Trpíte separační úzkostí?
Dlouho se mělo za to, že separační úzkost je doménou malých dětí. Známá vývojová fáze, v níž nepřítomnost rodiče nebo milované osoby způsobuje hluboké rozrušení, obvykle nastupuje v kojeneckém věku.
S trpělivostí a uklidněním separační úzkost obvykle ustoupí během několika měsíců nebo několika let bez psychologické léčby. Psychiatři dlouho tvrdili, že její účinky končí v dospělosti.
Úzkost z odloučení může začít v dospělosti
Australští vědci však zjistili, že úzkost z odloučení může začít nebo pokračovat i v dospělosti. Tato úzkost je obvykle zaměřena na jednoho nebo dva blízké – a může být dokonce zaměřena na domácího mazlíčka.
Australská psycholožka, docentka Vijaya Manicavasagar, která byla průkopnicí výzkumu této poruchy, tvrdí, že až jeden z 20 dospělých bude během svého života trpět úzkostnou poruchou z odloučení. Ženy trpí touto poruchou častěji než muži.
Doktorka Manicavasagarová – ve spolupráci se svým kolegou profesorem Derrickem Silovem – začala zkoumat separační úzkost u dospělých poté, co si uvědomila, že značný počet klientů se zdá být rezistentní vůči konvenční léčbě úzkostných a panických poruch.
„Pracovali jsme na velké klinice, kde jsme přijímali mnoho set pacientů. Přesto jich byl značný počet, kteří neměli z kognitivně-behaviorální terapie, což je léčba panické poruchy založená na důkazech, takový prospěch, jaký by měli mít.“
Po podrobném zkoumání docent Manicavasagar, který je ředitelem psychologické kliniky Black Dog Institute, pečlivě studoval jednotlivé případy této kohorty. Podařilo se jí identifikovat, že tyto pacienty spojuje hluboká závislost na přítomnosti blízké osoby.
Doktorka Manicavasagarová uvedla, že trpící jsou často zaneprázdnění lidé, kteří dosahují vysokých výsledků a chápou, že jejich chování není normou. Mnoho z nich zvládá příznaky poruchy tím, že omezují své každodenní aktivity, například odmítají cestovat za prací.
Technologie maskuje problém
Řekla: „Technologie mohou existenci poruchy maskovat. Textové zprávy a videohovory dávají trpícím možnost být v neustálém kontaktu s objektem své pozornosti způsobem, který je společensky přijatelný.“
Problémy nastávají, když odloučení od milované osoby způsobuje takovou úzkost, že vážně trpí kvalita života. Příznaky mohou zahrnovat bolesti hlavy, nevolnost, potíže se spánkem a noční můry. Může dokonce vyvolat záchvaty paniky, které, pokud nejsou řešeny, mohou vést k panické poruše a mohou být mylně považovány za agorafobii.
Kolegové odborníci na duševní zdraví byli zpočátku k nové diagnóze skeptičtí. Práce prováděná v průběhu téměř 20 let – zčásti ve spolupráci s výzkumným týmem z USA pod vedením doktorky Katherine Shearové – od té doby existenci ASAD potvrdila.
Průkopnická práce australských vědců byla uznána, když byla porucha zařazena do Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM5), jednoho z klíčových pramenů pro psychiatrickou diagnostiku. Ta dříve tvrdila, že separační úzkostnou poruchou trpí pouze mladí lidé.
Výzkum léčby
Rozpoznávání poruchy se nyní zlepšuje, protože znalosti mezi odborníky na duševní zdraví rostou. Na univerzitě v Novém Jižním Walesu nyní probíhá první světová studie pod vedením docenta Manicavasagara, jejímž cílem je vytvořit léčbu ASAD založenou na důkazech.
Další výzkum může zkoumat faktory, které přispívají k rozvoji separační úzkostné poruchy u dospělých. Někteří vědci naznačují, že může souviset se ztrátou nebo zármutkem, ale je třeba provést další výzkum.
Těm, kteří zjistí, že iracionální touha po neustálém kontaktu s milovanou osobou ovlivňuje jejich život, doporučuje docent Manicavasagar konzultaci s příslušným psychologem. Zkušený odborník bude schopen pomocí kognitivně-behaviorální terapie prozkoumat myšlenky, které jsou základem této obavy. Pomůže trpícím vybudovat si dovednosti pro zvládání úzkosti a jejích příznaků.