The Life and Legend of Calamity Jane
Na jaře roku 1877 jela Calamity Jane po stezce a narazila na uprchlý dostavník z Wyomingu, který byl napaden válečnou skupinou Šajenů. Okamžitě se pustila do dechberoucího pronásledování řítícího se kočáru, odvážně naskočila na místo řidiče, odhodila všechna zavazadla (kromě veledůležité pošty), zpacifikovala koně a odjela do bezpečí Deadwood City, kde se jí dostalo hrdinského uvítání. Tato epizoda, známá jako Záchrana Deadwoodského jeviště, je opojným kouskem westernového dobrodružství se vším všudy a stala se jednou z jejích nejslavnějších historických vinět a byla zmíněna v úvodních scénách muzikálu Calamity Jane (1953). V hollywoodském hitu jela v roli ochránkyně Deadwoodského jeviště s puškou Winchester, svěží atletickou tváří a chytlavým hudebním doprovodem („Whip Crack Away!“) bouřlivá a buldočí Doris Dayová.
Člověk by si mohl odpustit domněnku, že Calamity Jane je stvoření, které si vymysleli romanopisci a filmaři a na požádání ho převyprávěli jako základní westernovou postavu. Ve skutečnosti se za folklórem skrývá příběh jisté Marthy Jane Canary, jejíž historie vypovídá o složitých genderových identitách, kulturních reprezentacích a spletitých vazbách mezi žitou a vymyšlenou zkušeností na Západě. Ve věci záchrany Deadwoodu na jevišti totiž místní tisk vykreslil poněkud jiný příběh, než jaký vypráví Canary a její novodobí oslavovatelé. Deník Cheyenne Daily Leader, který o incidentu informoval v březnu 1877, se o ní ani nezmínil, za viníky přepadení označil bandity a uvedl, že do města se díky koňskému naváděcímu instinktu dokutálel kočár bez řidiče. O několik měsíců později se jméno Calamity Jane objevilo nikoli jako zachránkyně, ale jako pravděpodobná členka proslulé bandy psanců, přičemž jeden z očitých svědků mezi nimi identifikoval „ženu oblečenou v mužských šatech“. Mužský převlek úspěšně používaly některé z nejslavnějších žen na Západě, aby unikly dopadení (například Pearl Hartová, Sally Scullová a Laura Bullionová), ale v případě Calamity Jane ji její sartoriální pověst učinila hlavní podezřelou.
Příběh Marthy Jane Canary/Calamity Jane je dramatickým příběhem o příležitostech a útlaku, maškarádě a vytváření mýtů.
Příběh Marthy Jane Canary/Calamity Jane je dramatickým příběhem o příležitostech a útlaku, maškarádě a vytváření mýtů. Konec devatenáctého století přinesl na Velké pláně dalekosáhlé a rychlé změny – nerostné stávky, železniční tratě, rozmach usedlostí a územní války – a připravil půdu pro to, aby se Calamity Jane (spolu s řadou dalších postav, včetně Billyho Kida, Jesseho Jamese a Jamese Butlera („Divokého Billa“ Hickoka) stala zosobněním Západu v jeho „divokých a vlnitých“ letech. V tomto období se také v transmissippském regionu objevila řada příležitostí pro ženy, od vedení usedlostí až po podnikání ve službách, včetně prádelen, penzionů a nevěstinců. Silně maskulinizovaná pohraniční kultura zároveň ponechávala omezený manévrovací prostor nekonvenční ženě, která se pohybovala v