Helsinské dohody

BIBLIOGRAFIE

Helsinské dohody (nebo jak se jim oficiálně říká, Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě) byly podepsány 1. srpna 1975. Helsinské dohody byly vyvrcholením procesu, který měl své počátky v 50. letech 20. století, kdy tehdejší Sovětský svaz zahájil kampaň za zřízení evropské regionální bezpečnostní konference. V květnu 1969 nabídla finská vláda Helsinky jako místo konání takové konference. V listopadu 1972 zahájili zástupci třiatřiceti evropských států spolu se Spojenými státy a Kanadou jednání o vytvoření rámce takové celoevropské bezpečnostní konference. Dne 1. srpna 1975 podepsali představitelé těchto pětatřiceti států Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě je politicky závazná dohoda, která obsahuje čtyři části neboli „koše“, jak se jim obecně říká. První koš obsahuje deklaraci zásad, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy dohody. Mezi ně patří dodržování lidských práv a základních svobod. Druhý koš se týká hospodářské a vědecké spolupráce a spolupráce v oblasti životního prostředí. Třetí koš se zabývá otázkami, jako je volný pohyb osob a svoboda informací. Třetí koš a zásada 7 prvního koše se společně nazývají „lidský rozměr“ Helsinských dohod. Čtvrtý koš se zabývá následným procesem po konferenci. Hlavními úkoly Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) byly prevence konfliktů, včasné varování a obnova po skončení konfliktu.

Po helsinské konferenci se konala řada následných konferencí v Bělehradě (1977-1978), Madridu (1980-1983), Vídni (1986-1989) a Helsinkách (1992). Tyto konference vedly k mnoha změnám v povaze a oblasti působnosti KBSE. KBSE, jak byla známa ve své počáteční fázi v letech 1975-1994, nebyla formální mezinárodní institucí. Její absence formálních struktur se ukázala jako výhoda v období studené války, kdy hrála především roli prostředníka mezi Západem a východním blokem. Prostřednictvím svého proměnlivého diplomatického složení se v období před rozpadem Sovětského svazu snažila zabránit konfliktu mezi mocnostmi západního a východního bloku a snažila se zapojit do zmenšování politické propasti mezi oběma bloky. V období po Závěrečném aktu z roku 1975 vzniklo v sovětském bloku mnoho nevládních organizací zabývajících se lidskými právy založených v Helsinkách. Ačkoli byly tyto skupiny ve svých domovských zemích pronásledovány, pomáhaly upozorňovat na porušování lidských práv ve východním bloku. Rozpad Sovětského svazu spolu s válkou v bývalé Jugoslávii donutily KBSE přehodnotit svou roli v novém světovém řádu. Reakce KBSE na změněnou situaci ve světě nakonec vedla k její transformaci z diplomatického procesu na formalizovanou mezinárodní organizaci.

V roce 1989 závěrečný dokument vídeňského následného zasedání KBSE přidal ochraně lidských práv další rozměr v podobě čtyřstupňového monitorovacího procesu. Tento proces, neformálně známý jako „mechanismus lidského rozměru“, posuzoval otázky v souvislosti s lidským rozměrem Helsinských dohod. V první fázi tohoto monitorovacího procesu se informace vyměňovaly diplomatickou cestou. Druhá fáze by zahrnovala pořádání dvoustranných setkání s ostatními zúčastněnými státy a vyžadovala by od nich výměnu otázek týkajících se konkrétních otázek v oblasti lidských práv. Ve třetí fázi by každý stát mohl upozornit ostatní zúčastněné státy na příslušné případy. V poslední fázi by zúčastněné státy mohly předkládat příslušné otázky na konferenci o lidském rozměru KBSE a na následných zasedáních KBSE. Tento mechanismus byl v roce 1989 během událostí, které vedly k rozpadu Sovětského svazu, využit sedmdesátkrát.

V roce 1990 přinesl závěrečný dokument kodaňského zasedání o lidské dimenzi KBSE další změny ve fungování KBSE v období po skončení studené války. V kodaňském dokumentu vyjádřily zúčastněné státy přesvědčení, že při vytváření nového demokratického řádu ve východní Evropě je třeba plně respektovat hodnoty pluralitní demokracie, právního státu a lidských práv. Důležité bylo konstatování, že účastnické státy by porušily své závazky vůči KBSE, pokud by zavedly nedemokratický politický systém. Kodaňský dokument kladl zvláštní důraz na jazyková, kulturní a náboženská práva a konstatoval, že otázky národnostních menšin lze řešit pouze v demokratickém politickém rámci založeném na právním státě a s nezávislým soudnictvím. Dokument rovněž obsahoval doporučení ke zlepšení provádění závazků stanovených v lidském rozměru Helsinských dohod. Patřilo k nim i doporučení vyslat nezávislé odborníky, kteří by na místě zkoumali potenciální konfliktní situace.

