Thomas Jefferson, Aaron Burr a americký způsob zrady

Zrada je jediným trestným činem definovaným v Ústavě USA, která uvádí: „Zrada Spojených států spočívá pouze ve vedení války proti nim nebo v přimknutí se k jejich nepřátelům a poskytnutí jim pomoci a útěchy.“

Zakladatelé si tuto formulaci vypůjčili ze zákona anglického krále Eduarda III. Přijatého v roce 1350 našeho letopočtu, Zákon Edwarda III. rovněž kriminalizoval „navádění nebo představování si“ smrti krále, sexuální znásilnění některých žen v královské domácnosti, padělání velké pečeti nebo mincí království a vraždu některých královských úředníků – činy, které by v republice nemělo smysl považovat za velezradu.

Ústava USA rovněž vyžaduje „svědectví dvou svědků téhož zjevného činu“ nebo „doznání před veřejným soudem“, aby bylo možné dosáhnout odsouzení. Požadavek „zjevného činu“ měl zabránit tomu, aby soudci nebo politici využívali procesů s velezradou k pronásledování politických odpůrců, jak to bylo běžné v raně novověké Anglii. Britští panovníci totiž po staletí nutili soudce, aby odsuzovali politické odpůrce k smrti na základě falešných důkazů nebo chatrných obvinění, která často vycházela z tvrzení, že „zrádce“ zosnoval nebo si vymyslel smrt krále.

V Americe si zakladatelé přáli, aby státní orgány dodržovaly vyšší důkazní standard.

Definice velezrady v ústavě však byla jedna věc. Bylo zapotřebí skutečných zkušeností, aby americká myšlenka velezrady dostala život a praktický právní význam.

Během deseti let od ratifikace Ústavy bylo několik skupin protestujících v Pensylvánii odsouzeno za velezradu za násilný odpor proti prosazování federálních daňových zákonů. Prezidenti Washington a Adams omilostnili tyto „zrádce“ dříve, než kdokoli z nich stanul na šibenici. Jejich odsouzení se zakládalo na starém anglickém pojetí, podle něhož „vyvolání války“ zahrnovalo i násilný odpor proti zákonu. Soudy se však brzy začaly od této široké definice velezrady odklánět. Prvním takovým případem byl proces s Aaronem Burrem v roce 1807.

Burr byl v letech 1801 až 1805 viceprezidentem Thomase Jeffersona. Burr byl politický chameleon a měnil stranu nebo úřad, kdykoli se domníval, že je to politicky nebo finančně nejvýhodnější. V roce 1800 si Jefferson vybral Burra jako svého kandidáta v naději, že Burrova přítomnost na kandidátce pomůže získat severní státy, například New York. V té době – před ratifikací 12. dodatku v roce 1804 – členové sboru volitelů při hlasování neuváděli, zda volí prezidenta nebo viceprezidenta. Jefferson a Burr se tedy ve sboru volitelů shodli. Burr v tom viděl příležitost, jak proklouznout do prezidentského úřadu, a tak nechal volby přehodit do Sněmovny reprezentantů, kde bylo třeba 37 hlasovacích lístků, aby se rozhodlo, že Jefferson je skutečně zvoleným prezidentem. Tato epizoda Jeffersona poznamenala a naučila ho, že svému viceprezidentovi nemůže věřit.

V červenci 1804 Burr slavně zastřelil v souboji Alexandra Hamiltona. Později téhož roku se Jefferson ucházel o znovuzvolení s jiným protikandidátem a v březnu 1805 byl Burr z funkce odvolán. Nyní jako politický exulant a obviněný vrah obrátil Burr svůj zrak k západnímu pohraničí.

Ačkoli podrobnosti jeho plánů zůstávají nejasné, Burr navštěvoval pohraničí – možná proto, aby vyvolal válku se Španělskem a osvobodil Mexiko; možná proto, aby oddělil transalleghenskou oblast od Spojených států a založil vlastní impérium; nebo možná prostě proto, aby zjistil, jak by mohl zbohatnout. Naneštěstí pro Burra si to jeden z jeho kompliců v New Orleansu začal rozmýšlet a poslal kopie části Burrovy korespondence do Washingtonu, čímž odhalil Burrovy plány federálním úřadům.

