Zajímavá literatura
Doktor Oliver Tearle
„The Little Black Boy“ je báseň ze sbírky Williama Blakea „Songs of Innocence“ z roku 1789. Než přistoupíme k rozboru Blakeovy básně, připomeneme si „Malého černého chlapce“.
Malý černý chlapec
Má matka mě porodila v jižní divočině,
a já jsem černý, ale ó! má duše je bílá;
Bílé jako anděl je anglické dítě:
ale já jsem černý, jako bych byl zbaven světla.
Má matka mě učila pod stromem
a sedla si před denním žárem,
vzala mě na klín a políbila mě,
a ukazujíc na východ začala říkat.
Podívej se na vycházející slunce: tam žije Bůh
a dává své světlo a rozdává své teplo.
A květiny a stromy a zvířata a lidé dostávají
potěšení v ranní radosti v poledne.
A nám je dán na zemi malý prostor,
aby jsme se naučili snášet paprsky lásky,
a tato černá těla a tato sluncem spálená tvář
je jen mrak a jako stinný háj.
Neboť až se naše duše naučí žár snášet
Mrak zmizí, uslyšíme jeho hlas.
Řekne: Vyjdi z háje mé lásky & péče,
a kolem mého zlatého stanu jako jehňátka se raduj.
Tak pravila má matka a políbila mě,
a tak říkám malému anglickému chlapci.
Když já od černého a on od bílého oblaku se osvobodím,
a kolem Božího stanu jako jehňátka se budeme radovat:
budu ho stínit před žárem, dokud nesnese,
aby se v radosti opřel o koleno našeho otce.
A pak budu stát a hladit jeho stříbrné vlasy,
a budu jako on a on mě pak bude milovat.
V souhrnu „Malý černý chlapec“ mluví africký chlapec zmíněný v názvu básně. Tento „malý černý chlapec“ přiznává, že jeho kůže je černá, zatímco kůže bílého anglického dítěte je bílá, ale duše černého chlapce je také bílá: tj. 
stejně neposkvrněná a čistá jako duše bílého chlapce. Malý černý chlapec nám dále vypráví o tom, co ho naučila jeho matka pod stromem: poučila svého syna, aby se díval na vycházející slunce na východě, a řekla mu, aby slunce považoval za znamení od Boha, že představuje útěchu. Následuje rozsáhlá metafora „Bůh = slunce“, kterou William Blake důmyslně využívá, spojuje ji s tmavou pokožkou malého černošského chlapce (která byla „spálena“ Božími „paprsky lásky“) a naznačuje, že africké děti hůře snášejí „žár“ či námahu života, protože to mají mnohem těžší než bílé děti. (To samozřejmě nesnese příliš podrobné zkoumání a analýzu: černá pigmentace lidské kůže se vyvinula proto, aby snáze snášela sluneční žár. Ale obrazně to funguje.) Matka malého černošského chlapce mu pak řekne, že po smrti se „mrak“ maskující Boha (slunce) z našeho zorného pole odstraní a jako skotačící ovečky budou tyto děti v nebi, kolem Boha. Nebo, abychom si vypůjčili verš z Bible, nyní vidí přes sklo, potmě, ale po smrti uvidí malý černý chlapec Boha tváří v tvář.
Blake si pak ještě trochu pohrává s binárním vztahem černá/bílá a rozvíjí „mrak“ na dva druhy: černý mrak (naznačující bouře) a bílý mrak (více naznačující příjemné počasí). Malý černý chlapec říká malému bílému chlapci, že až utečou ze světa smrtelníků a připojí se k Bohu v nebi, bude všechno v pořádku, a malý černý chlapec zastíní svého bílého kamaráda před žárem Boží lásky, dokud to bílé dítě nesnese. Malý černý chlapec pak bude bílé dítě hladit po vlasech a bude jako bílé, takže ho bílý chlapec bude milovat.
Je zjevně důležité mít na paměti kontext „Malého černého chlapce“. V roce 1789 se v celém britském impériu stále praktikovalo otroctví a samozřejmě stále probíhal transatlantický obchod s otroky, který zahrnoval vykořenění a nucené zotročení milionů Afričanů, kteří pak byli převáženi do Ameriky a nuceni pracovat pro své bílé majitele. Blake, neúnavný kritik nespravedlnosti a nerovnosti, se zde zastává lidí bez hlasu, podobně jako ve svých dalších básních „The Chimney-Sweeper“ a „Infant Sorrow“ (v druhém případě je dítě doslova bez hlasu, protože je nemluvně: z latiny znamená „neschopné mluvit“).
Jedním z ospravedlnění otroctví byla samozřejmě představa, že černoši jsou méněcenní než běloši, a ta byla často podpořena biblickou „podporou“: černoši byli prokletí, „synové Chamovi“ atd. Myšlenka, že křesťanství sloužilo k ospravedlnění podmanění každého, kdo neměl to štěstí narodit se jako běloch, je jednou ze zhoubných ideologií, které se Blakeova báseň snaží zpochybnit. Pokud utrpení přivádí člověka blíže k Bohu, pak je malý černý chlapec pravděpodobně zbožnější než jeho bílí vrstevníci. I to však může být nebezpečná logika, protože sama o sobě může být vnímána jako ospravedlnění stávající ideologie (jinými slovy, utrpení černých dětí je v pořádku, protože pro ně bude z dlouhodobého hlediska „lepší“, protože jim pomůže získat místo v nebi). Tím, že Blake zkoumá tuto zapeklitou otázku prostřednictvím hlasu nevinného malého černošského chlapce (tato báseň je koneckonců z Písně o nevinnosti), se vyhýbá jakýmkoli takovým soudům, místo toho odhaluje problémy a nechává čtenáře přemýšlet o tom, zda je spravedlivé, aby černé děti trpěly v otroctví. V konečném důsledku není Blakeova báseň tak přímočará, jak se na první pohled zdá: něco, co vidíme v mnoha jeho nejoblíbenějších básních.
Nabídli jsme několik tipů, jak napsat brilantní esej z anglické literatury.
Autor tohoto článku, Dr. Oliver Tearle, je literární kritik a lektor angličtiny na Loughborough University. Je mimo jiné autorem knihy The Secret Library: A Book-Lovers‘ Journey Through Curiosities of History
.