Bojovnice: navzdory tomu, co si hráči myslí, byl starověký svět plný bojovnic
Jednou z velkých výhod počítačových her je, že v téměř nekonečném množství nabízených situací je možné cokoli, ať už se jedná o reálné nebo fantasy světy. Objevily se však zprávy, že hráči bojkotují hru Total War: Rome II z důvodu historické přesnosti poté, co vývojáři zavedli ženské generálky, zřejmě aby se zavděčili „feministkám“.
Ačkoli je pravda, že Římané by ve svých armádách ženské vojáky neměli, v bitvách se s ženami určitě setkávali – a když se tak stalo, vyvolalo to značný rozruch. Historikové starověkého světa zaznamenali příběhy o působivých ženských vojenských velitelkách napříč mnoha kulturami.
Když se ve starověkém světě ženy vydaly do války, obvykle se o tom psalo jako o naprostém zvratu přirozeného řádu věcí. Starověcí lidé věřili, jak tvrdí Homérova Iliada, že „válka bude věcí mužů“. V očích (mužských) soudobých historiků byly ženy válečnice odchylkami a často se na ně vzpomínalo jako na ztělesnění bájných jednoprsých Amazonek. Tyto legendární bojovnice byly obvykle zobrazovány jako mírně nevázané ženy, které se chovaly nepřirozeně a symbolizovaly – přinejmenším pro antické muže – svět postavený na hlavu.
Příběh Achillea a královny amazonských válečníků Penthesiley zkřížené hvězdy však fascinoval antické kronikáře. Penthesilea, která vedla své vojáky na podporu Tróje, byla bájnou dcerou boha války Área. V boji ji zabil Achilles, který ji poté oplakával a zamiloval se do královny válečníků pro její krásu a statečnost. Tento okamžik je zachycen na slavné váze z 6. století př. n. l., která se nyní nachází v Britském muzeu, a byl zobrazován v textech a obrazech napříč klasickým Řeckem a Římem.
Když Artemisia z Kárie velela lodím na straně Peršanů v bitvě u Salamíny v roce 480 př. n. l., bojovala tak dobře, že perský král Xerxes zvolal: „Já jsem válečnice: „Moji muži se stali ženami a mé ženy muži.“ Podle řeckého historika Hérodota to byl svět vzhůru nohama – ale vojáci, kteří Artemisii ochotně následovali do bitvy, si to myslet nemohli. Musela být zkušená a schopná a inspirovat ty, kterým velela.
Kleopatřina válečnická rodina
V helénistickém období – za které je obecně považováno období mezi smrtí Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. a dobytím Egypta Římem v roce 31 př. n. l. – se v mnoha královstvích ve východním Středomoří objevují ženy se skutečnou mocí a působností. Tyto výjimečné a vlivné královny často držely klíče k moci, měly osobní armády a neváhaly jít do války.
Byly to matky, dcery a sestry králů a generálů, kteří nastoupili po Alexandru Velikém. Báječná Kleopatra VII – známá především svým románkem s Juliem Caesarem a sňatkem s Markem Antoniem – byla poslední z dlouhé řady působivých egyptských královen, které se vydaly do války. Úlohu bojující královny měly již dobře zažitou její jmenovkyně včetně Kleopatry They a Kleopatry IV.
Nezdolná Kleopatra Thea obstála v nelítostném světě helénistického dynastického chaosu jako královna tří helénistických králů, zatímco Kleopatra IV. si po rozvodu s jedním manželem vzala s sebou jako věno k dalšímu manželovi osobní armádu.
Palmyrská královna bojovnice
O několik století později využila palmyrská královna Zenobia období převratů na Blízkém východě na konci 3. století n. l., aby pro sebe a své město vybojovala království – a nebylo náhodou, že svůj původ spojila s bojovými tradicemi helénistické Kleopatry.
Když Zenobie vedla svá vojska, činila tak ve jménu svého syna a postavila se římskému císaři Aureliánovi, aby chránila své město, svůj region a zájmy své říše. Podle řeckého historika Zosima Zenobia velela svým vojskům v bitvě a lidé z celého kraje se hrnuli na její stranu. Starověcí autoři byli pohoršeni představou ženy, která by ovládala římskou moc, ale v klasických a raně islámských dějinách zůstala legendou napříč Blízkým východem.
Boudica: největší britská královna bojovnice
Nejikoničtější z ženských válečnic starověku musí být icénská královna Boudica. Když Boudica vedla asi v roce 60 n. l. povstání proti římské okupaci své země, historik Cassius Dio na ni vzpomínal takto:
Veškerou tuto zkázu přivodila Římanům žena, což je samo o sobě nejvíce zahanbilo.
K jejímu jménu se váže niterný obraz s dlouhými rudými vlasy (ačkoli Dio uvádí, že byla blondýna), které jí vlají za zády, když se řítí na válečném voze. Starověcí autoři hovoří o tom, že svou vysokou postavou a divokýma očima terorizovala římské obyvatele nově dobyté Británie. Římští muži, kteří zaznamenali její historii, považovali Boudicu za ženu ukřivděnou a pekelně toužící po pomstě.
Tacitus, náš nejlepší zdroj o Boudičině vzpouře, tvrdí, že keltské ženy na Britských ostrovech a v Irsku často bojovaly po boku svých mužů. A když šlo ve válkách o přežití království, rodiny nebo domova a dětí, ženy bojovaly, pokud musely, zvláště když jedinou jinou možností bylo otroctví nebo smrt.
Když se tedy ženy ve starověku vydaly na bitevní pole, bylo to pro muže, kteří tyto události zaznamenali, ohromující a děsivé zároveň a pro ně potupné prohrát. Téměř vždy k tomu docházelo v dobách politického chaosu a dynastických převratů, kdy se společenské struktury uvolnily a ženy se musely a mohly postavit na vlastní nohy. Starověcí muži neradi mysleli na to, že by museli bojovat se ženami nebo že by ženy musely bojovat – a zdá se, že to některé lidi irituje i dnes.