prostředí, jež jeden z prvních životopisců nazval „mužskými stezkami starého Západu“. Dochované fotografie nabízejí lákavý pohled na proměnlivou identitu Marthy Canary/Calamity Jane, která se pohybovala mezi sebevědomým šviháctvím ženy převlečené za muže v divadelním postoji a ponižováním chudé tulákyně-alkoholičky, která se snaží přežít na okraji společenské přijatelnosti. Mužsky oděný tulák povalující se na skále, sebevědomý vojenský zvěd třímající pušku ve studiové póze, zmožená pionýrka se sklenicí piva na pozdrav a sépiově zbarvená truchlící s květinou v ruce u hrobu Billa Hickoka: tyto roztroušené vizuální snímky „Calamity“ vypovídají tisíce slov. Nebo spíš vyprávějí i nevyprávějí. Jsou zde patrné vířící domněnky, které se kolem ní jako hraničářské celebrity shromáždily, stejně jako náznak skrytého příběhu o osobním boji, vyprávění příběhů a možnostech pohlaví. Jak se Martha Jane Canary stala Calamity Jane a jak byl její příběh v průběhu více než jednoho století postupně recyklován a přetvářen, je předmětem knihy Calamity:
Canary se narodila v Missouri v padesátých letech 19. století a na Západ dorazila jako malé dítě, když se svými rodiči cestovala po souši jako součást dlouhého průvodu těch, kteří se vydávali do zemí bohatých na nerostné suroviny v Montaně hledat bohatství a prosperitu. Nenašla ani jedno, ani druhé. Koncem 60. let 19. století osiřela a strádala, stěhovala se mezi železničními a hornickými tábory, vojenskými stanicemi a pohraničními městečky, kde si vyzkoušela různá zaměstnání – některá obvyklá (kuchařka, pradlena, dívka ze saloonu a prostitutka), jiná méně typická (nákladní dělník, prospektor, povozník mezků). Během těchto let si však Martha Canary udělala jméno. V drsných osadách západních plání byla známá tím, že se oblékala do mužských šatů, měla zálibu v alkoholu a toulkách a sklon střílet z úst i ze zbraní, a stala se tak jakousi regionální kuriozitou. Na rozdíl od zbožné paní učitelky nebo „něžné krotitelky“ se sluneční kšiltovkou, což byly stereotypní tváře žen z pohraničí, zde stála svérázná postava, která se pohybovala daleko za hranicemi normativního chování a přitahovala pozornost místních obyvatel svými zjevně divokými způsoby, svědivostí spouště a nevázaností. když v červenci 1876 přijela do Deadwoodu, což symbolicky znamenalo začátek jejího vzestupu mezi hraničářské superhvězdy, místní tisk to vyjádřil stručně: „Přijela Calamity Jane.“ Během několika následujících let se Canary stala předmětem pomluv v Black Hills a získala celonárodní (a mezinárodní) slávu. Na tuto novou scénu ji katapultovala řada literárních zpracování jejího „příběhu“: noviny, literární díla a řada románů (laciné a senzacechtivé texty, které se vyžívají v Západě a jeho barvitých postavách), v nichž Calamity Jane hrála hlavní dámu v kůži všehoschopného hraničářského hrdiny Deadwooda Dicka. Představovala svět svobody a nespoutané akce, „divoký západ“ lidové představivosti, který přetrvává dodnes, a „hrdinka z plání“ zaujala náladu veřejnosti.
