Slzy bolesti a slzy radosti
Je pláč zdravé chování? Možná ano, možná ne. Vingerhoets a Bylsma (2016) nedávno napsali vynikající a obsáhlý článek o pláči.
Všichni pláčeme. Je to jedno z prvních chování, které vyjadřujeme jako kojenci, abychom přiměli někoho, aby si nás všiml tím, že se bude věnovat našim potřebám a nabídne nám útěchu. Jistě, k pláči často dochází, když cítíme fyzickou bolest. Po skončení kojeneckého věku můžeme plakat z frustrace, když buď nejsme schopni, nebo je nám znemožněno získat to, co chceme – jako v případě dítěte, které chce sníst více sušenek, ale nemůže dosáhnout na sklenici se sušenkami, nebo kterému rodič vezme sáček se sušenkami.
Když jsme starší, pláčeme z jiných důvodů, které zahrnují jak negativní, tak pozitivní zkušenosti. S přibývajícím věkem začínáme rozvíjet mezilidské vztahy a odvozovat z nich generované pocity. Naše interakce s druhými ovlivňují to, jak se cítíme obecně, a konkrétněji sami k sobě.
Cathy, Anna a Nancy chodí do sedmé třídy. Když byla Cathy jako první pozvána na Annin narozeninový večírek, cítila se výjimečně a plakala. Když Nancy zjistila, že není pozvaná, plakala, protože se cítila zraněná a odmítnutá.
Mezilidské vztahy mají za následek vyvolání plačtivého chování, když dojde ke ztrátě spojené s tímto vztahem; například úmrtí milované osoby, rozvod nebo rozchod. Pláč je behaviorální reakcí na smutek, stejně jako na další možné emoce, jako je osamělost, odmítnutí nebo opuštění.
V dospělosti je nepravděpodobné, že by jediná emoce stimulovala plačtivé chování; obvykle je přítomen soubor emocí. Například pocit bezmoci vyvolává pláč, pokud jedinec zároveň pociťuje hněv, strach nebo smutek. Slzy mohou být odrazem neschopnosti zvládnout situaci.
Slzy proléváme nejen kvůli sobě, ale také kvůli druhým. To odráží náš vlastní psychosociální a morální vývoj. Když se díváme na film o matce, která obětuje svůj život, aby zachránila své dítě, nebo slyšíme příběh o postiženém člověku, který byl neprávem odsouzen za zločin a potrestán, může se stát, že se nám vytvoří empatické slzy. Soucítíme s „bolavým“ jedincem. Tyto situace podněcují naše empatické reakce péče a soucitu.
Plakat můžeme také tehdy, když ubližujeme druhým. Tím dáváme najevo své pocity lítosti v reakci na náš morální kompas, jak bychom se měli chovat k lidem.
Slzy nemusí vždy pramenit z nešťastných nebo bolestných okolností. Mohou to být slzy radosti, a to jak z nás, tak z druhých, nebo slzy úlevy: rodič, který se dozví, že operace jeho dítěte byla úspěšná.
Slzy radosti se mohou objevit také z čiré radosti nebo z potěšujících událostí, které dávají životu člověka smysl: Mladý tanečník, který snil o tom, že se objeví na jevišti, a pak je po mnoha kolech konkurzu vybrán do obsazení broadwayského muzikálu, nebo matka syna, který jí oznámí, že se brzy stane babičkou.
Slzy radosti se mohou projevit, když se podílíme na štěstí druhých. Všichni jsme slyšeli o lidech, kteří vždy pláčou na svatbách nebo při zprávě o narození dítěte. Pláč je opět způsob, kterým vyjadřujeme své empatické spojení s druhými, když slaví takové nádherné události, které mohou vyvolat i naše osobní radostné vzpomínky. Umělecké dílo (např. malba, hudba a tanec) může také vyvolat slzy podnícené krásou a uznáním.
Je třeba poznamenat, že existují i jiné situace, kdy člověk může plakat nikoli z radosti nebo bolesti, ale jako záměrný, neupřímný projev rozrušení nebo výčitek. Takoví „aktéři“ se snaží pomocí svých slz dosáhnout požadované reakce druhých – to znamená, že jejich záměrem je manipulovat druhými pro svůj osobní prospěch.
Jedinec má za sebou dlouhou historii zatčení a odsouzení za loupeže, vloupání a napadení se smrtící zbraní. Během soudního procesu za své poslední zatčení se před soudcem rozpláče a řekne, jak moc lituje toho, co udělal, a že nyní „prozřel“ a slibuje, že se už nikdy neproviní. Brzy poté je pozorován, jak se směje a mluví o tom, jak doufá, že dostane podmínku.
Pláč má blahodárné vlastnosti, a to i v případě opravdové bolesti. Pláč umožňuje lidem uvolnit své pocity a snad dosáhnout úlevy nebo uspokojení. Vnímá také druhé lidi, kteří vnímají emocionální stav jedince, a podporuje jejich podporu. Pláč má navíc fyziologický účinek na organismus, například uvolňuje neurochemické látky, které mohou zlepšit náladu.
Když lidé roní slzy z bolesti nebo radosti, je pláč emocionální reakcí na psychický stav. Jeho význam nelze bagatelizovat. Může odrážet normální psychické fungování. Může být také příznakem závažného onemocnění, například deprese, u kterého je třeba vyhledat odbornou léčbu.
Snad nejlépe to řekl Washington Irving: „V slzách je posvátnost. Nejsou známkou slabosti, ale síly. Mluví výmluvněji než deset tisíc jazyků. Jsou to poslové zdrcujícího zármutku, hluboké lítosti a nevýslovné lásky.“
.