'Nikdy to nejsou muži, kdo se stydí' – Amanda Rosenbergová o aféře, která otřásla společností Google
S blížícím se koncem desetiletí by se dalo říci, že končí i naše milostná aféra se Silicon Valley. Pokud jsme však vůči utopickým slibům linoucím se ze San Franciska ostražitější než kdykoli předtím, možná nikdo z nás není ostražitější než ženy, které tam pracovaly, což vedlo k tomu, že se objevila řada ženských autorských, zasvěcených zpráv o technologické metropoli.
Loni americká novinářka Emily Changová vydala knihu Brotopia o její notoricky mužské kultuře a v lednu vydá bývalá pracovnice technologického oddělení Anna Wienerová své paměti Uncanny Valley o čtyřech letech nezávazného sexismu, který tam zažila. Tento týden vydává Amanda Rosenbergová, bývalá manažerka Googlu vystudovaná na univerzitách v Marlborough a Leedsu, své vlastní paměti That’s Mental:
„Bylo to tak bezútěšné,“ říká o svém působení v technologickém gigantu. „Protože navenek jsem si říkala: ‚Podívejte se, jak vyhrávám, jak se mi daří a jak jsem vším, co po mně matka chtěla,‘ a uvnitř jsem jen umírala, byla zmatená, vyděšená a osamělá.“
Rosenbergova zkušenost byla samozřejmě extrémnější než většina ostatních. V knize se totiž nezmiňuje – a osobně se o tom zdráhá mluvit jinak než okatě -, že její zhroucení urychlil, jak přiznává, „toxický“ vztah s prezidentem multimiliardářské společnosti Google Sergeyem Brinem.
* Ztratil Google na cestě ke světové nadvládě duši?
* Spoluzakladatel Googlu Sergey Brin prý staví „leteckou jachtu“ za 140 milionů dolarů na pomoc chudým
* Muž, který chce, aby Google řídil naše životy
V té době bylo Brinovi 40 let, byl ženatý s generální ředitelkou společnosti 23andMe Anne Wojcicki a měl dvě děti mladší šesti let; Rosenbergové bylo 27 let, trpěla nediagnostikovanou duševní chorobou a byla tisíce kilometrů od svých přátel a rodiny. „Byla jsem úplně sama, když jsem se musela propracovat z naprostých psychických trosek,“ říká o následcích aféry. „A znovu jsem si vybudovala svůj život a udělala jsem z něj to, čím je dnes.“
Nyní, když se setkáváme v Los Angeles, kde pobývá pracovně, je Rosenbergová třiatřicetiletá, sebevědomá a lehce rozpačitá. Zdá se, že se skrývá za obrovskými brýlemi připomínajícími sovy a závěsem vlasů, ale jakoukoli plachost přerušuje hojnými vtípky.
„Lidé v depresi nevypadají jinak,“ říká procítěně a její britský přízvuk prozrazuje jen nepatrné transatlantické zaškobrtnutí. „Jsem v obrovské depresi… a podívejte se na mě, jsem k…a krásná,“ odtuší, než propukne v záchvaty smíchu.
V roce 2012 Rosenbergová pracovala v marketingovém oddělení centrální londýnské pobočky Googlu, když dostala nabídku přejít do centrály společnosti – „To je velká věc,“ – a rychle stoupala po žebříčku. Zanedlouho byla jmenována veřejnou tváří Google Glass, počítačových „chytrých“ brýlí vybavených internetem a kamerou, o nichž gigant věřil, že způsobí revoluci na trhu nositelných technologií.
Tato role vynesla Rosenbergovou do nejvyšších pater technologických titánů; do roka se zapletla s Brinem, který byl o 13 let starší než ona. Když prosákly zprávy, že opustil Wojcickou, s níž byl šest let ženatý, ocitla se Rosenbergová v centru mediálního víru. Kombinace sexu a technologií se ukázala jako neodolatelná a příběh se rychle rozhořel na obou stranách Atlantiku.
Rosenbergová v knize Brina jmenovitě nezmiňuje, ale v kapitole o svém prvním pokusu o sebevraždu popisuje, že byla v „intenzivním a bouřlivém vztahu“, během něhož bylo její sebevědomí „na úplném dně“.
Přispěl veřejný pád k jejímu nebezpečnému psychickému stavu? „Samozřejmě že přispělo. Nebylo to to hlavní, ale rozhodně mě to překlopilo přes okraj. Převrátilo by to přes okraj každého.“
„Nikdy jsem o tom nemluvila,“ dodá váhavě a vybírá si slova. „Bylo to neuvěřitelně bolestivé. Byla jsem… bylo to neuvěřitelně bolestivé. A dnes by se to nestalo.“ Zdánlivě má na mysli nápor médií a řadu sexistických titulků, které ji obviňovaly z toho, že se snažila vyspat na vrchol, zatímco ženatý Brin odešel s nepoškozenou pověstí. „Vždy jsou to muži, kteří jsou chráněni,“ poznamenává Rosenbergová. „Nikdy to nejsou muži, kdo je s…-haněn.“
Stejně dobře však mohla mluvit o vztahu jako takovém; tuto skutečnost podtrhuje oznámení společnosti McDonald’s, které přišlo jen několik dní po našem setkání s Rosenbergovou, že její generální ředitel britského původu Steve Easterbrook byl propuštěn za to, že navázal dobrovolný vztah s kolegyní.
