfy.
Na rozdíl od logografických systémů, jako je starověká čínština, kde jsou zobrazení poměrně jednoduchá, byly ve starém Egyptě hieroglyfy neuvěřitelně krásné a podrobné. To znamenalo, že abecední systém se psal rychleji a logografický systém byl složitější (a poskytoval podrobnější informace), takže se používal v oficiálních dokumentech a vyprávění příběhů.
Západní lidé si stále vybírají systém psaní podle toho, jak formální nebo neformální chceme být, ale moderní technologie toto rozdělení postavily na hlavu. Nyní můžeme emoji a nálepky používat okamžitě, místo abychom museli načrtávat složité vzory, zatímco psaní celých slov je pracnější proces. Píšete obchodní e-mail? Pravděpodobně napíšete celou větu s náročnou gramatikou a pro jistotu ještě dvakrát zkontrolujete pravopis. Ale když píšete své sestře nebo nejlepšímu příteli? 👂 💃 2 🌑 ?
Emoji jsou oblíbené, protože jsou rychlejší a lépe vyjadřují lidské emoce, a to historicky ještě více platí pro čínské uživatele, což vysvětluje, proč je to právě Čína (a Japonsko), kdo razí cestu, pokud jde o zavádění nálepek. Až donedávna nebyla technologie, řízená především prvními osvojiteli v západním světě, kalibrována pro čínské znaky.
Jak napsala Sarah Zhang v The Atlantic: „Telegraf byl vyvinut s ohledem na abecedu. Stejně tak psací stroj. A počítač. A internetové protokoly. A ano, čínsky mluvící lidé strávili století přizpůsobováním svého jazyka těmto technologiím, dokud je výpočetní výkon nepřekonal, což vedlo k bohatšímu a komplikovanějšímu vztahu k technologiím než ve světě abecedy.“
Moderní výpočetní výkon umožnil použít metodu kódování, která byla prediktivní. To umožnilo zadávání textu, které bylo ještě rychlejší než v angličtině, a nakonec vedlo k neuvěřitelně slavnému vynálezu – autokorekci.
Ale dokud se tak nestalo, uživatelé mobilních telefonů chtěli komunikovat rychle a klávesnice mobilních telefonů byly pro zadávání čínského textu mučivě pomalé. Naproti tomu nálepky vyjadřovaly emoce stejně rychle – a daly se snadno posílat. Ale stejně jako jazyk, i nálepky někde začínaly. Tento trend rychlého posílání obrázků namísto psaní složitých vět začal s emotikony. Jednoduché (nebo někdy složité) typografické obrázky, emotikony, byly poprvé použity výzkumníkem na Carnegie Mellon University. Scott Fahlman měl problémy s tím, že si studenti na diskusních fórech navzájem nerozuměli, a chtěl pro ně najít rychlý způsob, jak dát najevo, zda je tón zprávy vážný, nebo humorný. Rychlé 🙂 za zprávou dokázalo vysvětlit dvěma stisky kláves a tento koncept se rychle ujal a rozšířil se rychlostí blesku. Brzy mohly emotikony popisovat zvířata <(^), emoce < 3, a dokonce i činnosti \(‚-‚)/.
Populární emotikony byly přeměněny na emotikony a dalo by se odpustit, kdybyste předpokládali, že to byl přirozený proces. Zdá se intuitivní vzít 🙂 a změnit ho na (vložte obrázek usmívajícího se obličeje), ale jeden člověk tento kognitivní skok skutečně provedl, a to téměř sám. Jmenuje se Šigetaka Kurita a často se mu říká otec emoji. Byl to on, kdo je vlastně vymyslel, a byl to on, kdo je koncem 90. let pomohl zavést do japonských mobilních telefonů. Staly se tak populárními, že když společnost Apple v roce 2007 vydala iPhone a chtěla proniknout na japonský trh, zahrnula do něj skrytou funkci, která uživatelům umožňovala zapnout klávesnici s emoji. Tato klávesnice byla inzerována pouze v Japonsku, ale severoameričtí uživatelé její existenci rychle objevili a k překvapení společnosti Apple si tento jednoduchý komunikační prostředek zamilovali. Emoji ovládly svět.
Z emoji se nakonec vyvinuly samolepky. Na rozdíl od jiných „evolucí“, které spolu ve skutečnosti nesouvisejí, jsou samolepky rozhodně evolucí z emoji; pokročilejší formou logografické komunikace. Samolepky byly vyvinuty po tsunami v roce 2011, kdy přední korejská internetová společnost Naver začala vyvíjet aplikaci Line (která je nyní nejoblíbenější aplikací pro zasílání zpráv v Japonsku). Umožňují uživatelům vyprávět složitější emocionální příběh, a to je nezbytné, protože v letošním roce komunikuje tolik lidí. Alespoň jednu aplikaci pro zasílání zpráv používá 2,5 miliardy lidí; podle předpovědí bude do roku 2018 používat messengery 90 % světové populace, která má přístup k internetu.