Tři roky poté, co Frederick Jackson Turner přednesl své slavné teze o hranicích před Americkou historickou asociací, oslovila Calamity Jane své vlastní publikum v tisku. Turnerova esej „Význam pohraničí v americké historii“ z roku 1893 obhajovala dobývání západu jako základní aspekt americké zkušenosti. Kniha Life and Adventures of Calamity Jane, By Herself (1896) nabídla osobní pohled na migraci, osídlování a odolnost v transmissippském divadle. Stejně jako Turner i ona vycházela z uznání Západu jako silného a dynamického prostředí a z pochopení jeho dramatické síly. Krátké vyprávění, které vzniklo jako doprovod k výstavě pro Kohla a Middletona, v níž Canary vystupovala, představovalo staccatovou kroniku skutečného svědka života v pohraničí. Podobně jako v mnoha denících o cestě na západ začínal Canaryho příběh stručným rodokmenem, po němž následovalo svižné vyprávění o nebezpečích a vzrušeních pětiměsíční cesty po souši přes pláně, řeky a hory. Sama sebe popisovala jako „pozoruhodně dobrou střelkyni a nebojácnou jezdkyni na dívku mého věku“ a poznamenala, že „byla vždy po boku mužů, když bylo třeba zažít vzrušení nebo dobrodružství“. Krátce se zmínila o svém příjezdu do Virginia City v Montaně a o smrti obou svých rodičů a zaměřila se na svou práci zvěda pro generála Custera, během níž našla život „dokonale doma v mužských šatech“. Léta strávená v armádě jí přinesla proslulost jako svérázné „ženské zvědačce“ a také slavný přídomek „Calamity Jane, hrdinka plání“ (údajně slova jistého kapitána Egana poté, co ho zachránila před bezcitným sesednutím ze zálohy). Poté se vyprávění přesunulo do Deadwoodu a jejích hrdinských činů jako jezdkyně Pony Expressu, dopadení vraha Divokého Billa a (přirozeně) záchrany deadwoodského dostavníku. To vše zůstalo nedílnou součástí její legendy i v následujících letech. Po vyprávění o svých sedmnácti letech, kdy se plahočila od města k městu, hledala zlato, proháněla muly a podobně, zakončila Canary své vyprávění vzpomínkou na triumfální návrat do Deadwoodu jako slavná postava, jejíž příběh stále vzbuzuje fascinaci. S uznáním své autority autentické vypravěčky hraničářských zážitků uzavřela své vyprávění s pokornou jistotou: „V naději, že tato malá historie mého života bude zajímat všechny čtenáře, zůstávám, stejně jako v prvních dnech. S pozdravem, paní M. Burková. Better Known as Calamity Jane.“
Proces, v němž se Martha Canary stala Calamity Jane, lze nejlépe pochopit z hlediska širší kultury hraničářských celebrit budované na konci 19. století.
Canary nebyla sama, kdo chtěl svůj westernový příběh svěřit potomkům. Legie cestovatelů a usedlíků horlivě zapisovaly hranice do inkoustu a spojovaly své vlastní životní příběhy s kolektivními příběhy o zjevném osudu a tvořící se historii. Jak uvedla Dee Brownová, autorka jednoho z prvních akademických pojednání o ženách na západě v knize The Gentle Tamers (1958), emigrantky byly horlivé deníkářky, které zaznamenávaly každodenní detaily svých zkušeností spolu s pocitem, že jsou součástí něčeho většího, než jsou ony samy. Jejich příběhy však byly přehlíženy v tradičním vyprávění o dobývání západu, které se soustředilo na bílého mužského hrdinu, tedy kovboje, kavaleristu, horníka, šerifa a desperáta. Frederick Jackson Turner například ve své oslavě americké demokracie a tažení na západ zdůrazňoval roli „nadhorských mužů“ (zvýraznění moje). Je příznačné, že „ženské pohraničí“ začalo být jako historické téma bráno vážně až s nástupem Nové historie Západu (New Western History) v 80. letech 20. století a jejím imperativem představit přeplněnější, komplikovanější a spornější obraz (což Elliott West nazývá „delším, ponurejším, ale zajímavějším příběhem“). Následné vykopání bohaté žíly svědectví z první ruky, která vydaly tisíce žen, když se setkaly se Západem a učinily jej svým domovem, osvětlilo živou „Herstory“ v terénu, který se do té doby jevil jako „Hisland“ (abychom použili termín Susan Armitageové). Toto čerstvě vepsané pohraničí odhalilo příběhy o domácnosti, omezení a strádání, ale také o sociální mobilitě, vynalézání nových identit a pružnější definici „ženské práce“. Emigrantka britského původu Evelyn Cameronová, která odešla do Montany počátkem devadesátých let 20. století se svým manželem Ewenem, aby zde chovala poníky na pólo, byla jednou z těch, kdo dokumentovali každodenní život na usedlosti a lovecké stezce – od ucpávání zdí blátem, aby se zabránilo průvanu, až po vytrhávání zkaženého zubu jeho napojením na lana přehozená přes trám. V jednom záznamu napsala: „Manuální práce… je to jediné, co mě zajímá, a koneckonců je to to, co ze mě udělá opravdu silnou ženu. Ráda lámu hříbata, cejchuji telata, kácím stromy, jezdím na koni a pracuji na zahradě“. Takové příběhy ukazovaly rozmanitost zkušeností na ženské hranici, která daleko přesahovala hollywoodské stereotypy pomocnice v domácnosti a drzé dívky ze saloonu.