V době, kdy tam Rosenberg pracoval, se společnost Google nechvalně vyhýbala vztahům mezi zaměstnanci a jeden nejmenovaný bývalý zaměstnanec prohlásil, že je „záměrně agnostická ohledně randění“. V průběhu let se ve vedení Googlu rozjela řada pozoruhodných románků na pracovišti, včetně jednoho mezi Brinovým spoluzakladatelem Larrym Pagem a Marissou Mayerovou, první inženýrkou společnosti a pozdější generální ředitelkou Yahoo.
Od nástupu MeToo však prý vyhledávací gigant začal kancelářské aféry, zejména mezi zaměstnanci v podřízeném řetězci, zpřísňovat.
Rosenbergová odešla ze společnosti Google nedlouho poté, co se vztah dostal na veřejnost („Nebyla jsem mladá ani hloupá, ale byla jsem – byla jsem zranitelná“), prošla několika start-upy, než zcela opustila technologické odvětví a začala se věnovat psaní. Brin mezitím nadále dohlíží na Google a nedávno přivítal dítě se svou druhou manželkou Nicole Shanahanovou, podnikatelkou v oblasti právních technologií, která je rovněž o více než deset let mladší než on.
Vzhledem k tomu, jak se v posledních letech změnil náš postoj k románkům na pracovišti mezi mocnými muži a jejich podřízenými, vidí nyní Rosenberg vztah s Brinem jinou optikou? Na několik vteřin se zarazí. „Myslím, že to nebylo správné z mnoha důvodů. Abych byla upřímná, už o tom nikdy nechci mluvit, protože mám svůj vlastní život.“
Stále žije v San Francisku se svým manželem Pavlem Vodenským, softwarovým inženýrem, který také pracuje ve společnosti Google, a jejich třináctiměsíční dcerou a pracuje na scénářích a místních okrajových komediálních představeních a také na pokračování knihy o duševním zdraví matek.
Rosenbergová vždycky snila o tom, že se stane spisovatelkou, ale připadalo jí to „směšné, téměř urážlivé“, říká, zejména pod vedením kariéristicky zaměřené čínské matky, která pracovala v bankovnictví, a britského otce s praxí v reklamě. Částečně skončila v San Francisku v mylné snaze udělat dojem na své rodiče, s nimiž má dodnes napjaté vztahy.
„Celým mým životem se táhne téma typu: ‚No, máma na mě bude pyšná, když budu mít hodně peněz‘. Když jdeme všichni na večeři a já zvednu účet – což je v čínské kultuře prostě obrovský průšvih, protože se všichni chtějí hádat o zaplacení účtu, ale ve skutečnosti ho nechtějí zaplatit -, je to dobrý pocit zaplatit.“
Rodina, která pochází z Hongkongu (její rodiče se vzali během polední přestávky), se brzy přestěhovala do Londýna, odkud osmiletou Rosenbergovou poslali do školy Cottesmore v Západním Sussexu. Právě tam jí rodiče během jedné ze čtrnáctidenních víkendových návštěv oznámili, že se rozcházejí.
Na Marlborough College byla v ročníku nad Jamesem Middletonem. Vzhledem k jeho vlastnímu nedávnému přiznání deníku The Telegraph, že také trpěl myšlenkami na sebevraždu, si troufám odhadnout, zda život odděleně od rodičů v tak mladém věku nemá něco společného s nejednotným duševním zdravím.
„Ne, nemyslím si, že je to něco, co souvisí s pobytem na internátní škole,“ říká a poukazuje na to, že všichni dospívající, bez ohledu na školu, kterou navštěvují, „chtějí skrývat pocity, aby vypadali populárně nebo měli alespoň přátele.“
V knize That’s Mental Rosenbergová dělá pravý opak a svěřuje se s intimními detaily o všem od svého prvního záchvatu úzkosti (v Marlborough) až po svůj současný seznam léků na bipolární poruchu II. Kniha je střídavě srdcervoucí (plakala jsem nad pasáží líčící pohřeb jejího mladšího bratra) a zábavná.
„Nikdy jsem si nekladla za cíl, aby to byla zábavná kniha,“ říká Rosenbergová. „Chtěla jsem napsat knihu pro Amandu, která ji tehdy potřebovala.“
„V těch temných chvílích máte pocit, že nemáte na výběr, a cítíte se tak beznadějně. A to je bohužel něco, co si myslím, že je vlastně docela univerzální.“