Dne 21. listopadu 1990 podepsaly hlavy států a vlád účastnických států KBSE Pařížskou chartu pro novou Evropu. Charta se dohodla, že státy budou spolupracovat a vzájemně se podporovat s cílem učinit demokratické výdobytky v bývalém sovětském bloku „nezvratnými“. Charta provedla institucionální a strukturální změny v KBSE a nakonec vedla k vytvoření nových struktur a funkcí v rámci organizace, konkrétně generálního tajemníka, vysokého komisaře pro národnostní menšiny, Parlamentního shromáždění, Rady ministrů (složené z ministrů zahraničních věcí zúčastněných států), Stálé rady, úřadujícího předsedy (jedná se o rotující funkci, kterou střídavě zastává ministr zahraničních věcí každého zúčastněného státu) a zahájení pravidelných vrcholných setkání hlav států nebo vlád zúčastněných států.

Na moskevském zasedání lidského rozměru KBSE dne 3. října 1991 byl monitorovací mechanismus („mechanismus lidského rozměru“) zavedený v závěrečném dokumentu vídeňské následné konference z roku 1989 pozměněn tak, aby vytvořil pětistupňový mechanismus pro vysílání zpravodajů k vyšetřování porušování lidských práv v zúčastněných státech. „Moskevský mechanismus“ umožňoval skupině zúčastněných států vyslat misi do jiného zúčastněného státu, i když s tím tento stát nesouhlasil. Tato zásada je známá jako „konsensus minus dotčená strana“ nebo „konsensus minus jedna“. Zpravodajům vyslaným na takové mise je umožněno usnadnit řešení konkrétního problému týkajícího se lidského rozměru KBSE. Zásada „konsensus minus jedna“ byla formálně přijata v Pražském dokumentu o dalším rozvoji institucí a struktur KBSE vypracovaném na druhém zasedání Rady ministrů KBSE v lednu 1992. To umožnilo Radě ministrů přijmout formální sankce vůči zúčastněným státům, které byly považovány za porušující závazky v oblasti lidských práv. Tento postup zjišťování skutečností byl použit například v souvislosti s vyšetřováním útoků na neozbrojené civilisty v Bosně a Chorvatsku. V důsledku těchtointervencí se KBSE rozhodla změnit prakticky těžkopádný moskevský mechanismus ve prospěch zřizování ad hoc misí, které se měly nazývat „dlouhodobé mise“.

Čtvrté následné zasedání KBSE se konalo v Helsinkách v roce 1992 (známé jako Helsinky II). Otázka úlohy KBSE v postkomunistické Evropě byla na pořadu jednání. Závěrečný dokument konference Helsinky II konstatoval nebezpečí, které představuje agresivní nacionalismus, xenofobie, etnické konflikty a porušování lidských práv v nových postsovětských státech, a vytvořil řadu mechanismů pro předcházení konfliktům. Nejvýznamnějším z nich bylo formální zřízení úřadu vysokého komisaře pro národnostní menšiny. Tato funkce byla zřízena s cílem vyvíjet tlak na státy, aby zlepšily své výsledky v oblasti individuálních i kolektivních práv. Vysoký komisař pro národnostní menšiny působí jako prostředník ve sporech mezi skupinami národnostních menšin, které mají potenciál přerůst v konflikty v oblasti působnosti KBSE. Helsinky II představovaly významný vývoj v historii KBSE. Z diplomatického procesu se nyní stala formální mezinárodní organizace. V roce 1995 byla KBSE oficiálně přejmenována na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Nyní je největší regionální bezpečnostní organizací na světě a mezi své členy počítá pětapadesát států.

Viz takéBosna a Hercegovina; Chorvatsko; Sovětský svaz.

BIBLIOGRAFIE

Bloed, Arie, ed. Od Helsinek k Vídni: základní dokumenty helsinského procesu. Dordrecht, Nizozemsko, a Boston, 1990.

–. Výzvy změn: The Helsinki Summit of the CSCE and Its Aftermath [Helsinský summit KBSE a jeho důsledky]. Dordrecht, Nizozemsko a Boston, 1994.

Bloed, Arie a Pieter Van Dijk, eds. Essays on Human Rights in the Helsinki Process [Eseje o lidských právech v helsinském procesu]. Dordrecht, Nizozemsko a Boston, 1985.

Heraclides, Alexis. Helsinki II and Its Aftermath (Helsinky II a jejich důsledky): The Making of the CSCE into an International Organization. New York, 1993.

–. S ecurity and Cooperation in Europe (Bezpečnost a spolupráce v Evropě): The Human Dimension, 1972-1992. London and Portland, Ore. 1993.

Kovacs, Laszlo. „OBSE: Současnost a budoucí výzvy“. Helsinki Monitor 6, no. 3 (1995): 7-10.

Maresca, John M. To Helsinki: The Conference on Security and Cooperation in Europe, 1973-1975 (Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, 1973-1975). Durham, N.C., 1985.

Russell, Harold S. „The Helsinki Declaration: Brobdingnag or Lilliput?“ (Brobdingnag nebo Liliput?). American Journal of International Law 70, č. 2 (1976): 242-272.

Thomas, Daniel C. The Helsinki Effect: International Norms, Human Rights, and the Demise of Communism. Princeton, N.J., 2001.

Patrick Hanafin

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.