Calamity Jane je obzvláště zajímavou postavou v tomto příběhu žen, které si nárokují autoritu a vlastnictví nad historií a prostorem tradičně obsazeným muži. Za prvé, její autobiografický profil neodpovídá modelu západní autorky otročící při svíčkách při sestavování každodenního soupisu života (Evelyn Cameronová shledala papír v takovém nedostatku, že jakmile byl jeden zápis hotov, obrátila papír na bok a změnila barvu inkoustu). Martha Canary byla s největší pravděpodobností negramotná, její autobiografie byla vydána jako doprovod k výstavě v muzeu desetikorun, v níž hrála. Život a dobrodružství jako takový byl koprodukcí: vznikl jak z historek, které si Canary vyměňovala v saloonech a u táborových ohňů, tak z návrhů literárního agenta, který měl za úkol napsat do tisku divadelní příběh slavné Deadwoodské vypravěčky v pohanské kůži. Svým vědomě divadelním podáním ilustrovala propojené obrysy toho, co feministická dramatička Heather Carverová nazývá „děj, podívaná a diváctví“ v ženské autobiografii. Život a dobrodružství s odvážnou artikulací a smyslem pro tempo zhustila Calamity Jane do sedmi stran (Turnerův referát mimochodem zabral 28 stran). Byl to její scénář a scénář (který podle dobových anekdot sloužil jako užitečná nápověda, když Canary vystupoval pod vlivem) a také sloužil návštěvníkům jako slovutný suvenýr z představení. Co se týče stylu, sledoval obecný trend hraničářských svědectví, která kladla důraz na autenticitu a eskamotérství jako rozhodující složky hraničářského životopisu (viz například Dobrodružství Buffalo Billa Codyho (1904)), a upřednostňovala věcnou prózu, která navozovala pocit hrdinské geografie, po níž putují světlí, ale prostořekí hrdinové. Tato přímočarost v psaní, jak poznamenal raný životopisec Duncan Aikman, poskytovala veledůležitý závěr o pravdivosti: „když je autobiografie výjimečně věcná a zároveň výjimečně věrohodná, není důvod o ní pochybovat.“
Z velké části však byl Život a dobrodružství hokus pokus: cvičení v tvůrčím psaní a vytváření mýtů, přesněji řečeno v „sepisování“ folklóru Calamity Jane, jak jej od 70. let 19. století předkládal Canary a další. Úvodní řádek obsahoval dva „red herrings“ v podobě roku jejího narození (1852, nikoli 1856) a příjmení (Cannary, tj. s přidaným „n“), které byly věrně reprodukovány jako „pravdy“. Značná část autobiografických detailů byla navíc chybná. Calamity Jane nikdy nejela s Custerem, nikdy nesloužila jako armádní zvěd nebo kurýr Pony Expressu a nezadržela vraha Billa Hickoka. Jako taková představovala jakýsi hlavolam, slovy raného životopisce Leonarda Jenneweina, „hrdinku, která nevykonala žádný hrdinský čin“. Zdálo se, že věrohodnost a přitažlivost hvězdy se na podporu jejích nároků na slávu počítají mnohem více než pádné důkazy. Jak poznamenává životopiskyně Linda Jucovy, „detaily o jejích hrdinských činech byly zřídkakdy pravdivé, ale nikoho to nezajímalo. Důležitý byl příběh.