Náš svět se s přibývajícími lety stal nekonečně složitějším a jazyk se snaží držet krok. Angličtina má nyní milion slov, zatímco v Shakespearově době jich bylo pouze 200 000. To je nárůst o 500 %. Většina mluvčích používá jen zlomek těchto slov – průměrná slovní zásoba rodilého Angličana se pohybuje kolem 30 000 slov – ale komunikace stále vyžaduje čas, úsilí a porozumění. Možná vás štve, že si musíte vygooglit „ttyl“, abyste zjistili, co to znamená, ale někdo jiný bude stejně zmatený z použití „craggy“ nebo „flummoxed“. Nyní, když máme tolik různých prostředků okamžité komunikace, chceme jazyk, který je jednodušší, který překonává slovník a nářečí a který lze vyjádřit kliknutím na tlačítko.
Vítejte u nálepek.
S nálepkou mohu jedním klepnutím říci to, co by mi jinak zabralo jednu nebo dvě věty. Od přímočarých odpovědí jako „lol“ až po složité myšlenky jako 👩 👩 🍦 🌞? (Chceš se mnou dneska jít na zmrzlinu?), se komunikace stává rychlou a bezproblémovou. Stejně jako Egypťané používali k různým účelům logografickou a abecední komunikaci, moderní písařky vědí, že rozhovor o politice s rodiči vyžaduje slovní zásobu vštípenou po letech státní školní docházky, zatímco zeptat se kamaráda, jestli nechce zajít na kafe, vyžaduje ☕️.
Jsou nálepky skutečnou formou jazyka? Lingvisté jsou v této otázce na vážkách. Většina z nich sice tvrdí, že jejich absence gramatických nebo lexikálních pravidel znamená, že technicky vzato nejsou „jazykové“. Například kašel může někdy nahradit slovo a v kontextu můžeme pochopit, co dotyčný řekl, tedy: „Ten člověk je jedna matka-*kašel*er“. Neexistuje však žádná dohodnutá gramatika, která by určovala, kdy lze a kdy nelze kašel použít. Pokud by však studie ukázaly, že uživatelé dokáží důsledně vypíchnout konkrétní slovo signalizované emoji (znamená šálek, ze kterého vychází pára, kávu, nebo teplý nápoj, nebo dokonce hrnek?), začalo by to naznačovat, že se ze samolepek vyvíjí skutečný systém psaní.
Jeden Redditor se o to pokusil. Student lingvistiky na University of South Florida napsal příběh Šípkové Růženky pouze pomocí emoji (s výjimkou jmen postav, pro které zatím neexistují unikátní symboly). Podívejte se na příběh a zjistěte, kolik z něj dokážete přečíst. Rozumíte mu – ale k tomu vám dopomůže znalost výchozího materiálu. Důkazem toho je překlad Moby Dicka do emotikonů. Výsledek? Zcela nečitelný bez použití originálu jako „klíče“.“
Ale co když nepřekládáme přímo? Co když uznáme, že nálepky mají svou vlastní syntax? Výsledkem by mohlo být něco jako Kniha ze země. Grafický román, jehož autorem je čínský výtvarník Xu Bing, je složen výhradně ze symbolů a ikon, které jsou univerzálně srozumitelné. Výsledkem je příběh vyprávěný výhradně obrazem, který může sledovat kdokoli z jakéhokoli rodného jazyka. Stejně univerzální porozumění platí i pro běžné nálepky, které používáme každý den. Když vám kamarád pošle textovou zprávu s šálkem kávy, hodinami a osobou, je ve vaší mysli nějaká otázka, které slovo tyto symboly představují?“
Nálepky nejsou devolucí jazyka. Nejsou ani evolucí. Jsou kulturní vzpomínkou na to, jak to dříve chodilo, což umožnil nedávný technologický pokrok. Pro Východ jsou přirozeným vývojem, pro Západ jsou tisíciletou potřebou, která může být uspokojena až nyní.
Jsou logografií – a drží se.
Mack pracuje pro společnost Axiom Zen, kde je posedlý paradigmaty mobilní komunikace (myslím živé vysílání, emoji a identity). Bez tohoto úžasného týmu by to nemohl napsat. Zvláštní poděkování patří Wren za pomoc při tvorbě tohoto článku.
Speciální poděkování patří Wren za pomoc při tvorbě tohoto článku.