Když se 25. listopadu 1806 dostala k Jeffersonovi zpráva o údajných Burrových spiknutích, rozhodl se ho prezident zastavit. Aniž by zmínil Burrovo jméno, vydal Jefferson o dva dny později proklamaci, v níž uvedl, že bylo odhaleno zrádné spiknutí. Vyzval „všechny osoby, které jsou do něho jakkoli zapojeny nebo se ho účastní, aby v něm přestaly pokračovat, neboť na své nebezpečí budou odpovídat opakem“.

Sněmovna reprezentantů požádala Jeffersona, aby předložil důkazy na podporu svých tvrzení. Ačkoli Jefferson považoval tento požadavek za urážku své administrativy, přesto mu 22. ledna 1807 vyhověl, tentokrát označil Burra jménem a prohlásil, že je „arcispiklenec“ a zrádce, o jehož „vině není pochyb“.

Jeffersonovo veřejné prohlášení o Burrově vině – ještě předtím, než byl Burr zatčen nebo obžalován – bylo kontroverzní. Bývalý prezident John Adams v dopise ze svého domu v Quincy ve státě Massachusetts prohlásil, že i když je Burrova „vina jasná jako polední slunce, neměl by ji první soudce prohlásit dříve, než ho bude soudit porota“.

Několik Burrových spolupracovníků bylo zatčeno a převezeno do Washingtonu k soudu. Ve Washingtonu prezident Jefferson a ministr zahraničí James Madison osobně vyslechli jednoho z nich a neupřímně mu sdělili, že vše, co řekne, nebude u soudu použito proti němu (později se tak stalo).

Naštěstí pro vězně se jejich případ dostal před předsedu Nejvyššího soudu USA Johna Marshalla.

Marshall Jeffersona nesnášel. Ačkoli oba muži byli Virginijci – a bratranci – měli zcela opačné názory na to, co je pro americkou republiku nejlepší. Po celou dobu svého působení v soudní radě využíval Marshall svého postavení předsedy Nejvyššího soudu k vyjadřování nacionalistického pohledu na americkou ústavu. Jefferson, agrárník, byl obecně proti silné centrální vládě. Aby toho nebylo málo, Marshall byl jmenován neúspěšným prezidentem Johnem Adamsem a potvrzen neúspěšným federalistickým senátem počátkem roku 1801, jen několik týdnů před nástupem Jeffersona do úřadu. Marshall tak v podstatě obsadil ukradené místo u Nejvyššího soudu, které měl podle Jeffersona dostat šanci obsadit.

V únoru 1807 Marshall rozhodl, že Burrovi společníci nemohou být souzeni v hlavním městě státu, protože tam nespáchali žádný zločin. K Jeffersonově nelibosti byli propuštěni.

Ale ani toto rozhodnutí Burra neušetřilo.

Burr cestoval po řece Mississippi na devíti dlouhých člunech s asi 60 muži, když se dozvěděl, že by na něj mohl být v New Orleans spáchán atentát. Pokusil se o útěk a dostal se hluboko do mississippského teritoria. Americká armáda ho však brzy dostihla a 19. února 1807 zatkla.

Burr byl poslán k soudu do Richmondu, protože k jeho údajnému „zjevnému činu“ zrady došlo na Blennerhassettově ostrově, malém kousku tehdejší Virginie na řece Ohio, kde v prosinci 1806 došlo k neradostnému, ale ozbrojenému střetu mezi některými Burrovými muži a milicí státu Virginie. (Pro konečný výsledek případu je velmi důležité, že Burr nebyl tomuto střetu přítomen.)