“ Zapomeňte na jemné detaily historické přesnosti: Kanárkova pověst vycházela z toho, že byla věrohodnou westernovou herečkou, a to v obou významech tohoto slova. V letech 1875 a 1876 cestovala s armádními výpravami, strávila nějaký čas v železničních táborech společností Northern a Union Pacific, účastnila se prospektorského boomu v Black Hills a v zárodečných letech byla součástí Deadwoodu. Její smysl pro teatrálnost (Jennewein poznamenal, že „přitahovala pozornost dramatickým způsobem, v epizodách, které měly zůstat v paměti svědků“) dodával jejím velkým příběhům punc autenticity. Calamity Jane chodila jako hrdinka z pohraničí a jako barová vypravěčka měla dobře nacvičené vyprávění. Podle Lander Wyoming State Journal „byla na své přízvisko hrdá a dostatečně prozíravá, aby využila jeho možností“ – což je závěr, který při vysvětlování toho, jak se chudá, potulná žena zapletla do hrdinské mytologie imaginárního Západu, vyvolává zajímavé otázky týkající se dějinnosti, kulturní rezonance a genderové výkonnosti.
Proces, v němž se Martha Canary stala Calamity Jane, jak zde tvrdím, je nejlépe pochopitelný z hlediska širší kultury hraničářských celebrit budovaných na konci 19. století – opojné doby, v níž byli ti, kdo se podíleli na westernovém příběhu, katapultováni do světel reflektorů jako očití svědkové dějin a baviči v pohraničí. Život a dobrodružství míchaly diskrétní prvky nonkonformního života s předpokládanými „pravdami“ a historickými odkazy, aby vytvořily silný hraničářský koktejl, který vypovídal o dobové fascinaci nejdivočejšími aspekty „divokého Západu“. Jak napsal deník Rapid City Daily Journal, Calamity Jane byla „pichlavým kaktusovým symbolem pionýrských dnů v srdci jejich zkaženosti“. Byla považována za svědkyni pohraničí s hvězdnou přitažlivostí a připojila se k takovým osobnostem, jako byl Buffalo Bill Cody (kterého Larry McMurtry nazývá jednou z „prvních amerických superhvězd“), a zprostředkovávala příběh Západu pro účely vzdělávání, zábavy a vlasteneckého účetnictví. Skutečnost, že Canaryho autobiografie byla faktograficky nenáročná, neměla v imaginativní krajině tvorby westernových mýtů, kde byly zrnité reálie méně důležité než uspokojení kulturních potřeb po okázalé a ideologicky silné americké pohádce, velký význam. Zvládnout tuto cválající bestii hraničářské mytologie se ukázalo jako obtížné. William Cody zkrachoval, když se snažil, aby jeho představení na „divokém západě“ dostála svému velkolepému účelu, a také Canary se dostala do problémů, když se snažila dát smysl svému veřejnému i soukromému životu. Dobové zprávy hovoří o finančních problémech, psychické a fyzické nestabilitě, opakujících se problémech s alkoholem, bouřlivých vztazích a neuspořádaném domácím životě. V roce 1887 redaktor listu Livingston Enterprise poznamenal: „Úplný a pravdivý životopis života Calamity Jane by vydal na velkou knihu, zajímavější a krvelačnější než všechny smyšlené příběhy, které o ní byly napsány.“ Noviny poznamenaly, že „by se nikdy nedostala do knihovny nedělní školy“. Takové redakční výkvěty – oslavující Canaryinu „divokost“ před tím, než ji odstřelí jako společenského vyvrhele, podivína nebo excentrika – naznačovaly nestabilitu a vnitřní rozpory hraničářské celebrity, která zároveň oslavovala a destabilizovala hegemonní mužnost.
____________________
.