Your Gateway John Coltrane Albums
Mnoho komentářů zmiňuje album My Favorite Things. Atlantic/Warner Music Group hide caption
toggle caption
Atlantic/Warner Music Group
Děkujeme za všechny vaše komentáře k naší nedávné výzvě „Jaké je první album Johna Coltranea, do kterého jste se zamilovali?“. V tuto chvíli jich máme 99! To je téměř rekord pro A Blog Supreme. Díky!
Je skvělé vidět, že tolik lidí obnažuje svůj srdeční vztah k hudbě Coltranea, hudebníka, jehož vášeň je tak silná, že je hmatatelná, jako hmotné dobro. Rád bych níže uvedl některé ze svých oblíbených reakcí a své odpovědi na ně.
Myslím, že je opravdu zajímavé, když historická událost utváří historický rejstřík. O nahrávacím sezení, při němž vzniklo několik prvních skladeb Coltraneova alba Lush Life, se vypráví, že se pianista Red Garland jednoduše zapomněl dostavit do studia. Z kvarteta se tak stalo trio – a o mnoho let později se z něj stalo první oblíbené album jistého M. Wilsona (linesegment):
Lush Life. Nikdy jsem netušil, že harmonii lze tak dobře vyjádřit prostřednictvím jediného tónového nástroje (a to jen proto, že se první den nedostavil klavírista).
Taky mě neustále ohromuje, že lidé přistupují ke Coltraneovi z tolika různých míst. Jsou lidé, kteří Coltranea objeví v jeho rané sólové diskografii, kteří objeví Coltranea, který spolupracoval s Milesem Davisem a Theloniousem Monkem. A pak jsou lidé jako Mark Saleski, který píše na Something Else! recenze a ke Coltraneovi se dostal díky volně plynoucí duetové session Interstellar Space z roku 1967:
Pro mě to byl Interstellar Space, i když bez mučení přiznávám, že když jsem ho poprvé poslouchal, NEVĚDĚL jsem, o co jde. To mi ale nebránilo v tom, abych si užíval divokou energii alba. Ani teď nemám úplné pochopení pro ‚Traneův záměr, ale za ta léta se mé uši vyvinuly natolik, že si dokážu vychutnat věci jako dekonstruovaná arpeggia, měnící se rytmy a cokoli dalšího, co dělá tu konkrétní zvukovou architekturu tak zábavnou.
Víte, většinou to funguje tak, že někdo objeví tónového, tvrdě houpavého Coltranea dřív než skronského, extatického Coltranea. Viz Glenn Harcourt (rroseselavy123):
„My Favorite Things“ bylo, pokud ne první, tak jedno z prvních asi půl tuctu jazzových alb, která jsem kdy slyšel, a bylo to dost blízko tomu, aby mi změnilo život. Otevřelo mi úplně nový duchovní i hudební svět a do roka jsem se vracel domů z práce po prvním ročníku vysoké školy, sklátil se ve tmě na postel, zavřel oči a nechal se v duchu unášet do „mezihvězdného prostoru“. Za 40 let jsem se neohlédl a byl to skvělý výlet.
Měl bych zmínit, že většina odpovědí přišla s uvedením obvyklých podezřelých: Giant Steps, A Love Supreme, John Coltrane a Johnny Hartman. Bylo tam však i dost dlouhých ocasů, přičemž Ole Coltrane se objevoval s pozoruhodnou frekvencí. Robert T. Jordan (rtj) má bláznivou historku o dalším méně známém klenotu:
V letech 1967-68 jsem sloužil v americké armádě, umístěné ve Vietnamu. Měli jsme gramofon na baterie a LP desky. KULU SE MAMA bylo album, které jsme hráli docela často.
My Favorite Things bylo také vysoko mezi výsledky, jak napsal J. Philbrick (Brick1111):
O Coltraneovi jsem nevěděl nic až do hodiny jazzu na vysoké škole v roce 1972. Učitel … pustil „My Favorite Things“ a já byl závislý. Slyšet takhle zahranou sopránku bylo ohromující. Takový exotický, živoucí zvuk. To album se stalo mou první vrcholnou láskou ke Coltraneovi.
Ještě někoho tam ten rok 1972 zasáhl? To je jedenáct let po vydání alba. To by bylo jako učit letos v roce 2010 Summerteeth od Wilco, Midnite Vultures od Becka nebo 2001 od Dr. Dre. Není to samozřejmě tak nepředstavitelné, ale nějaký profesor jazzu si byl v roce 1972 docela jistý, že ta deska má status „instantní klasiky“. Měl samozřejmě pravdu.
Nic se nevyrovná tomu formativnímu okamžiku, kdy si poprvé uvědomíte, že tahle jazzová hudba není jen o tom hrát rychle a vzrušivě a spoustu not najednou – že jazz je schopen pomalé, bolavé krásy. To zní jako zkušenost Joshe Rosena (cbies) a také moje vlastní:
můj první kontakt s Coltranem byl před několika lety na kompilačním albu, které jsem dostal, když mi bylo 13 nebo 14, kde byly první 4 minuty „my favorite things“. byl jsem opravdu připoután, zajímavě (nebo vhodně – jsem přece klávesista), ke zvuku Mccoye více než Traneho, takže jsem šel a koupil si celé album z itunes. Vlastně se mi to album moc nelíbilo, s výjimkou „but not for me“. nakonec jsem se dostal k tomu, že jsem si koupil Giant Steps a pak Blue Trane, ale doopravdy jsem si ho oblíbil, až když jsem si pořídil Ballads. Konečně jsem pochopil, že v jeho zvuku je něco víc než jeho i-can-play-more-notes-faster-than-you sixteenth and triplet runs, a rozhodl jsem se znovu zabrousit do jeho dřívějších věcí. tehdy jsem začal rýpat do „naima“ a „syeeda’s song flute“, a pak už jsem byl in.
Josh vypadá jako docela mladý kluk – ve věku střední školy. Zatímco Jim Cameron (HenGates) byl někde poblíž, když slyšel hrát My Favorite Things v rozhlasovém pořadu Symphony Sid!“
My Favorite Things. Bylo to první jazzové album, které jsem si kdy koupil a které mi změnilo život. Titulní skladbu jsem slyšel hrát Symphony Sida v jeho rozhlasovém pořadu WADO. Jednou večer jsem si ji pod dojmem toho, že je to tak dlouhá skladba, soustředěně poslechl a odstartoval tak svůj životní jazzový výlet, který ještě neskončil. John Coltrane byl velký umělec a velký člověk.
Předpokládám, že část důvodů, proč tato otázka získala tolik odpovědí, spočívá v tom, že existuje mnoho vstupních bodů do hudby tohoto Coltraneova chlapíka. Od roku 1955 do roku 1967 se jeho hudba měnila tak moc a tak rychle, že si v ní každý najde něco: noblesní post-bop, math-jazz, krásné balady, svalnaté manýry, duchovní oddanost, vnější světy. Samozřejmě, že něco pro každého se rychle mění na všechno pro někoho. Ale to už je na jiný příspěvek.
Related At NPR Music:
Na stránkách NPR: The Cocktail Party Guide To John Coltrane.