Jefferson se o stíhání Burrova případu nezdravě zajímal. Prezident usiloval o to, aby porota byla složena výhradně z jeffersonovských republikánů. Chtěl také, aby ministerstvo financí hradilo výdaje vládních svědků. V rámci mimořádného delegování výkonné moci poslal svému prokurátorovi „prázdné milosti… k vyplnění podle vašeho uvážení“, pokud by některý z dalších „pachatelů“ byl ochoten proti Burrovi svědčit. Nakonec prezident také podpořil vyhlášení stanného práva v New Orleansu, které umožnilo vojenským úřadům zatýkat civilisty bez zatykače – včetně novinářů – a prohledávat soukromou poštu na poště při hledání důkazů.

Jeffersonův pohled na důkazy proti Burrovi byl velmi problematický. „Pokud jde o zjevné činy,“ napsal, „nebyly svazek informačních dopisů v Rodneyho rukou, dopisy a fakta zveřejněná v místních novinách, Burrův útěk a všeobecné přesvědčení nebo pověsti o jeho vině pravděpodobným důvodem k domněnce, že … došlo k zjevným činům?“. (Důraz přidán.)

V Jeffersonově postoji byla velká ironie, neboť když noviny nebyly přívětivé k jeho administrativě, peskoval je za jejich nespolehlivost. „Dnes už nelze věřit ničemu, co se píše v novinách,“ napsal v dubnu 1807. „Dodám, že člověk, který se nikdy nepodívá do novin, je lépe informován než ten, kdo je čte; stejně jako ten, kdo nic neví, je blíže pravdě než ten, jehož mysl je naplněna lží a omyly.“

Přes slabé důkazy začal soud 3. srpna 1807. Obžaloba postavila do řady více než 140 svědků, ale poté, co několik z nich vypovědělo o Burrově „zlém úmyslu“, Burrovi právníci namítli, že svědci nenabízejí žádné důkazy týkající se skutečného otevřeného činu zrady. Nejvyšší soudce Marshall, který procesu předsedal jako okresní soudce, rozhodl ve prospěch obhajoby s odůvodněním, že vypovídat mohou pouze svědci, kteří mohou vypovídat o „zjevném činu“ „vyvolání války“. Vzhledem k tomu, že Burr nebyl přítomen střetu na ostrově Blennerhassett v prosinci 1806, nemohla být připuštěna žádná další svědectví. Porota ho shledala „nevinným na základě předložených důkazů“.

Prezident Jefferson byl výsledkem procesu znechucen a v důsledku toho vyjádřil své pohrdání soudy. Jefferson se dokonce vyslovil pro dodatek k americké ústavě, který by prezidentovi umožnil odvolat federální soudce z funkce, pokud by o to požádaly obě komory Kongresu, a tvrdil, že soudní moc jedná „nezávisle na národu“ a že soudy rozšiřují „imunitu na tu skupinu pachatelů, která se snaží zvrátit ústavu a sama je v ní ústavou chráněna“.

Z Jeffersonova pohledu, pokud soudci hodlali umožnit zrádcům podkopávat národ, neměli by dostávat ústavní ochranu v podobě doživotního mandátu. Bezostyšný útok Jeffersona a jeho stoupenců v Kongresu na federální soudnictví se však nestal zákonem.

Jeffersonovo chování v případu Spojené státy proti Aaronu Burrovi ukazuje prezidenta, který byl ochoten nechat svou politiku a osobní mstu zastřít svůj úsudek. Jefferson, který nenáviděl obžalovaného i soudce, se osobně vložil do trestního stíhání.

Kontroverzní prezidentské volby. Ukradené křeslo u Nejvyššího soudu. Obvinění z velezrady. Prezident otevřeně pohrdající soudy a tiskem. Souboj, který definoval velezradu v rané Americe, měl prvky známé Američanům v roce 2017. Otcové zakladatelé čelili podobnému konfliktu – a přesto národ přežil.

Jonathan W. White je docentem amerických studií na Christopher Newport University. Jeho nejnovější knihou je Midnight in America: (Darkness, Sleep, and Dreams during the Civil War, UNC Press, 2017). Podívejte se na jeho webové stránky www.jonathanwhite.org nebo ho sledujte na Twitteru @CivilWarJon

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.